| |||
Jídelna Yqi Aniž bych si to uvědomila zvednu ruce a chci si přes přes hlavu přehodit kapuci pláště... Síla zvyku. Nakonec si ale kapuci jen upravím a zase ruce spustím. Ze začátku jsem trochu zmatená, nechápu čemu se směje. Po tom co mi to ale osvětlí se taky zasměji "Tak to jo... to chápu" chápavě přikývnu. Má tady snad nějaké "druhy"? Je zvláštní že jde v tichosti. Čekala jsem že její kopyta budou o tvrdý kámen klapat, jako u normálních koní. Chvilku mi trvá než odpovím. "Jako první?" lehce pokrčím rameny. Nenapadá mě bych se chtěla podívat jako první. " To je jedno, klidně můžeme začít ve sklepení." I když nevím co tak zajímavého může ve sklepení být. |
| |||
Jídelna okrajově Vesa a Patrick Když se tak ušklíbne, poněkud nakrčím čelo a v hrudi mi probublá trochu nenaloženosti. A to jsem měl ještě před chvílí dobrou náladu. A hned to potvrdí a zabijí její slova. "Nezvykej si na to," přimhouřím trochu oči, ale nechci s ní mít raději nic dalšího společného, takže jí obejdu a přisednu k další mističce, které si všimnu. Byla tam před tím? Napadne mne tak mimovolně, protože se trochu moc přiblížím k nějakému klukovi. Pokud ale nijak nezasáhne, usadím se a pustím se do likvidování další porce. |
| |||
Jídelna Lilith Vypadá to, že i ona sdílí mé nadšení, takže mi na tváři zůstane zářivý příjemný úsměv. Kývnu hlavou, že tedy dobrá a otočím se k odchodu. Když se zarazí, tázavě se na ni podívám, zda něco nezapomněla. Když promluví, povytáhnu obočí a čekám, co z ní vypadne. Krátce zvonivě se zasměji. "Nikdo kromě mých druhů není schopný naše jména vyslovit. Stačí, když mi budeš říkat Yqi [Iki]." Znovu se otočím k odchodu a kráčím ke dveřím z jídelny. Je to trochu zvláštní, ale má chůze nevydává zvuky, které by se od zebří postavy daly čekat. Pokud si všimne, je to tím, že kopyta mám obalené chlupy, takže kopyta neklapou o kameny, ale spíše měkce našlapují. "Kam se chceš podívat jako první? Nebo to mám vzít od sklepení po vyhlídku?" Usměji se na ni. |
| |||
Jídelna -> Upíří společenka Wayne Awww. To vypadá to že už by chtěl jít a já ho zdržuju. No to je smůla. Škodolibě se pro sebe usměju. "To mi stačí, díky...už můžeš jít" s úsměvem mu zamávám aby už se ztratil. Po tom si vezmu obsah jednoho ze džbánu a zformuju ho do krvavé koule o průměru zhruba dvaceti centimetrů. S koulí vznášející se kousek za mnou se vyplazím z jídelny a zamířím do odpočinkové místnosti. Na vodu zrovna náladu nemám. Doplazím se do druhého patra, ale místo toho abych zalezla do odpočinkové místnosti zalezu do společenky, kde se rozvalím na pohovce před knihovnou. S rukama za hlavou se opřu o opěrku. |
doba vygenerování stránky: 1.4236590862274 sekund