| |||
Jídelna Jigme Když přijdu blíž tak asi tuším o jakého kluka jde, ale překvapí mně to když vstane. Jsem překvapená a docela polichocená protože tohle jsem zde rozhodně nečekala. Tento kluk mi připomíná svým způsobem zvyky které jsem zažila a i ty které dělám protože jsou pohodlné (a které ne všichni chápou). Táta který mně kárá abych si na sebe něco oblékla, případně je zvědavý zda je ta sukně dost dlouhá když už ... Tahle vzpomínka mi zrovan teď nepřijde moc vhodná vhodná a navíc se ten kluk už mezitím představí. „Mně taky těší.“odpovím mu a usměji se. Takže jsem nakonec přece jen měla pravdu čemuž by odpovídalo i to jeho jiné chování. Třeba to že mi nepodává ruku ani nepřistrkuje židli. Oni se uklánějí ovšem do toho se pouštět nechci protože tolik toho o těchto zvycích zase nevím. Dojde mi že stojí dokud si nesednu a tak si sednu, upravím sukni a položím na ní ubrousek. Nejdřív se pustím do lívanců a croissantu a pak zjistím že tu něco chybí pudink a javorový sirup. Jistě vypadá to zvláštně, ale má nová ... záliba kromě jiného zajistila že můžu sníst co chci bez negativních následků (tedy pokud se nepočítají jisté trávicí potíže). Sice stále potřebuji jídlo, ale poskytne mi jen chvilkové potěšení. To ovoce je lepší, ale ani to dlouho nevydrží. „Víte jsem tu nová, myslíte že by jste mi mohl říct jak to tady chodí? Na koho si dát pozor jestli jsou tu nějací studenti kterým se mám radši vyhnout?“ Vrátím se ze svých myšlenek opět k tomu proč jsem sem vlastně přišla, nakrčím nos i čelo a zašoupu nohama. |
| |||
Jedáleň priamo len trochu Helen, som inak len taká kultúrna vsuvka Popapkávam si svoje sladké raňajočky a s potešením pritom sledujem, ako prichádza aspoň zopár jedincov z upírej koľaje. Začína sa to tu celkom schádzať. Vtom príde nejaké dievčatko a premení sa na draka. Ďalší? Kde sa to tu stále berie? Napijem sa džúsu z čiernych ríbezlí a nohy si vyložím na stoličku, ktorá je vedľa mňa. Spokojne pohupkávam palcami na bosých nohách a keď začujem zvuky kašľa, nadvihnem obočie a pozriem sa na bledého chlapca, ktorého som už včera videla baviť sa s tou prachovkou. Och, zaujímavé. Ale možno mu len zabehlo. Seriózne, nikto kto sa baví s tou kravou nemôže byť normálny, takže je dosť možné že je proste len mantavý. Neujde mi jej pohľad. Blahosklonne nakloním hlavu doboku a palcom si ukážem na chrbát, naznačujúc búchanie, keďže je odo mňa príliš ďaleko na to aby ma počula a ja sa nebudem namáhať kričať. Mala by svoju hračku naučiť nehltať tú krv ako vodu po troch dňoch na púšti. Zalesknú sa mi zuby, keď si až s príliš flegmatickou a pokojnou tvárou namažem ďalší lievanec. To už ale ten bleduliak pri nej vstane, na krku mu naskáču vyrážky a viac-menej sa rúti k zemi. Obočie mi vyskočí vysoko na čelo. Je on vôbec upír? Nemajú byť oni odolný alebo tak niečo? Čakala som že sa niečo stane keď začal kašľať, ale toto som nečakala. Zvedavo ho pozorujem, pomaly žujúc. |
| |||
Jídelna Miko "Jásný dáma svůj věk a váhu neudává." Rýpnu si do ní pobaveně. "Klidně si dám, ale víš jak, upír." Na mě by zabral možná až kamion chlastu. Kopnu do sebe panáka, chvíli ho nechám na jazyku, abych zjistila co to je za "kávu" "Ou. No tak já myslela spíš jako povozit se. Ne, nechat se vyhodit. To by bolelo. Moje kostičky, au." "Mají jména?" Rychle zvednu dlaň, abych ji umlčela. "Počkej, budu hádat, ten co chňapnul to bude...Kousal." zazubím se na něj. "Jenže ona je taková jak z tepny a návyková, nebo co." Loknu si z džbánu. A pak mě napadne, že když chutná jako z tepny, že možná je z někoho, kdo tady sedí a chce dělat problémy. Příjď ke mě. Co můžu to zkusit, třeba se někdo pohne. Ale asi s tou krví něco bude, protože jí tamhle rozlil jinej upír. A já mám chuť jí jít slízat. |
| |||
Jídelna slečna Buffetová a kdo si všimne Kašel a sýpání ustane, jak mi dojdou síly na to pokusit se dostat krev z těla, ruku přesunu na krk, na kterém vyskáčou ošklivé černé skvrny. Jednou rukou se nadzvednu o stůl, ale mé pohyby mají daleko ke své původní elegantnosti. S drobnými záškuby se pokusím vstát. Když zazní její hlas, několikrát rychle přikývnu. Vyvedu se ale také tím z té drobné rovnováhy, kterou jsem měl a téměř se skácím na zem. Trochu zoufale se snažím držet při vědomí, ale svět se rozmazává a točí. |
| |||
Jídelna Sonja "Nějaký ten pátek už to je, ale nic proti těm dlouhověkým tady." Pokrčím rameny. Ta holka se mi začíná líbit. Mohl by z ní být dobrý chlastací kámoš. "Taková obdoba ranního kafe." Uchechtnu se. "Zlatá mne tam poslala až moc ochotně." Úsměv mi na chvíli trochu zhasne při té vzpomínce. "Pád nebyl zrovna příjemný." Hádci zasyčí okamžitě zpátky a jeden se po tobě pokusí chňapnout. "Hladová?" Nějak netuším, co si pod tím mám představit. "Tak pokud je hořká nebo divná tak ji nepij...?" Podívám se k učitelskému stolu, ale jak jsem již postřehla, nikdo tady ještě není. |
| |||
Jídelna Pan Ortega Netrvá dlouho a do místnosti vejde i pan Ortega, mile se na něj usměji, když na mě spočine zrakem. "Samozřejmě mi bude potěšením. Příště se již nemusíte dotazovat a můžete si přisednout rovnou. Není zde nikdo jiný s kým bych ráda seděla u jídla." Ano, to je vskutku pravda, obzvláště, když jsou ostatní schopni u jídla mlaskat a dělat jiné nechutnosti. To nemluvím o tom, že někteří ani netuší co je to vidlička, nejspíše by jí použili jako drbátko na pozadí. Když se můj společník rozkašle, obočí mi vyletí vysoko a jsou v mé tváři vidět obavy. Toho, že rozlil krev si nevšímám. Propáníčka, někdo se ho snaží otrávit. Pohled mi sjede na tu spropadenou polodračici. "Ošetřovna?" zním zoufale. Vážně netuším jak pomoct dávícímu se upírovi. Byl na to nějaký chmat? Kde jsou profesoři, když je člověk potřebuje. |
| |||
Jídelna - ředitelna - pokoj - jídelna papa Na papa se jen zazubím a vyrazíme do jídelny. Nadlábneme se, nicméně si nás po jídle ředitel odvolá. Z ředitelny vycházím bez vždypřítomného úsměvu a bledší než obvykle. Překvapilo mne, že papa zamířil na pokoj, ale neprotestoval jsem. Chapadloval jsem za ním, svalil se na postel a zíral do polštáře či do zdi. Tenhle den se mi nepodařilo zamhouřit oka a nevypadá to, že papa by se zrovna prospal. Na gong jen zachmuřele zabručím. Když mne papa vyzve, zvednu se a zamířím do jídelny. Je mi tak nějak jedno, kam se usadíme, takže zabírám nejbližší dvě volná místa u dveří. Na jídlo ale stejně jen tak nějak bez činu hledím. Když se ozve divný zvuk, zvednu hlavu a podívám se po upírovi, který tam hází džbánem. |
| |||
Jídelna Miko "Hustý. To muselo být drsný. Kolik ti vlastně je." Být napůl medúza a ještě s takovým osudem, jo to je krutý. Život je pes. "Jsem pro." Zazubí se a já musím obdivovat ty její špičáky, takže povolím sevření, aby mohla vyprostit ruku. Převezmu si skleničku. "Co to je?" "Sedm statečných. A asi by nás nesvezli k oblakům co?" I když na jejich dobrovolnosti by se dalo i zapracovat. Když se na mě zaměří i hádci, přiblížím k nim hlavu a ze srandy na ně zasyčím. "No, ta krev. Je nějaká divná. Krom toho, že je kurevsky hořká, je taková hladová." |
| |||
Den včerejší – Hala --> Pokoj Směs dívky I nikdo konkrétní Halou občas někdo prošel, ale bohužel se mě nikdo neujal. I když jsem měla dojem, že jsem tu a tam vysílala zmatené a prosebné pohledy. Ovšem na druhou stranu to zas tak překvapivé nebylo, ani v mé realitě okolí neoplývalo laskavostí. Jenže... Naděje umírá poslední, ne? |
doba vygenerování stránky: 1.3711619377136 sekund