| |||
Učebna 302 - pokoj čarodějky. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepotěšila profesorova už druhá pochvala. Cítím jak mi hoří tváře, asi se dost červenám. Ale mám velkou radost ze svého úspěchu. Chvilku trvá než všechno posbírám. Měla bych si pořídit nějaké hodinky, abych mohla kontrolovat zda Gyzmo nejí po půlnoci, ale vypadá to, že jsem to pro tentokráte stihla. Ve třídě je ještě jeden spolužák, tak se s ním mávnutím rozloučím, těžko říct, jestli mě vnímal. Vezmu prázdný talíř od palačinek, přeměněný talíř a druhé ruky vezmu Gyzma, který jako obvykle, když se nacpe začíná usínat. Proto zamířím se všemi věcmi do svého pokoje. Gyzma nechám spinkat a sama se rozhlížím z okna. Přemýšlím jak se mi to kouzlo povedlo a zapíšu si pár poznámek k danému předmětu. |
| |||
Jídelna Aurora, Lilith "Snad se nenudíte." Odvětím Auroře na její slova. "Nu, je to Vaše volba." Pokývnu nakonec hlavou, když řekne, že jí nechce obtěžovat při jídle. Když se zeptá, úsměv mi trochu zamrzne na rtech, ale jinak se mé chování nijak nezmění. "Taková drobná rada. Raději bych tady nechodil a neptal se tvorů - a vy jste co. Ne všichni by to mohli vzít úplně dobře." Pronesu jako první věc. "A naposledy, když někdo tuto kentaurku nazval koněm, tak mu prohnala kopyto pozadím." Dodám ještě o něco potišeji a raději se po kentaurce podívám, zda je dostatečně rozptýlena svou hýbající se večeří. "Nicméně já patřím k upíří koleji. Nic zvláštního." Odpovím ji na závěr. |
| |||
Jídelna Shrey, prof. Draco Po jejím ocasu těknu pohledem. Stojí tak blízko, že se nezvládnu bez problémů ani proměnit. Co po mne vlastně chce? Běží mi hlavou, když tam tak nade mnou stojí. Když promluví, zamračím se a nechtěně mi ujede další zavrčení. Hrdelní a něco temnější. V šedomodrých očích se objeví ohnivě oranžová a trochu se přikrčím. "Nejsem retardovaný, jen mi přijde, že jsi trochu ujetá na to, když někoho obtěžuješ jen kvůli tomu, jaké vydává teplo. A i kdybych to uměl, proč bych to měl dělat pro někoho, kdo se mne snaží hodit oknem hned co jsem dorazil?" Odvětím jí a s každým dalším slovem řeč prokládá víc a víc vrčivých zvuků. Pak se ozve další hlas. Po páteři mi přejede mráz. To je tady obludárium nebo co? |
| |||
Jídelna Shrey, Wayne Nově příchozím pokývnu hlavou a chci se věnovat zbytku večeře, když kolem prokráčí Shrey. Povytáhnu jedno obočí a opět se za ní podívám. Poté vstanu a přeměřím si pohledem všechny tři. "Slečno Shrey, jestli si chcete s novým spolužákem promluvit, vezměte ho ke stolu jako civilizovaná bytost. Nehodlám dneska nikoho lovit z jezera." Promluvím na ně a vzduch se kolem poněkud zatetelí. |
| |||
Jedáleň Aw, Wayne takmer cerí zuby Pri tvojom vrčaní mi naozaj nemykne ani svalom, skôr vyzerám akosi spokojne nad tvojou reakciou. Som zvyknutá sa takto hrajkať s Felixom, a ten sa pritom aspoň snaží, takže tentokrát sa ani nenamáham ukázať zuby. Ale keď už spomínam Felixa, z tohto cítiť niečo podobné. Prečo ale potom hreje? Je miešaný? Sklamanie na tvári sa zmení na zvedavosť. Švihnem chvostom, na ktorom sú jasne viditeľné ostré výbežkovité ostne. To čo z teba vyjde u mňa ale zjavne nespôsobí žiadnu spokojnosť. Mierne otrávene na teba pozriem. To je taký jav, keď ti z tela sála teplo, tak ako to práve teraz cítim keď som pri tebe. Chcem. Vedieť. Či sa vieš rozpáliť. Rozžhaviť. Vyrábať-teplo. Hovorím pomaly a jasne. Je spomalený? Jasné, to teplúčko pri ňom bolo príjemné, ale toto bola taká...jar v Chorvátsku. A ja som chcela leto na Sahare, inak by to nestíhal vyrábať tak rýchlo, ako som to ja stíhala vstrebávať, takže by mi bol nanič. Vysvetĺujem |
| |||
Jídelna Shrey Naštěstí nijak neotálí, takže netrvá dlouho a projdeme na druhou stranu. Zamrkám při změně světla a mám co dělat, aby mi nespadla brada. Rozhlížím se po obří místnosti a nevím kam dřív s očima. Polknu hromadu slin, když se mi do nozder dostane vůně všeho toho jídla. Nu už jsem nějakou dobu nejedl, to rozhodně ocením. Zarazí mne však divný pocit a tvor, když najdu jeho zdroj. Sedí sám a stranou. Možná profesor? Napadne mne a už už se chystám vykročit ke stolu, když semi zježí celý zátylek. Podívám se na vysokou příchozí... Něco. Místo jakékoliv otázky na ni varovně zavrčím. Tak nějak mi bylo ale jasné, že si svou převahu uvědomuje a taky jí to nějak moc netrápilo. Když se přiblíží, couvnu o ten půlkrok, který mne dělil od vitrážového okna. Přes tenkou látku mne do zad zastudí sklo. "O čem to mluvíš?" vyhrknu ze sebe naprosto nechápavě, když se zeptá na něco, co jsem skutečně nečekal. Zůstanu na ni zcela nechápavě zíra. |
doba vygenerování stránky: 1.4045431613922 sekund