| |||
Jedáleň Aw, Wayne takmer cerí zuby Pri tvojom vrčaní mi naozaj nemykne ani svalom, skôr vyzerám akosi spokojne nad tvojou reakciou. Som zvyknutá sa takto hrajkať s Felixom, a ten sa pritom aspoň snaží, takže tentokrát sa ani nenamáham ukázať zuby. Ale keď už spomínam Felixa, z tohto cítiť niečo podobné. Prečo ale potom hreje? Je miešaný? Sklamanie na tvári sa zmení na zvedavosť. Švihnem chvostom, na ktorom sú jasne viditeľné ostré výbežkovité ostne. To čo z teba vyjde u mňa ale zjavne nespôsobí žiadnu spokojnosť. Mierne otrávene na teba pozriem. To je taký jav, keď ti z tela sála teplo, tak ako to práve teraz cítim keď som pri tebe. Chcem. Vedieť. Či sa vieš rozpáliť. Rozžhaviť. Vyrábať-teplo. Hovorím pomaly a jasne. Je spomalený? Jasné, to teplúčko pri ňom bolo príjemné, ale toto bola taká...jar v Chorvátsku. A ja som chcela leto na Sahare, inak by to nestíhal vyrábať tak rýchlo, ako som to ja stíhala vstrebávať, takže by mi bol nanič. Vysvetĺujem |
| |||
Jídelna Shrey Naštěstí nijak neotálí, takže netrvá dlouho a projdeme na druhou stranu. Zamrkám při změně světla a mám co dělat, aby mi nespadla brada. Rozhlížím se po obří místnosti a nevím kam dřív s očima. Polknu hromadu slin, když se mi do nozder dostane vůně všeho toho jídla. Nu už jsem nějakou dobu nejedl, to rozhodně ocením. Zarazí mne však divný pocit a tvor, když najdu jeho zdroj. Sedí sám a stranou. Možná profesor? Napadne mne a už už se chystám vykročit ke stolu, když semi zježí celý zátylek. Podívám se na vysokou příchozí... Něco. Místo jakékoliv otázky na ni varovně zavrčím. Tak nějak mi bylo ale jasné, že si svou převahu uvědomuje a taky jí to nějak moc netrápilo. Když se přiblíží, couvnu o ten půlkrok, který mne dělil od vitrážového okna. Přes tenkou látku mne do zad zastudí sklo. "O čem to mluvíš?" vyhrknu ze sebe naprosto nechápavě, když se zeptá na něco, co jsem skutečně nečekal. Zůstanu na ni zcela nechápavě zíra. |
| |||
Jedáleň primárne Wayne Som asi v polke mojich krídelok, ktoré vo mne miznú rýchlosťou svetla aj vďaka tomu, že znova kontrolne prehľadávam školu a pozemky pre Sigiho energiu. Je možné že je niekde kde sa nedostanem so svojou energiou? Stalo sa mu niečo? Zvraštím čelo keď si uvedomím, že pri tom pomyslení sa cítim zvláštne. Zle. Shrey, sedem pekiel...čo keby aj, nie? Čo ťa to trápi. Odfrknem si sama pre seba a rozchrúmem ostrými zubami ďalšie krídlo. Konček chvosta sa mi odmotá, asi meter a pol, a podráždene mrská po podlahe. Vtom ale švihnem hlavou, až sa mi vlasy rozletia, k oknu, a sledujem ako sa pri jednom výklenku objaví dvojica. Zaujíma ma z nich ale iba jeden. Odlepím sa od stola a prižmúrim fialové oči. Ide z toho...teplo. Spomeniem si, ako bol Sigi v ľudskej podobe a takmer ma ošálil. Je to znova nejaký trik? Zase ma chce oblbnúť? Bez toho, aby som z nového príchodzieho spúšťala zrak sa k nemu rozkráčam. Vďaka dlhým nohám som tam v priebehu chvíle, pričom ani na jediný raz nezaváham a nerovnom teréne. Už počas toho, ako kráčam však preskúmavam jeho energiu lepšie a od tej Sigiho sa až príliš líši. Keď pri ňom zastavím, týčiac sa nad ním, vyzerám trochu sklamane. Nie je to Sigi, je tam len to...ten pocit ako radiátor. Dokonca v ňom cítim nejaké zviera, a teraz pomerne jasne. Ako som si vôbec mohla myslieť že je niečo ako Sigi? Asi preto, že som ho akurát hľadala a bola som tak sústredená na jeho energiu. Tak to bude. Nakloním hlavu doboku, keď k tebe pristúpim tak blízko, že ti narúšam osobnú zónu. Keďže máš za sebou len okno vo výklenku, pravdepodobne nie je moc kam uhnúť. Osobu vedľa teba s gráciou ignorujem a spýtam sa jedinú otázku, ktorá ma momentálne zaujíma najviac. Vieš hriať aj viac? |
| |||
Jídelna Oba nováčci nakonec vstoupí do světla a ocitnou se tak před skleněným vitrážovým oknem. Skoro to vypadá, jako kdyby jím přišli. Průchod tu nikde již není vidět. Pro všechny v jídelně prostě najednou stáli na kraji jídelny, za profesorským stolem, kde momentálně sedí jen jeden profesor a to velmi vysoký, téměř až vychrtlý muž s krátkými černými vlasy. Když vstoupíte do místnosti, natočí se ze zdobené židle a podívá se na vás. Pokyne vám hlavou v pozdravu a vypadá to, že více se vám věnovat nebude. Kolem něj se vznáší divný pocit, který vám vnutí respekt vůči jeho osobě. Celá jídelna je ovšem pořádná podívaná. Jedná se o obří kulatou místnost. Téměř po celém obvodu jí lemují gotická okna. Jsou však v jakémsi výklenku. U každého výklenku, dalo by se říci sloupu, či podpůrné části zdi, je velká nádoba, ve které hoří oheň. Ovšem tyto ohně nejsou jediné osvětlení jídelny. Ve vzduchu plující svíce. Stovky svící. Nikde ale neodkapává vosk. Podlaha na kterou jste vstoupili jsou hrubé neotesané kameny, na kterých si musí dát člověk pozor, aby se nepřerazil. Stůl před vámi, kde sedí profesor je rovný, před ním je ale stůl do U, kde již sedí nějací ti studenti. Oba stoly se prohýbají pod neuvěřitelným množstvím jídla a pití. A jídlo není jen na stolech. V ohybu stolu jsou obří nádoby, kde jsou ještě větší fláky masa. |
| |||
Jídelna [/b]Simiel Vypadá že je dost ve stresu. Na jednu stranu je mi ho líto, na druhou stranu cítím zvláštní uspokojení a radost z jeho nevědomosti. Jak dlouho tahle sranda asi vydrží. Jeho otázka mi pripadá trochu hloupá, vzhedem k tomu že se mi nad hlavou vznáší svatozář, čekala bych že je dost jasné proč mám křídla. Přelétnu pohledem po jídelně. Myslím že jsou tu jiní kterých by se měl zaptat co jsou zač. Přesto jsem jeho otázkou zaražená, nikdo se mě nikdy nezeptal proč mám křídla "Proč mám křídla?" Znejistím protože si nejsem jistá co mu mám vlastně odpovědět. "No jsem anděl..."no né tak úplně, ale to vědět nepotřebuje "...proto mám křídla" Stejně mám takové tušení že s vyptáváním ještě uplně neskončil. Zpětně zavzpomínám na dnešní den "Souhlasím, dnešek byl opravdu zvláštní..." a jak to tak vypadá, ještě zvláštní bude. |
| |||
Jídelna |
| |||
Pozemky – jídelna hlavne Mayli Profesorove zhrnutie je mi jasné, stojí to za nič... niečo s tým bude chcieť robiť. Len prikývnem na znamenie porozumenia a nijak to nekomentujem. Následne nás nechá vrátiť sa na dvor, vlečiem sa skoro rovnako ako Mayli, vlastne, povedala by som že rovnako. Bolesť celého tela to ani trochu neulahčuje. Len čo prídeme na miesto činu, čaká nás ešte jednoduchá rozcvička. "Nemal by sa človek rozcvičiť PRED behom?" Napadne ma zaujate ale ako profesor povedal, tak urobím a posuniem sa od May tak, aby sme mali miesto na rozpaženie. Krátka rozcvička mi po tomto záťahu príde ako nekonečné mučenie. Len čo skončíme, obe s May sme výrečné asi ako dutý dub. Za mňa to je hlavne preto, že hovoriť ani nevládzem. "Umieram hladom!" Kývnem mierne na jej dotaz a v ústach cítim príval slín ako besný pes... "Ooo áno, jedlo... potrebujem jedlo, jedlo je kamarát, jedlo rozumie..." Bez váhania a ďalších rečí sa začnem vliesť za Mayli smerom k jedálni. |
doba vygenerování stránky: 1.7183301448822 sekund