| |||
Jídelna Aurora Odmlčí se a já se rozhlédnu po stole. Přitáhnu si další džbán a doplním svůj pohár rudou tekutinou. Upiji z něj, zatímco se dívka vedle mne duchem vrátí k hovoru a vznese dotaz. Pohlédnu na ní celkem pobaveně. "Být něžného pohlaví, řekl bych, že je to nezdvořilé." Usměji se a tentokrát si nedávám pozor, abych neukázal ostré špičáky. "Má rodina patří k rase upírů." Odvětím jí a pak se krátce zamyslím. Vlastně už svůj věk příliš nepočítám. "Letos jsem dosáhl sedmdesátého třetího roku svého života." Pronesu nakonec o něco potišeji a sjedu k ní pohledem. Pousměji se. "Měl jsem tedy pravdu?" Zeptám se jí, narážíc na má slova o propastném rozdílu v našem věku. |
| |||
Jídelna Marcos S jeho odpovědí nejsem sice spokojena, myslela jsem že mi řekne víc o tom co je zač. Ale pokud o svém původu mluvit nechce, nebudu ho nijak nutit mluvit o jeho původu Pohodlně si opřu hlavu o levou ruku a s pohledem zabodnutým kamsi do dáli přemýšlím nad jeho slovy. Po chvilce dumání to vzdám, bude jednoduší se ho zeptat než dojít ke špatnému závěru. "A to znamená co? Jaké dlouhověké rase a kolik ti tedy je?" zeptám se zvědavě. |
| |||
Kondičné cvičenie Úloha od profesora znela pomerne jednoducho, vyjsť na trasu a dostať sa čo najďalej, ideálne až na koniec. Čo tak ťažké na tom môže byť? S Mayli sme dorazili medzi neskoršími a tak sme sa i na dráhu dostali trošku neskôr, ale to je vlastne dobre, pri pohlade na pokusy ostatných mi pomerne rýchlo začalo dochádzať, že tu niekde musí byť pes zakopaný. Predsa len všetci sa tvárili, že sa niečo deje, nikto nebol extra rýchly a nevyzerá to, že by sa im to páčilo. Mayli vstúpi na dráhu prvá a ja chvíločku počkám predtým, než sa s nádychom pohnem vpred. Len čo tak spravím, dostupím na dráhu najprv jednou, potom aj druhou nohou dôjde mi, že to nebolo len zdanie, ale ten pes tu definitívne zakopaný bude... Zdvíhanie nôh ide velmi ťažko a energia, ktorú ma to stojí je sto percentne neúmerná tomu, akú aktivitu vykonávam. So zamračeným výrazom sa však stále pokúšam ísť ďalej. Nemôžem predsa skončiť pár krokov za začiatkom! "No tak, poď... jedna noha... druhá noha... jedna noha..." Podporujem kroky v mysli, ale nie je mi to moc platné. Netrvá to dlho a nedostanem sa ďaleko, našťastie je to určite viac než tri kroky od začiatku dráhy, kedy dôjdem do stavu, že viac nevládzem. Ešte sa pokúsim o posledný krok, keď ma zradia sily a podlomia sa mi jemne kolená. Zakončím teda svoj výstup po dráhe posunutím sa mimo cestičku, kde si sadnem a začnem sa vydýchavať. Ak sa správne pamätám, mali sme zísť z dráhy, ak nebudeme môcť pokračovať. Definitívne so sebou niečo budem musieť spraviť... |
| |||
Kondiční cvičení Jakmile se dostaneme ven z budovy, profesor se zastaví a začne nás seznamovat s naším úkolem. Běžet po trase a jakmile odpadneme, uhnout z cesty dalším. Jednoduché. Rychlé a znějící jako triviální úkol. Jenže už pohled na první, kdo vyrazí na trasu mě napoví, že je v tom dost velký zádrhel. Tygr skáče vpřed a nějak rychle zpomaluje. Ani další odvážlivci na tom nejsou o mnoho líp. Podívám se po Amy a pak se přeci jen vydám k trati. Proměna tygřice moc valný význam neměla, takže to ani nezkouším. Už kdysi jsem si vyzkoušela, že rychlostí chůze se dá dojít o dost dál, než doběhnout, takže se vydám daleko pomaleji než ostatní. Okamžitě co došlápnu na trať, zjišťuji, že je to dost divné. Zvednutí nohy stojí plno energie a tak moje rychlost není taková, jakou jsem si ji představovala. Běžně mě lidi nestačí, ale teď? Teď mám pocit, že i šnek musí být rychlejší. Snažím se dojít co nejdál, ale není to tak daleko, jak bych si představovala. (63%) Ještě že tu není Felix, ten by se mi rozhodně vysmál. Kde vlastně je? napadne mě když udělám poslední krok mimo cestu. |
doba vygenerování stránky: 1.5301752090454 sekund