| |||
Pozemky - trasa kondičky Když se profesor rozmluví, protočím oči. No jasně. Naštěstí to za tmavými brýlemi není vidět. Síla a výdrž? A teď to mektá jako o čem? Lehce se zamračím, když se za ním začne vytvářet značená cesta. Něco mi říká, že to nebude jen vymezený kus pozemků. Obočí mi vystoupá až nad brýle, když zmíní možnost, že už bychom nemohly pokračovat. Chmm. Rozhlédnu se po spolužačkách. Řekl to znovu. Pokud. Upřu pohled zpět na profesora. Poté nás vyzve, že můžeme začít. Nikdo se zrovna nehrne do toho začít, asi se jim hlavou honí podobné myšlenky jako mne. Srovnám si černou koženou bundu a přejdu na začátek trasy. Protáhnu se a vyběhnu jako první. Stačí ale pár kroků a zarazím se. "Co to doprd...." Zbytek věty přejde do nesrozumitelných španělských nadávek. Nahnu se k zemi, abych si ji prohlídla. Mezi běžnou trávou a hlínou se leskne něco jako bílá lepivá hmota. No super. A ještě si zničím boty. Nakonec se odhodlám a pokračuji. Zvládám běžet, ale velmi ztěžka a neobratně, několikrát mám pocit, že mi noha zůstane kde je a hodím držku. Když se dostanu k pastvinám, už funím jak mašina a dost razantně zpomaluji. Táhnu se ještě chvíli, ale když se dostanu do ohybu na kameny, nohy už to vzdají a jednou prostě zůstane jedna kde je a jak dlouhá tak široká se natáhnu na kameny. Chvíli tam tak ležím a vydýchávám se, než se jen, tak jak jsem na zemi, překulím z dráhy pryč, abych nepřekážela. Zůstanu ležet na zádech uvažujíc, zda se nás profesor snaží zabít. |
| |||
Ředitelna - jídelna Čekala mne nemilá práce, která musela být udělána. Nakonec si všimnu, že je již čas oběda. Přejedu si rozpis profesorů a když zjistím, že pravděpodobně nikdo do jídelny zatím nedorazí, vyrazím tam sám. V ne příliš dobré náladě, dumající, jak bez Selvena spravím tu věc, co nám na hlavu háže nové studenty. Nebo ho vůbec najít... Jsem tak zamyšlený, že si ani nevšimnu nové tváře v hale, prostě jen zamířím do jídelny. Opět se se mnou táhne má běžná aura vnitřního respektu. Vejdu do jídelny. Přesně jak jsem si myslel. Již jsou tu někteří studenti, ale žádný profesor. Ty, kteří se na mne alespoň podívají si vyslouží pozdrav pokývnutím hlavy, než zamířím na své místo u profesorského stolu. |
| |||
Dvůr Kondiční cvičení DLACI Počkám, až dojdou všechny studentky a rozestaví se kolem mne. Stáhnu si šátek z pusy, aby mi bylo lépe rozumět, až jim budu vysvětlovat, co budeme dnes dělat. Shrey její pohled oplatím. „Možná během dnešního cvičení nebudete chtít používat štít.“ Upozorním jí dopředu, než začnu mluvit. Poté se po nich rozhlédnu. „Jak vám již jistě všem došlo, ven jsme se přesunuli, abychom se trochu protáhli. Nicméně nejste upíři, abych při běhu zkoušel vaši rychlost. U dlaků se cení především jejich síla a výdrž. A to si při dnešním běhu vyzkoušíme.“ Během toho, co mluvím, tak se od dvora začne vytvářet krystaly značená cesta přes pozemky. Míří přes různá prostředí, aby zkusili jak běh po trávě, tak po kamenech. Nehledě na to, že pozemky moc placaté nejsou. Trasa je samozřejmě krásně viditelná pro všechny, kteří jsou na pozemcích. „Vyběhnete po této trase. Poběžíte, jak vám jen vaše tělo dovolí. Kdybyste nemohli pokračovat, sestupte z trasy a přijdu pro vás. Není dovolené žádné strkání ani hrubost na spolužácích. Cesta je široká dost, abyste se mohli předbíhat, když bude někdo rychlejší.“ Poučím je o pravidlech. „Pokud někdo doběhne zpátky na dvůr,“ mávnu rukou po trase, která tvoří kličku na pozemcích a vrací se zpátky sem, „vyslouží si do další hodiny odměnu.“ Namotivuji je ještě. Nevěřím tomu, že by byl někdo z nich schopný trasu uběhnout, ale třeba mne příjemně překvapí. „Můžete začít.“ Vybídnu je potom a ustoupím jim z cesty. Jakmile vyběhnou na trasu, zjistí, co jsem výdrží a silou myslel. Po celé trase se totiž špatně běží. Nohy budete muset od země doslova silou odtrhávat, abyste mohly udělat další krok. Skoro je to cítit, jako kdyby byla po trase vyšší gravitace. Nicméně zem je trochu jako kdyby lepila. Na Shrey trasa působí silněji, protože se díky jejímu štítu nechytá na její nohy, ale na celý štít, který se dotýká země, tedy za větší plochu. Také si jistě všimne, že jí ze štítu mizí energie. Je to minimum, ale znát to je. Sám počkám, až se na trasu dostanou všichni a vkročím na ní za nimi. Trochu to pak ale vypadá, jako kdybych se propadl do země. Jsme na veřejné prostoře, takže se odepisovat bude veřejně. Nejsou nutné žádné hody, řídíme se vašimi schopnostmi, minulostí a životopisem. Také tím, jak jste se na dnešek najedli a vyspali. (Kolik máte energie.) Ty, které mají vyšší sílu než lidé, mají výhodu k rychlosti – mohou dokonce i běžet. Ty s vyšší výdrží než lidé se pravděpodobně dostanou dál. Nechám na vašem uvážení a kontrole Vypravěčů, zda je váš příspěvek adekvátní. Pokud ale nejste trénovaní s vyšší silou i výdrží, vidím to tak, že se dostaneme maximálně za polovinu. |
doba vygenerování stránky: 1.7499120235443 sekund