| |||
Pozemky - trasa kondičky Když se profesor rozmluví, protočím oči. No jasně. Naštěstí to za tmavými brýlemi není vidět. Síla a výdrž? A teď to mektá jako o čem? Lehce se zamračím, když se za ním začne vytvářet značená cesta. Něco mi říká, že to nebude jen vymezený kus pozemků. Obočí mi vystoupá až nad brýle, když zmíní možnost, že už bychom nemohly pokračovat. Chmm. Rozhlédnu se po spolužačkách. Řekl to znovu. Pokud. Upřu pohled zpět na profesora. Poté nás vyzve, že můžeme začít. Nikdo se zrovna nehrne do toho začít, asi se jim hlavou honí podobné myšlenky jako mne. Srovnám si černou koženou bundu a přejdu na začátek trasy. Protáhnu se a vyběhnu jako první. Stačí ale pár kroků a zarazím se. "Co to doprd...." Zbytek věty přejde do nesrozumitelných španělských nadávek. Nahnu se k zemi, abych si ji prohlídla. Mezi běžnou trávou a hlínou se leskne něco jako bílá lepivá hmota. No super. A ještě si zničím boty. Nakonec se odhodlám a pokračuji. Zvládám běžet, ale velmi ztěžka a neobratně, několikrát mám pocit, že mi noha zůstane kde je a hodím držku. Když se dostanu k pastvinám, už funím jak mašina a dost razantně zpomaluji. Táhnu se ještě chvíli, ale když se dostanu do ohybu na kameny, nohy už to vzdají a jednou prostě zůstane jedna kde je a jak dlouhá tak široká se natáhnu na kameny. Chvíli tam tak ležím a vydýchávám se, než se jen, tak jak jsem na zemi, překulím z dráhy pryč, abych nepřekážela. Zůstanu ležet na zádech uvažujíc, zda se nás profesor snaží zabít. |
doba vygenerování stránky: 1.3801879882812 sekund