| |||
Chodba 1. patro - Před učebnou 1 především Miko Spadne mi šutr ze srdce, když dostanu potvrzeno, že Gill je v pohodě. Chvilku na to dorazí zelenovlasej. Musim se uchechtnout nad tim, jak jinej přístup proti Rekkimu má, jak ho tak vidim a posloucham. Každopádně to tady všechno vyřeší, takže cajk. Kirie zmizí po jemným šoku na hodinu a za chvíli si to kolem štráduje i Gill. Vyprsknu smíchy, když ho vidim s tim monoklem. Když se ale zastaví uprostřed chodby, zamyšleně se zamračim. Budu muset zjistit, co se děje. To už mi ale Miko skočí na záda. Se spokojeným úsměvem po ní loupnu okem. Z procházející Ysey si nic nedělám, jen s tázavě přizvedlým obočím pozoruju ten její nenávistný pohled. Už by jí to taky mohlo přejít... Jakmile zmizí za rohem, vrátim se k tomu, co mi říkala Miko. Nejdřív si jí ale telekinezí přizvednu, abych jí mohl rukama podebrat stehna a chytit si jí tak na zádech. Má teď i tvářičku blíž, takže se k ní ještě jednou otočim a líbnu jí na rty, než se rozejdu k učebnám, kde máme hodiny. "Netušim, kdo to je, ale všim sem si ho už venku, než jsme šli do pokoje. Řikal jsem si, že se mi to jenom zdá, byl přece jenom docela daleko, když se skácel k zemi. Jestli si ho ale viděla taky a je mi fakt podobnej, řek bych, že máme co zjišťovat," pokrčim rameny a zastavim před její učebnou. |
| |||
Lilith, Aurora, všichni cestou, Amma, Kimero, Wilda Když skončím s pracema (i těmi nenutnými, jako srovnání skříní) i s vybavením vycouvám ze dveří a vchod dočasně zapečetím chlupatými nadýchanými růžovými obláčky. Jen než přinesu náhradní dveře. Ucítím však podivnou anomálii a tak vykročím po stopě. Když ani jedna z dívek nereaguje na klepání, vstupuji. Nakonec skončím s tím, že před sebou strkám na velké obláčky, na kterých obě dívky leží. Mířím rovnou do sklepení. I na lítačky laboratoře zdvořile zaklepu, než nahlédnu dovnitř. "Um... Dobrý večer, omluvám se, že ruším... Um... Potřebujete pomoci?" konec věty vyzní do ztracena, a při slovech také sklopím pohled k podlaze. |
| |||
Tělocvična-> před tělocvičnou Aera Thunderstorm medvěda všichni ostatní Cítila jsem jak se mi z obličeje vytrácí barva a hučí mi v uších, bylo to hotové peklo. Žaludeční šťávy, které se mi vracely do krku mi na patře zanechávaly hořkost. Neschopna jediného slova s očima vytřeštěnýma sleduji onu krvavou scenérii, ledové krůpěje potu mi tečou po páteři a po skráních, tmavé vlasy se mi lepí na obličej a já mám co dělat, abych si zachovala zbytky své důstojnosti a nevyklopila ven obsah žaludku, rovnou předevšemi. Jako v transu se nechám vystrkat profesorkou z tělocvičny s tím, že začíná další hodina. Na tu nemám ani pomyšlení. Opřu se zády o chladnou stěnu, kolena se mi podlomí a já se svezu podél ní. To už žaludek začne dělat trojitá salta a ústa se mi naplní žaludečními šťávami, které se míchají se slinami. Nějak tuším, že ve svém stavu nejsem schopna dostat se v čas na toaletu, proto si odložím na podlahu. Uleví se mi jen na chvilku, žaludek se mi sevře podruhé a po třetí, dávím se však na prázdno, protože už nemám co zvracet. Z očí mi tečou slzy, před nimi mám mžitky, zhrouceně sedím na zemi a objímám si kolena. |
doba vygenerování stránky: 1.3417160511017 sekund