| |||
Vyhlídka Sinead....okrajově Kurallara Vylezl jsem na vyhlídku a došel až ke stromku v květináči. Desky schované v podpaží levé ruky, zatimco jsem pravou lovil v kapse cigarety a zapalovač. Už jsem si strčil jednu do úst a chytal se ji připálit, když jsem zahlédl nějaký stín, jak kolem proletěl. Zarazil jsem se a vzhlédl ve chvíli, kdy ta věc zařvala a nádledně se proměnila na dívku a dopadla kousek ode mě. Nevěděl jsem, jestli začít ječet jak holka a utíkat pryč, nebo jestli jsem prvě neprodělal zástavu srdce. Cigareta mi vypadla z úst a hned za ní o zem cinkl zapalovač. Nakonec jsem se ale vzpamatoval a zaklapl otevřenou pusu. "To bylo..." pokýval jsem hlavou jak osel, když jsem hledal správná slova. "Dost...působivý...řekl bych." Bravo debile. Vůbec nevypadáš jako mentál. Pak kolem proletěl druhý stín a usadil se na střeše. "To patřilo k tobě?" píchl jsem prstem ke stropu. |
| |||
Okraj lesa - nad Vyhlídkou Max, Sinead V klidu medituji. Poté si však všimnu dalšího přesunu. Počkám až na okamžik, kdy je už u školy, než vyjdu z lesa a proměním se. Mohutným odrazem se dostanu do vzduchu. Několikrát máchnu křídly a přidám. Nicméně na místě, kde přistála Sinead je poněkud... Málo místa. Nehledě na to, že si udržuji od Sinead určitý odstup. Přistanu tedy prozatím na střeše. |
| |||
U hájenky - vyhlídka Max Na okraji vědomí mi jako nepříjemný komár bzučí nedaleká přítomnost Kury. Zprvu se mi ji daří ignorovat, ale jak se začne její pach rozlézat po okolí, je to těžší a těžší. Po chvíli se přistihnu, že na jedno slovo koukám už alespoň minutu v kuse a stále nevnímám jeho význam. Prudce zaklapnu knihu a se zlostným zasyčením se zvednu na nohy. Plynule naberu svoji přirozenou podobu a odrazím se od země, abych zamířila ke hradu. Jednou zakroužím kolem hradu, když si rozmyslím, že se mi nechce ztrácet čas v chodbách a obrátím čumák přímo k vyhlídce. Zrovna, když se chystám na přistání, někdo si tam jen tak vpochoduje. Má štěstí, že dávám pozor, jinak by taky mohl být na placku. S nespokojeným zabručením, které se pěkně hlasitě odrazí po okolí, se ještě ve vzduchu proměním do lidštější podoby a dopadnu na vyhlídku do podřepu. Pro tu bytost doslova spadnu z nebe. Ještě dotáhnu proměnu a prohlédnu si dotyčného od hlavy k patě. V ruce svírám knížku, ale pokud se k ní podívá, posunu paži tak, aby neviděl název. |
| |||
Cesta na vyhlídku kdokoli kdo mě může potkat Chvíli jsem se díval do kotlíku na tu bublající směs a nevěděl, co si o tom myslet. Bouchnout to ještě nebouchlo. Ani z toho nic nevylezlo. Jen jestli to má opravdu požadovaný efekt. Učitel brzy začal chodit po třídě a hodnotit jednotlivé výtvory. Některé pochválil, jiným zase poradil, co by šlo zlepšit. Pak přišla řada na mě. Učitel nebojácně nabral trochu na prst a ochutnal. Jelikož nezačal měnit barvy, ani formu, tak bych řekl že úspěch. Což mi i potvrdil. Paráda...můj první lektvar a hned úspěch. Pak už věci nabraly jinej směr. Našla se výtězka, co měla nejlepší lektvar, nějaké podivné koule začaly létat ven z kotlíku nějakého maníka. Učitel ukončil hodinu a všichni začali odcházet. Já šel mezi posledními. Vylezl jsem před třídu a prostě šel po chodbě, kudy šla většna. Nakonec jsem se ale zastavil a podíval se na plánek a rozvrh, jestli nemám někde být. Po rychlém ohledání jsem zjistil, že mám nějaký čas volno a kousek ode mě je vyhlídka. Proto jsem zamířil tam. Musím na chvíli na vzduch. Pročistit hlavu a urovnat si myšlenky. A taky přijmout ten fakt, že jsem na nějaké škole, kde jsou podivné kreatury. |
doba vygenerování stránky: 1.432893037796 sekund