| |||
K ošetřovně Yqi a mouchy Pousměju se. „Já vím, že ne, ale musíš si taky chvíli odpočinout, ne?“ Zatvářím se jako andílek a pohladím ji po zebřím boku. Docela mě zaujme tahle cesta a uvažuju, proč vlastně tudy nechodím častěji. Jo, je to o něco delší, ale co jako? „Taky doufál, ale rád bych, abys byla úplně v pořádku.“ Znovu ji pohladím. Obříka jsem si moc nevšimnul, jak jsem přemýšlel o tom, jak vyřešit ty hloupé schody. Mezitím se pokusím dojít před ošetřovnu. Nemíním jít na hodinu dřív, než uvidím, jak zmizela za těmi dveřmi. Povzbudivě se na ni usměju. „Rozhodně budu klidnější, když budu vědět, že jsi ve formě.“ |
| |||
Chodba - stáje - k tělocvičnám především Sigi, okrajově Jožin "Nedělám to přece kvůli zábavě." Namítnu jen na jeho slova, ale nijak se s ním nepřu, že bych tam být neměla. Pak pomalým krokem vyrazíme kolem profesorů chodbou směrem dolů. Je zajímavé, že v chodbě jsou z oken vidět pozemky za školou. Nakonec se ocitneme ve stájích. Hodím pohledem po přítomném poloobříkovi. Pokynu mu hlavou, pokud se na nás podívá, ale nezastavuji se a pokračuji po rampě ven. Obejdu roh budovy a zamířím do přízemí budovy. Vyhnuli jsme se tak všem schodům. "Tak dlouho doufám na ošetřovně nebudu..." Zamumlám trochu rozmrzele. |
| |||
Chodba a dolů Yqi Zakroutím hlavou. „To ne, ale nemyslím si, že by to byla zvláštní zábava.“ Pokrčím rameny. Nemusí být za blbce taky. A nemusí mě vidět být za blbce. Dobře si pamatuju běhání na minulém tělocviku. S dlakama jsem měl alespoň nějakou šanci, ale tady o tom dost pochybuju. Jsem rád, že mi dá s ošetřovnou zapravdu. „V tělocvičně.“ Vykročím tedy k chodbě, kterou navrhla. „Pokud chceš, můžu tě po hodině na ošetřovně vyzvednout?“ Tázavě na ni mrknu. |
| |||
K MT01 Venge a přítomní No, upřímně jsem trochu zvědavá, kdy sebou plácneme oba na rovince, ale vypadá to, že možn budeme mít i kliku. Nakonec on má mnohem víc končetin, po kterých může chodit. Což mě dovádí k zajímavé úvaze. Zamyšleně se na chvíli zadívám dolů na jeho chapadla, respektive tam, kde skoro přecházejí v tělo. To by chtělo trochu prozkoumat. Když vzhlédnu, všimnu si dvou profesorů na chodbě a Tortunovi vesele mávnu na pozdrav. Díky němu se mi splnilo největší přání v mém životě. Všechno odpuštěno. Po schodech se přecijen pro jistotu nechám snést, abychom dole neskončili jako zamotaná hromada chapadel, ale hned pod nimi se zase vyvlíknu a s vydatnou oporou se snažím tvářit, že lehce jdu. Přesně vím, kdo má teď učit. "Zdravíčko." Uculím se na zbytek a využiju zbývající chvíle, abych se přitulila k chobotničce. |
doba vygenerování stránky: 1.5744960308075 sekund