| |||
Učebna 303 Hope, Leo, Simiel Dívka se přidá do hovoru a své tvrzení poněkud rozvede. Mám co dělat, abych se nerozesmál, nicméně si udržím vážnou tvář. Asi by to nepůsobilo zrovna důvěryhodně, kdybych dostal záchvat smíchu. Měl bych možná s tou mastičkou trochu šetřit. Je to nějaké návykové. „Profesor Quison má poněkud složité vnitřní vztahy. Pokud vás to ale uklidní, mohu s ním před začátkem hodiny promluvit.“ Nabídnu jim nakonec. Tarney říkal něco o zvláštním brnění, ale dračí šupiny? To mne vskutku zajímá. „Tvaroměnné možná pro někoho, ale oklamat štíty školy, to chce skutečně mocného mága.“ Odvětím mladému čaroději s povytaženým obočím. Možná jsem až příliš v klidu, ale momentálně si nedokážu představit moc možností, jak prolomit nebo oklamat ochrany školy. Než však vstanu nebo cokoliv dalšího stihnu, Simiel se dá do řeči. „Počkejte chvíli, půjdu poté s vámi na hodinu.“ Řeknu tedy Hope a Leovi a zvednu se, abych nejednal se Simielem ze sedu. Zahledím se mu do očí. „Ano vskutku, zabavený předmět je momentálně v mém vlastnictví.“ Přitakám na jeho domněnku. Jeho štěněčí výraz přejdu bez povšimnutí. „Byl bych velice rád, kdybyste se s ním pro příště neoháněl na hodině jen tak bez rozmyslu. Mohl byste si ublížit.“ Napomenu ho napřed. „Nicméně u sebe ho nemám. Budete mne muset zastihnou při některé volné hodině v hájence.“ Slituji se nad ním nakonec a sdělím mu, jak ho může získat zpět. |
| |||
Učebna 303 papa, Mal Světla a horko ustanou. Zachytím pohled Mal a celkem zmateně mezi nimi přejíždím pohledem. Vypadá to ale, že už je bezpečno, takže se chci vrátit, když najednou z papa kotlíku začnou stoupat bubliny. Chci do jedné zkusmo dloubnout chapadlem, ale ona mne skoro kousne! Papa mne kousek odstrčí a pak všechno zmizí. Zamrkám. No… Nemám tušení, co se tady děje. Když všechno ustane, přejdu zpět dopředu ke své židli. Profesor projde třídou a skončí u nás. Očekávám nějaký komentář ke spálené želatině, ale on prohlásí zcela něco jiného. Zmateně zamrkám. Totálně mne vyvedl z míry, ale něco mi říká, že bych to měl respektovat. „Eh… Dobrá…?“ Dodám tedy trochu nejistě, ale neodporuji mu. Poněkud zmateně se podívám na Mal. To už ale končí hodina a všichni se začnou trousit ven. „Máš další hodinu? Chceš pomoct?“ Zeptám se a doufám, že řekne, že má nyní volno. Pokud si správně pamatuji, tak mne hodina začíná až za hodinu. |
| |||
303 Tarney Len napolovicu vnímam, ako sa Tarney prechádza a hodnotí výtvory ostatných spolužiakov. Iba pri tých, ktorých pochváli, kontrolujem, či sa môj lektvar podobá na to, čo majú oni v kotlíku. Neviem prečo, ale mala som potrebu pri našom novom riaditeľovi robiť veci dobre. Niečo také z neho sálalo, čo ma k tomu podnecovalo. Už je skoro pri mne. Ešte raz si prečítam postup a pri každom bode, pri každej prísade sa uistím, že som to robila presne tak ako to nakázal. Presunie sa ku mne. Pre upokojenie presuniem nohu bližšie k Sigiho plamienku a načerpávam teplo, pozerajúc na neho s očakávaním v očiach. Šťastne a hrdo dvihnem kútik úst na jednej strane hore, ako ma pochváli, pričom pozerám na zelenavý opar, ktorý sa zdvihne z môjho kotlíka. V tom prípade budem lektvarom venovať viac pozornosti. Odpoviem na jeho pochvalu, pričom sa vystriem a zdvihnem bradu. Nikdy doteraz som ich nerobila, ale keby mi idú takto od ruky... mohlo by to naozaj pomôcť. Pána, ani neviem na čo mám všetko talent. Potľapkám sa v duchu po ramene a keď je nám povedané, že môžeme trénovať, zapíšem si to za uši. Liečivé letvary do zásob sa mi na tejto škole určite budú ohromne hodiť, a určite existujú rôzne iné druhy lektvarov ktoré by som rada nosila pri sebe. Prečo ma to nikdy nenapadlo? Zavriem zošit, založím do neho ceruzku a akurát vstávam, sťahujúc štít znova k sebe, keď ma Tarney zavolá k sebe. Pri slove "odmena" mi zasvietia oči a ochotne si to namašírujem cez odchádzajúcich študentov ku katedre. Áno? |
| |||
303 především Sigi Přiblíží se profesor. Celou dobu, co je poblíž, tak nervózně pohazuji ocasem, ale luku se dotknout nedovolím. Trochu mne překvapí, že mi nijak nevynadá, i když jsem se často nekoukala, pořádně, co tam vlastně přidávám. Jistě, je to k ničemu. Celou dobu, co je u nás, pokukuji po Sigim. Nezdá se mi příliš jeho chování. Prochází třídu a každému něco říká. Já popostoupím blížeji k démonu a čekám na konec hodiny, který přijde záhy. Když Sigi promluví, kývnu hlavou a nekomentuji to, i když je to tak nějak... Mám jiný názor. Pak odstoupím a já ještě trochu odsunu lavici, abych v pořádku prošla do uličky. U dveří se však nashromáždilo hodně tvorů. Projdu tedy až ke zdi mezi volnými lavicemi a podél stěny zamířím ke dveřím. Kontroluji si, že Sigi jde za mnou. Teprve na chodbě se zastavím a podívám se na něj tázavě, co teď. |
| |||
Učebna 303Tortun a skupinka Jejich konverzace mne jaksi, nezajímala, tedy do té doby, než se začalo mluvit o umírání a zabíjení. Což bylo celkem brzy. Jenže pak začne mluvit ke mně a bože, tento chlapík mi už leze na nervy. On ví moc dobře co od něj potřebuji, ale určitě očekává, že si o to hezky řeknu že? No, co jiného mohu dělat že? "Mám pocit, že máte u sebe něco, co patří mně." Pohlédnu na něj s prosebným výrazem a dodám "Byl bych velmi rád, kdybyste mi prosím vás vrátil můj meč profesore." Ještě chvíli ho mít nebudu a opravdu zešílím z té úzkosti. Ono procházet se a interagovat s ostatními je dost stresující záležitost, když nevím jestli náhodou mne nechce třeba sníst nebo něco takového. Ona ta hnědovláska mne už takhle vystrašila. Opravdu potřebuji svoji možnost k obraně. |
| |||
učebna 303 Sarah, Sonja "Já mám teď hodinu, pak volno a pak další hodinu. Jo, dneska je to toho docela dost." Přitakám prsům Sarah...vlastně ne, jenom Sarah. Rychle sklouznu pohledem od jejich spodních očí do těch horních a přátelsky se usměji. Jsem holt kamarádský typ, ještě včera bych s těmi dvěma nekonverzoval a neobdivoval křivky jejich těl. Místo toho by si slečny promluvily s mýmy svatými čepelemi a bylo by to drsný rande, jestli víte co tím myslím. Takový, kde holka končí rozdrcená na prach. Doslova. Nicméně jsem se rozhodl, že začnu od znova a nebudu lidi soudit podle toho, co jsou, nebo jak mi voní. I když vanilková vůně je pořád moje nejoblíbenější a tyhle po vanilce tedy rozhodně nevoní. "Nicméně, pořád počítám s tím, že mě tady provedete." Dodám. Nikoho tu neznám, kromě těch dvou, takže plány nemám a jsem pro každou špatnost. |
| |||
303 Sonja, Patric Hodnocení. A každému hezky z oka do oka. Jo, má docela styl, tenhle profesor. A není, co si budeme povídat, úplně k zahození. Když se dostane až k nám, trochu se ošiju pod jeho aurou, ale nakonec mi to nedá, nezareagovat na jeho hodnocení. Respekt je respekt, ale nefér hra je stále nefér hra. „Jenže on ruší!“ Ukážu prstem přímo na červeného, rohatého klučinu, co se tváří, že by tu radši nebyl. „A pak, já jsem hodně sugestivní, třeba by i ten čaj pomohl.“ Dobře, mrknutí okem už by mohlo být trochu drzé, ale proti tomu, co bych provedla nejradši, je to vlastně úplně neškodné smítko. Když je po hodnocení, kouknu na ty dva. „Tak jak jste na tom s časem? Já bych měla mít teď ještě jednu hodinu, pak za dvě hodiny a hotovo. Dnešek je nějakej nadupanej.“ Pokud se mi až do této chvíle nic nestalo, zvednu se a tázavě kouknu na ty dva, jestli jdou se mnou nebo mají jiné plány. |
| |||
303 hlavně Felix "To zcela jistě." souhlasím s myšlenkou trénování profesorského sboru. „Tak jo, měj se. A uzdrav se!“ řeknu rozhodně a vstanu abych odešla. Dřív než odejdu, pohlédnu ještě na pokličku. Jsem zvědavá, co Felix uvidí. Třeba budeme mít nového kolegu, vznášející se zubaté bubliny. Usměji se, srovnám šaty a vyrazím ke dveřím. Během chvilky jsem na schodech a pak už je naše společenská místnost pouze přes chodbu. Vejdu tam a zavřu dveře. „Nazdar.“ pozdravím ji |
| |||
303 Hlavně Yqi, ale zmíněni jsou i další Skutečně mě dost překvapí, když se mi na můj zásah nedostane pokárání, že jsem to nenechal na něm, ale dokonce kývnutí a poděkování. Radši zabodnu oči do lavice a nic neříkám.Nejsem si jistý, jak bych měl správně reagovat. Vždyť jsem jen kříženec, nikdy se mi nikdo nenamáhal vštěpovat víc chování pro tyhle případy než se velmi uctivě klidit z cesty. Ideálně ještě mnohem dřív než se někdo takový vůbec objeví v dohledu. A pak přijde vlastně nejhorší část hodiny. Hodnocení. A on to bere pořádně. Za chvíli už je u naší lavice a já velmi rychle zabodnu pohled ke špičkám svých nohou, když jeho oči skončili na mě. Ještě jsem se malinko nahrbil, jak jsem měl ve zvyku, abych tolik nevyčuhoval svojí výškou a šířkou ramen, ale pak už jsem se ani nehnul a jen napjatě čekal, co řekne. Jo, jasně, když jsem byl ještě poněkud v euforii z toho, že se mi vrátila moc, a on byl celou třídu daleko, bylo to docela jednoduché, ale tohle? Přijde hodnocení a já se neudržím, abych na něj krátce nepohlédl. Sice se hned zase zuřivě dívám do země, ale kývnutí jsem přeci jen zahlédl. „Děkuju.“ Odpovím spíš tázavě než jak jinak a trochu ztuhle čekám, až zhodnotí i kentarčinu práci. Bylo mi naprosto jasné, že to nemohlo dopadnout úplně valně. Trochu mi poklesnou ramena, když je konečně u další lavice. Vydechnu a radši se upřeně dívám k tabuli. Nedělá mi zrovna dobře ho mít za zády. A je možné, že je tu pavoučice kvůli němu? Střelím rychlým pohledem po nohaté dívce, ale ani ona nic nepodniká, takže jsem pravděpodobně neudělal nic zvlášť hrozného. Nakonec jsme bez úkolu propuštěni z hodiny, i když je nám doporučeno trénování, což nemám v nejmenším v úmyslu. Radši jedině pod dohledem, nerad bych se zase dostal do maléru. Otočím se na Yqi a trochu mdle se usměju. "To chce klid, už zase můžu hlídat já tebe." Mrknu na ni a kdyžtak jí uvolním místo, aby mohla projít, pokud bude chtít hned vypadnout. Pochopitelně ji budu následovat minimálně ze třídy. Mám takový nepříjemný pocit, že budu mít další hodinu. |
doba vygenerování stránky: 1.6575391292572 sekund