| |||
303 a možná pryč hlavně Felix Trochu se zamračím, když říká, že má jiné starosti. Kde by je asi tak vzal. Jenže vzhledem k okolnímu dění nic dalšího raději neříkám. Felix evidentně nechce aby to všichni kolem věděli a já se mu vůbec nedivím. Mít takový problém, taky bych to moc nezmiňovala. „Aha... A nemáš tady s tím problém? Tedy myslím s tím, že na kouzla reaguješ podivně.“ zeptám se Felixe. Pak se zvednu. „Nepůjdeme do společenky? Mohli bychom jí trochu potrápit svými prosbami.“ zeptám se ho se šibalským úsměvem. Nevím co jiného dělat a moc ráda bych zjistila, jak společenská místnost funguje. |
| |||
303 Hlavně May Docela mě překvapí, že je můj výtvor hodnocen kladně. Mám pocit, že smrdí jako Jožinovi ponožky, ale je možné, že se mi to jen zdá vzhedem ke všemu smradu kolem a tomu, že ted´ mi tak pravděpodobně bude smrdět úplně všechno. Fuj. Ale je fakt, že s popálenou rukou se ingredience nepřipravovali zrovna snano, takže nějaká ta prodleva pravděpodobně skutečně vznikla. "Ale ne, žádné překážky." Pokrčím rameny, jako bych vůbec netušil o co mu jde. Když ředitel zmizí u dalších pokusů, vítězoslavně se ušklíbnu na May. Pak ještě chvíli věnuju pozorování, jestli přeci jen nevypustí bublinkového tvora, ale bohužel, a docela by mě zajímalo, co s ním budou dělat. Zabít ho by bylo nehumánní. Sednu si tedy na židli s ím, že bych si na to rád počkal. V mezidobí se rozhodnu odpovědět. "Ale léčí, jen má ted´ trochu jiné starosti." Zadívám se na popálené prsty, kde se už začali tvořit sroupky na nejhorších částech. Do večera by to mělo bejt v pořádku. Jen bych se teˇd neměl moc proměnovat, to by nemuselo být zrovna příjemné. Když zmíní, jestli si něco nechci vypůjčit, zamyšleně kouknu na kotlík a pak zakroutím hlavou. "Ani snad radši ne. Naposledy, kdy na mě někdo použil léčivé kouzlo, tak jsem si byl sám sobě a sobě smečkou." Pokud se bude tvářit moc nechápavě dodám, že mě to roztrhlo na třetiny. Na tři vlky. |
| |||
Učebna 303 ---> Společenka SměsHope, Tortun, Aine Se zalomenýma rukama si prohlédnu třídu. Znovu pohlédnu na svůj kotlík a frustrovaně vydechnu. Co s tím nadělám. Abdikačně nadzvednu ramena a přivřu oči. Krátce je otevřu a letmým pohledem si prohlédnu Hnědovlásku. Zdálo se, že hluboce uvažuje. Ve svém téměř podřimování jsem zaznamenal opravenou lavici a raději jsem se usadil zpět. Dodělávat elixír nemá už smysl, jelikož jsem již promeškal časy, kdy se tam dávají další ingredience a tak se uvolněně opřu o lavici a vyčkávám na příchod učitele. Nakonec se dočkám a můj nedodělaný výtvor dokonce kladně okomentuje. Udiveně k němu pohlédnu a jen krátce odpovím "Děkuji?" Jen co si profesor prohlédne a okomentuje všechny výtvory, ukončí hodinu a oznámí nám, že můžeme praktikovat na společenkách. O to mi ani pořádně nejde, ale ta společenka jako relaxační místo nezní špatně. Otočím se a vyrazím ke dveřím, jenže když spatřím Tortuna zarazím se a přejdu k němu a ke skupince. Všimnu si, že u něho stojí i ta hnědovláska, kterou jsem před chvílí spatřil dělat zajímavé gesto. "Dobrý den vám všem" usměji se. "Mohu na chvíli vyrušit?" Krátce pohlédnu na hnědovlásku a udělám to samé gesto co ona. Zasměji se a přesunu se zase na Tortuna. "Tedy pokud nějak nevyrušuji samozřejmě." |
| |||
303 a odchod na další hodinu Felix Dřív než Felixovi odpovím, dostaví se k nám profesor a okomentujme nám naše výtvory. Nakonec jsem dopadla celkem dobře, což mě trošku překvapí. Ale nijak to komentuji. Jen si ukládám informaci o tom, že se vaření lektvarů dá trénovat ve společenské místnosti. Pak se zase podívám na Felixe a jej prsty. "A proč se tedy neuzdravují?" zeptám se ho zvědavě. Mezi tím profesor obejde celou třídu a já si uvědomím, že úspěšně udělala lektvar jen jedna dívka a to ta vedle nás. "Nechceš si ho trochu vypůjčit?" zeptám se ho zvědavě s úsměvem. |
| |||
303 Hope, Sharika, Tortun Když cítím, jak se mě křečovitě drží, nesnažím se jí vyškubnout, takže místo toho, aby mě musela pustit, když se zvedám, chytím ji za ruku a povzbudivě jí stisknu dlaň. Zamyšleně kouknu na Hope a přemýšlím, že tohle jí asi vysvětlit nezvládneme. Já sám už bych byl za normálních okolností neviditelný a co nejrychleji pryč. Jenže je tu ona a Shar, které dlužím doslova za svůj život a moje nově objevená snad odvaha? "Jen je tu moc tvorů." Pokrčím rameny. Málokdo si umí představit jak se cítí zajíc před smečkou vlků. Pokud se mi Sharika sama nevykroutí, zamířím s ní ruku v ruce ke dveřím a k blízké učebně. Přikývnu i na informaci od Hope. Ano, říkala, že ji dovedl, i když to zabíjení vlastního klonu, hmm, ačkoli bůhví jestli jde skutečně o klon. Těžko říct, o jakou tu jde magii a trochu pochybuju, že by nám to chtěl vykládat. "Nemyslím si, že by měl dvojče, ale je fakt, že jsem ho taky nikdy neviděl svůj klon zabít." V tu chvíli se trochu zarazím. A co když to není skutečný Sven, co když je to jen někdo, kdo se za něj vydává a toho pravého zabil? Rozhlédnu se po třídě, ale ředitel vypadá zaměstnaně, takže se otočím k druhému profesorovi ve třídě. Tiše dojdu k Tortunovi a nejistě si odkašlu. Nejsem si moc jistý jak začít, ale vzhledem k pátku nebude nad prevenci. "Ehm, pane profesore? Hmm, mám pocit, um, asi se pletu, ale možná by bylo dobré kdyby, hmm, kdyby někdo zkontroloval, hmm, profesora Quinsona. Ehm. Jestli je to, no, skutečně on." Nejistě přešlápnu. "O-ona viděla jak se, hmm, zabil." Trhnu hlavou k Hope. |
| |||
303 Leo, Sharika „Vypadáš, jak když bys měla každou omdlít. Co se děje?“ zeptám se tentokrát tázavě a mile. Z tónu mého hlasu vyzařuje touha pomoct. Jenže vůbec netuším jak, protože ani netuším, co dívce chybí. Takový malý hlásek v hlavě mi napovídá, že jí chybí dobrý sex. Odreagování od stresu, ale dobře vím, že by to tahle osoba asi jen stěží pochopila natož, aby to byla ochotná zkusit. Teprve jakmile se aspoň trochu uvolní dveře a Leo se vydá ven, následuji ho. „Sven mě sem dovedl z venku. Vypadal celkem v pohodě, jen ...“ zaváhám „... zabil své dvojče.“ dodám primárně směrem k Leovi. |
| |||
303 Hope, Leo Kývnu, když mi přitaká a na krátko mi cukne úlevně koutek. Úsměv nebo úleva však nemají ani šanci trochu pustit kořínky, protože ta dívka vznese dotaz. Promluví. Prudce sebou škubnu a srdce mám najednou až v krku. Jak jsem Leův rukáv nepustila, pevně ho smačkám v dlani a sklopím pohled. Najednou vypadám, že se každou chvíli rozbrečím, nebo schoulím do hromádky neštěstí. Trochu se klepu. "Nejsem ona." Zamumlám nakonec naprosto nesrozumitelně a tiše a nepodívám se na ni ani za zlatého slona. Pak se Leo zvedne, takže ho musím pustit. Pak ještě řekne, koho to vlastně máme. Já bych si prosím šla rovnou nějak vyhrabat úhlednou jámu prosím. Nakonec se ale přeci jen zvednu. Nesmíme přijít pozdě. |
doba vygenerování stránky: 1.6037669181824 sekund