| |||
303 Kura v mojí blízkosti mě velmi efektivně vyrušuje z jakéhokoli pokusu o soustředění. Pak se Tortun usměje a ještě nás popožene. Se mu to mluví, co? Znovu se pečlivě přeměřímtřídu pohledem a pak si vyberu jedno místo na pravé straně (I27). Pokud se Kura pokusí si sednout někde poblíž, pokusím se ji odehnat mrazivým zavrčením. Nechci ji kolem sebe. Když sedím asi tak pět vteřin, už začínám být dost roztěkaná. Neustále uhýbám očima sem a tam a drápy, ve které se mi protáhly nehty, vyrývám do lavice ošklivé rýhy. Nemůžu si pomoct. |
| |||
Učebna 303 především Sin, Kura, Shrey, všichni na hodině Když se Sin vydá ke dveřím, popoženu i Kuru a vkročím dovnitř jako poslední. Zavřu za námi dveře až klapnou. Pohledem najdu Tarneyho a pokynu mu hlavou. Pošlu mu rychlou zprávu a přejedu scénu pohledem. Pohled se mi nakonec zastaví na Shrey. "Šup dopředu, ať hezky slyšíš výklad." Popoženu jí nakonec někam dopředu. Zadní lavici zaberu já. Natočím se na dračice. Budete potřebovat nějaké místo u kotlíku, zaberte místa. Pobídnu s úsměvem je. Nakonec založím ruce za hlavou a sleduji třídu. |
| |||
303 Protáhnu se, až mi zapraskají klouby a vykročím ke dveřím. Hned za nimi se zastavím a rozhlédnu. Nevědomky nepatrně vycením zuby. Ohlédnu se na ty dva a přemýšlím, kam si sednout. Nechci mezi ně. Ustoupím kousek stranou k zadní zdi. |
| |||
303 Shrey, Yqi Povytáhnu obočí a kývnutím pobídnu Yqi, aby vybírala. Tak si také všimnu, že poněkud kulhá. To musí být z těch schodů. S tím by se mělo něco udělat. Ohlédnu se po hlase a pobaveně se ušklíbnu. No kdo jinej, že. Když si všimnu, že se usmívá, trochu se soustředím a jí u kotníku, schovaný za lavicí, vykvete žhavý plamínek. Nic kolem sebe nepálí, ale hřeje vydatně. Mít zpět svoji moc je úžasné. Pak se dám donásledování Yqi a v klidu si počkám, aby si vybrala místo, odkud dobře uvidí. Obávám se, že já zrovna vidět nepotřebuju, abych to zkazil, ale tak třeba bych mohl mít dneska ještě trochu štěstí. Nakloním se k Yqi. „Je to hodně špatné?“ |
| |||
303 drama queens a prísediaci + mala-som-ťa-radšej-bez-schopností S pobavením sledujem, ako sa jedna z tých trapačiek skotí na zem. Nemá sa hojdať na stoličke keď nemá ani páru o tom čo to je rovnováha. Síce im moje jemné varovanie vôbec nepadlo na úrodnú pôdu a ďalej vybľakujú, ale aspoň ma trochu zabavili keď vidím ako sa rozčertia. Pripomínajú mi čivavy. Tú jednu trapačku si pamätám, na začiatku Svenovej hodiny na mňa vybehla. Riadnejšie si ju zapíšem do pamäti, kým ale stihnem na ne zareagovať moja pozornosť je odstrihnutá príchodom čohosi zaujímavejšieho. Preto ich s kompletnou ignoráciou prehliadnem a očami nájdem práve vchádzajúceho... Moje kachličky sa opravili! Hlesnem s náhle rozžiareným, úprimným úsmevom, ktorý tak celkom nesedí k mojej osobe, ako ma zachváti neodolateľná túžba niečo okolo prechádzajúcemu Sigimu jednoducho povedať, hocičo, čo by ho...potešilo? Čo? Zamrkám, keď si uvedomím čo vykonávajú moje mimické svaly a ten pocit v hrudi sa cezo mňa preleje a zmizne, zanechávajú za sebou len čosi hrejivé a vrniace. Práve to mi zabráni sa nejako naštvať a len na Sigiho rozčarovane zamrkám a pomaličky spracovávam v hlave informáciu, že má zase rohy je červený ako čili paprička. |
| |||
učebna 303 všici Hned druhý krok a bylo vymalováno. Už jsem se vezl. Doslova. Prosvištěl jsem tou šachtou a cestou míjel různé odbočky a potkával králiky, kteří mi ani nevěnovali pozornost. Jakoby to tu bylo na denním pořádku. A než jsem si stihl vyřvat hlasivky, už jsem prdelí přistál na měkkém polštáři. "Nikdy.... víc..." zavřel jsem oči a odolával touze vyhodit oběd. Pak jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se kolem.Nějaká místnost s židlí, osvětlená loučemi. Asi taky nějaké spešl, neboť stěna za nimi byla čistá, bez sazí a neohořelá. Došel jsem až k onomu stolku, kde bylo několik papírů. Posadil jsem se a chvíli čekal, jestli někdo nepřijde. Nikde pořád nikdo tak jsem prozkoumal papíry a zjistil, že je mám vyplnit. A očividně očekávali debila, protože k tomu byl i návod jak na to. Postupně jsem tam vypsal vše potřebné a zaškrtal políčka s předměty a bylo hotovo. Papíry se mi proměnily na rozvrh. Asi taky normální. Ale i tak jsem na to civěl jak tele na nové vrata. Nakonec podepsal školní řád. Hned vedle krvavého fleku. Asi předchozí student. Nebo studentka? Nakonec se mi vše schovalo do krásných desek a já zase letěl vzduchem, neboť mi pod prdelí zmizela židle i s podlahou. Tentokrát jsem ale nedopadl na polštářek. Ale hezky na kamennou dlažbu. "Au.." zabručel jsem a posadil se do tureckého sedu. Přede mnou byly dveře s nápisem 303. Asi učebna. Než jsem se však stihl podívat do desek, nebo se aspoň zvednout z podlahy, začaly sem chodit... studenti? A hned mrvní šla medůza. "Co? Chlastat?" zopakoval jsem zmateně. Vždyť měla na hlavě hady! Ví o tom vůbec? HADY! NA HLAVĚ! A pak šli další a další. Někteří vypadali jako lidé. Jiní zase jako z fantasy knih. Veverka. Trpaslík. Další lidi. Démon. Já jsem asi na drogách? Nebo jsem se někde praštil šíleně do hlavy a teď sním. "Jo, to bude ono," řekl jsem s úsměvem a už se chtěl postavit, když ke mě přišel další muž a nesl zlatou ženu. Která zavrčela tak, až jsem zapoměl, co jsem chtěl udělat. Díval jsem se, jak oba zalezli do třídy a nechali mě samotného na chodbě. Po pár dalších minutách jsem se zvedl a vzal za kliku dveří. S nádechem jsem otevřel a vešel dovnitř. "Ty vole..." ujelo mi, když jsem viděl všechny pohromadě. Fakt se mi to asi nezdálo. Jsou tu všichni. Chvíli jsem jen tak stál ve dveřích a pozoroval ostatní a pak si promnul obličej a oči. Furt tu všichni byli. "Já... asi ti mám s vámi...ehm...hodinu?" dostal jsem ze sebe a očima hledal volné místo. Nakonec jsem to zapíchl sám v lavici (pozice 29C) a radši civěl do zdi vedle sebe a přemýšlel k čemu jsem se to zase upsal. |
doba vygenerování stránky: 1.5241310596466 sekund