| |||
303 hlavně Felix „No, já bych raději zapomněla na to, co jsem dělala při úplňcích. Bylo to strašné, ale o tom si promluvíme jindy ve větším soukromí.“ odpovím jen zase trochu skleslejším hlasem k otázce ztráty vzpomínek. „Dlužím, ale neboj, není to trhání hlavy.“ nedá mi to a usměji se na něho. Pak už ale na nějaké soukromé řeči není prostor, učebna se plní všemi nejrůznějšími tvory. Od malých a celkem normálně vyhlížejících až po ty větší a také o hodně děsivější. Sedím v klidu kousek od vlka a po každém příchozím se podívám. |
| |||
Schodisko --> 303 Nikto konkrétny Na schodoch, už dosť ďaleko od grckového zoskupenia štít znova nalepím na pokožku a začnem cez neho prepúšťať vzduch, ktorý už v tejto vzdialenosti nebol kontaminovaný. Schody beriem po dvoch a zastavím sa na druhom poschodí na pár minút, aby som si došla do izby po jeden z prázdnych zošitov ktoré som vyhandlovala od spoločenky keď som sem prišla a po obyčajné čierne pero. Ani len nepozriem na moju posteľ, nedotknutú už dlhú dobu, zvrtnem sa a znova sa vraciam na schody. Vojdem do chodby o poschodie vyššie, zrakom nájdem učebňu kde budú prebiehať lektvary a vykročím k nej. Už počas chôdze kontrolujem energie za dverami. Je tam viac tvorov ktorých nepoznám ako tých, čo som už stretla. Keby mám náladu, možno by som sa na účet niektorého z nich aj pobavila. Najradšej som mala tie tvory, ktoré mali okolo seba dúhy a jednorožce a hneď sa chceli s každým sčuchnúť dokopy. Rozrazím dvere dokorán a keď prejdem cez dvere, vystriem sa do plnej výšky. Očami prebehnem po triede, aby som zaradila energie k osobám, inak ale skoro na nikoho nereagujem. Pre pobavenie, ak zachytím Leov pohľad, vyčarujem krivý pobavený úškrn. Ako na posledného pozriem na Felixa a ak by sa náhodou rozhodol ceriť zuby, tak jemu to oplatím vycerením svojich. Vzápätí si takticky vyberiem miesto v lavici hneď pri dverách, kde stojím. Nebudem mať cez hodinu nikoho za chrbtom. Chytím stoličku a prisuniem ju k stene, kde si na ňu sadnem po tom čo si dlhé vlasy prehodím dopredu cez plece a nožky šupnem zľahka na lavicu predo mňa, aby sa mi sedelo pohodlnejšie. |
| |||
Chodba v 1. patře - učebna 303 Simiel, Felix, kdokoliv Ani jsem nepostřehla kdy ke mně Simiel přišel ale najednou stál vedle a hned vykročil ke schodům. „Ale za chvilku máme hodinu“ukáži na opačnou stranu než kam se vydal „a do učebny 303 se jde tamtudy“ řeknu polohlase. Otočil se na patě a vykročil opačným směrem. Projdeme chodbou kolem skupinky ke schodišti do dalšího patra, pak hned pokračujeme do třetího. Celou cestu jdeme mlčky a to mi vyhovuje. Přijdeme až k učebně 303 a jakmile vejdu zarazím se, na zemi tam je obří vlk a jakoby kontroloval kdo zrovna přišel. Chvilku na něj jen tak zírám, pak si jdu sednout do nějaké volné lavice u okna. Pořád jsem ještě vyvedená z míry kvůli vlkovi, navíc tomu ani nepřidává fakt, že v učebně jsou „lidi“ které neznám. Koukám z okna a snažím se být co nejméně nápadná. |
| |||
303 Hlavně May Zaváhám a uvažuju, jestli si je vědoma toho, co zrovna řekla. "Ono není úplně nejpříjemnější, když se procházíš po chodbě a najednou na tebe v úplně jiné místnosti útočí naštvaný upír, ještě naštvanější vlk z druhé strany a v tlamě cítíš nezaměnitelnou chut´ horké krve, která je všude kolem i na tobě a rozhodně není tvoje." Odvětím jí tiše. Není v tom cítit výtka, jen si myslím, že by bylo fajn si uvědomit, o čem to vlastně mluví. Já jsem měl dost času na to se s tím srovnat. Když ale prohlásí, že mi stále něco dluží, povytáhnu obočí. "Cože? Mě nic nedlužíš." Prohlásím jednoznačně. Nepamatuju se, že by udělala nějakou dohodu se mnou a jestli s někým jiným, kýmkoli jiným, nic mi do toho není. Tedy je, ale spíš jen v tom, že můžu bejt nakrklej, že mi nikdo neřekne, o co jde, když jde o moje tělo. Dovnitř se začne trousit čím dál tím víc tvorů. Ono je pravda, že tohle je společná hodina, ale moc mě to neuklidn´uje, takže netrvá dlouho a znovu se změním do obrovského vlka. Na dalšího příchozího už blýsknu zuby, ale spíš jen jako varování, že by se neměl moc přibližovat k nám dvoum, což stejně nedělá, takže o nic v podstatě nejde. Když May poukáže na častou barvu vlasů, rozhlédnu se kolem a nakloním hlavu na stranu. A to by z nás kvůli vlasům někdo chtěl dělat sourozence. Pche. Uložím se za ní na zemi, čumákem ke dveřím, abych si mohl kontrolovat všechny příchozí. |
doba vygenerování stránky: 1.4119410514832 sekund