Andor.cz - Dračí doupě online

Chodba - společenka čarodějové
Hope

Jak se stále pro jistotu ohlížím, neunikne mi, že se objevila Shrey a to je špatné, moc špatné, takže radši přidám do kroku. Společenka je blízko a minimálně před ní tam budu v bezpečí. Rozhodně jí nezapomínám, že se mě pokusila roztrhat na kousky.
„S praním, s praním, s praním.“
Zopakuju trochu roztržitě než mi dojde význam slov.
„Dole je u jídelny prádelna a nebo si můžeš říct o něco společence, promiň, zatím jsem to nějak nemusel řešit.“
To je vlastně fakt. Co se tu děje s mým špinavým prádlem? Žeby nějaký úchylný fetišista?
Rychle proklouznu dveřma do společenky a teprve, když se ujistím, že je prázdná, trochu si vydechnu.

1. patro přístavba
Leo

O dracích jsem už něco slyšela a zrovna oni tvoří výjimku. Ti asi opravdu raději potravu, než zábavu. Raději se tedy otočím a vydám za Leem směrem k čarodějům. Jdu za ním a prohlížím si ho. Sice není úplně nádherný a můj typ to taky úplně není. Ovšem to nic nemění na situaci, že zábava by mohla být i s ním. Dojdeme až do místa, kde má chodba hromadu dveří. Rozhlédnu se a z paměti určím, které by měli být od mého pokoje.

„Napadá mě, jak to tady funguje s praním a oblečením vůbec? Nic jsem si nevzala...“ začnu pak se podívám na své boty i kalhoty „... a přesto bych potřebovala něco čistého.“ dokončím myšlenku. Opravdu krvavé boty a nohavice nejsou ideální pro capkání po chodbě. Vždyť zanechávám krvavé flíčky. uvědomím si, když se otočím směrem odkud jsme přišli.

Lávové jazierko --> chodba na prvom poschodí

Grcko, Aine, Gerrir a krajší Gerrir, Sim, Yqu, Venge

Snažím sa úplne ignorovať vybuchovanie mágie nado mnou a ani ma nenapadne čo i len špičku nosa vystrčiť z môjho lávového útočiska. Je to ale z úplne iného dôvodu, akoby som sa bála toho čo sa deje nado mnou, a to z jednoduchého dôvodu- netuším čo sa deje nado mnou, a tak všetky tie výboje a pocity strachu a vírenie mágie prisudzujem jedinému.
Áno jasné, všetci si plňte svoje mocné ohromné želania. Pokojne, pričaruj im aj delostrelecký pluk titánov, pre mňa za mňa. Samozrejme že ostatní dostanú čo chcú. Zadrhnite sa tým.
Ešte stále trpká, že mne to nič nedalo sa takto chúlim v teplúčku roztavenej horniny a odmietam vyjsť von a vidieť, aké veľké veci sa pospĺňali tým idiotom nado mnou, až kým neodíde aj posledná energia nado mnou. Cítila som, ako tam niekto, koho som nepoznala prišiel po tom veľkom vlnení, ale odmietala som svojej zvedavosti dovoliť, aby zvíťazila. Kyslík mi začne dochádzať hodnú chvíľu po tom, ako sa čistina vyprázdni, a preto keď sa s pomocou telekinézy vynesiem nad hladinu a vyškriabem na breh, som tu už takmer sama. Keďže netuším kto sú tí dvaja chlapi neďaleko, a nemám náladu to zisťovať, tak zamierim ku škole. Rozhodnutá ísť jednoducho do triedy, keďže som plná energie z lávy a nemám potrebu odpočívať v saune ignorujem podobne ako tých chlapov aj hňupku na prízemí a vydám sa stúpať schody.

Zoskupenie na prvom poschodí ale už ignorovať nejde, hlavne keď moje uši začujú neomylné zvuky vracania. Nadvihnem obočie a s takmer nebadateľným myknutím kútika pier vystrčím na chodbu hlavu práve v momente, aby som videla ako Sigi vypláchol obsah svojho žalúdka na dračích príslušníkov pred ním. Neudržím sa a vyprsknem do smiechu. Zväčším štít, takže sa okolo mňa objaví fialová lesklá guľa. Potom ho vzduchotesne uzavriem, aby sa ku mne nedostal smrad, načo vystrčenú hlavu nasleduje aj telo a podídem bližšie, aby som si ich takých ovracaných poriadne poobzerala.
To....je vskutku nepríjemné.
Prehlásim s obrovským úškrnom a perách. Ach, ako dokáže škodoradosť v momente zmeniť na prd náladu na omnoho lepšiu? Ešte raz sa zachichocem a potom zaregistrujem, ako Sigi klesne na kolená, držiac sa za brucho. Mierne sa v svojej obveselenej nálade zachmúrim.
Ale Sigi nejedol to čo ja, tak ako to, že tiež vracia?
Zvraštím mierne obočie, ale nič ma nenapadá.
Hej, vápenka, začínam mať pocit, že niečo na raňajkách bolo naozaj špatné. Aká smola že ošetrovňa je pre nás nie-nie, čo?
Napoly pobavene, napoly horkasto poznamenám na náš ranný incident. Potom sa ale rozhodnem byť zhovievavá.
Navštívila by som tvojho koľajného vedúceho, ten môj ma dal dokopy raz dva.
Prehodím, prekrížiac si ruky na prsiach, pričom sa znova dám do pozerania, ako grcka steká z tých dvoch pred ním.

1.patro
Hope

Dobře, nevypadá to, že by se zrovna chtěla svěřovat, tak ji necháme, třeba se to dozvíme jindy. Ostatně příliš na někoho tlačit by mohlo být dost nepříjemné.
„Třeba kvůli svačině?“
Pokrčím rameny. Její způsob uvažování se mi zrovna moc nelíbí.
„Ale hodně štěstí, až budeš přesvědčovat draky, že můžeš být zábavnější.“
Jo, draci, fuj. Ti mi dost leží v žaludku. Tedy ani to ne, protože jsou na to moc velcí.

„Těší mě.“
Odvětím společensky a zkusím jí oplatit úsměv. Kupodivu poměrně šarmantní.
Pak se mě pokusí uklidnit, ale to se jí zrovna moc nepovede. Zaostřím na skupinku za náma a začnu vypočítávat na ruce.
„Drak, drak a jeho synáček, kentaurka co střílí na potkání, ten bílej nevím, co je zač, ale bavil se s naprosto pošahanou dračicí a toho posledního znám také jen od vidění z jídelny, kde pro změnu seděl u medůzy a té kentarky.“
Ne, tohle není zdravá společnost a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Dívku, která se právě objevila od schodů neznám, takže ji ani nezmiňuji.
Naštěstí netrvá na to, že se půjde seznamovat, takže vykročím směrem ke společence, asi tak půl kroku před ní.

Jídelna -> 1. patro
Kdokoli

Zrovna se chystám odpovědět na jeho otázku ohledně toho proč jsem v jídelně. Než ale stihnu odpovědět zvedne se že musí rychle do společenky. Opřu si hlavu o ruku a chvilku jen tak znuděně koukám kolem. Možná bych se taky mohla trochu „socializovat“. Vyjdu z jídelny do haly a pak po schodech do prvního patra. Když vyjdu schody, zarazím se, na chodbě je na mě nějak moc tvorů.

1. patro
Leo a asi tedy nikdo

„Se mnou to není tak jednoduché.“ odpovím na zvědavý jednoslovní dotaz. „Jo bývá, ale proč by nás měl zabíjet? Pokud by byl tak nebezpečný, jistě by mu došlo, že živí mu můžeme být víc k užitku a obstarat víc zábavy.“ konstatuji jednoduše klidným hlasem beze strachu.

„Ráda jsem tě potkala, Leo.“ odpovím na představení. Jen je škoda, že je proti mě tak vysoký. Být menší, mohla bych mu dát pusu a pak tvrdit, že je to u nás při představení běžná praxe. „V klidu, nikdo nám neublíží.“ řeknu místo toho stále stejně klidným hlasem. Pak vyjdu zpoza rohu. Prvně se podívám po skupince lidí, vlastně spíš tvorů. Vypadají , že mají plné ruce vlastní existence. Nevypadá to, že by tekla krev, jen je podle všeho jednomu blbě. Otočím se tedy směrem, kterým jsou pokoje čarodějů a čekám na Lea.

1.patro
Hope a rozhodně nikdo jiný

„Prý?“
To mě docela zaujme. Moje celá rodina, kam až paměť sahá, jsou čarodějová a nikdy by nikdo neřekl prý čaroděj.

Její nadšení pro můj doprovod a její víra v mé schopnosti mě skutečně fascinuje.
„Doporučuju se velmi důkladně rozhlížet.“
Zamumlám a uhnu, aby se mohla zvednout. Nejsem si jistý,jestli tak široký úsměv vytvořila náhodou nebo schválně, ale je mi to tak nějak jedno, hlavně, že jsem je viděl.
„Ale bál bych se, že ti nádherní budou sakra nebezpeční. Nebývá to tak v přírodě?“
Zamyslím se nad tím, co říkala.

Trochu mě překvapí, že je skoro o hlavu menší než já. Možná, kdybych nebyl tolik nervózní, víc bych si ji prohlédl, ale teď se skutečně velmisnažím nezačít žádnou ani vzdáleně nepříjemnou situaci.
„Leo a jsem také čaroděj. Tedy, jsem z kouzelnické rodiny.“
Oplatím představení, aby neměla pocit, že toho o ní vím vic než ona o mě.
Nervózně si uvědomuju, že se skupinka rozrůstá a dobře vím, že čím víc tu bude tvorů, tím větší šance na průser.
„Asi bychom si měli trochu pospíšit?“
Naznačím bradou směr, kterým je naše společenka.

chodba v prvním patře
Leo a teoreticky nás může zaslechnout i skupinka na patře

„Díky.“ poděkuji mile, když mě přeje štěstí na škole. Jeho nervózní pohled chápu tak, že se necítí dobře u holky. Nehledám v tom nic víc a ulehčovat situaci mu moc nechci. „Prý jo.“ souhlasím s pojmenováním. Já bych se sama neoznačila za čarodějku, ale spíš... Nevím. Pár triků umím, ale čarodějka?

Když navrhuje, že by mě doprovodil do společenské místnosti, neváhám. „To by bylo super. Nerada bych narazila na nějakého netvora. Tedy za předpokladu, že by nebyl nádherný.“ přijmu nabídku s výrazným úsměvem. Díky němu si může všimnout, že mé zuby jsou naprosto normální, neškodné. Žádné trhání masa ani pití krve nehrozí.

Pak z chodby zaslechnu nějaký další hlas. To a nabídka toho kluka mě přinutí stoupnout si. Jo jsem malá, teď to krásně vynikne. Mých 154cm je vážně úsměvných navíc když se k tomu ještě připočtou dlouhé vlasy, vypadám jako sotva dorostlá holka. Naštěstí má postava už je hezky tvarovaná. „Jsem Hope.“ představím se dobrodinci před sebou.

Jídelna ---> Chodba v 1. patře

Aine, Modrý, Yqi, Venge, Venge, Sigi

Celou dobu se snažím tvářit optimisticky a přátelsky. Lze totiž vidět, že Aine je z nějakého důvodu rozrušená a nervózní. Zajímalo by mne ale z jakého důvodu. Nastala chvíle ticha, jelikož jsem čekal na její odpověď. Když poté promluvila, zahleděla se do kuchaře a pak pokračovala. Dával jsem pozor každému jejímu slovu a na kuchaře jsem ani nepohlédl. Nervozita jí zúžila hrdlo, šlo to slyšet, ale i tak se snažila být usměvavá. Jsem rád, že je společenská a že mluví.
Spokojeně se usměji a klidně odpovím. "Medůza? Myslíš Miko?" Vzpomenu si na tu dívku a mráz mi projede skrz celé tělo. "No a proč si tady?" Jen co vyslovím tu větu, vzpomenu si, že jsem chtěl někde být, ale nemohl jsem si vzpomenout kde. "A nechceš mi to povědět cestou? Mířím do společenky směsi.. nejsi taky od "nás"?" Zvednu se a opráším si svůj béžový svetr a černé kalhoty. Vyčkám na Aine pokud půjde, ale pokud ne, tak si vyslechnu to co mi řekne, krátce odpovím "Ach.. taak, no nic, já asi vyrazím, tak zatím ahoj." Usměji se a vyrazím směrem na společenku. Projdu halou a zamířím na schody. V prvním patře projdu chodbou a prohlédnu si poschodí. Zahlédnu 5 různých tvorů. Zahlédnu Sigiho, Yqi, zase toho modráka, a další 2, které jsem zatím úplně nepoznal. Sigi se zdá nějak "nemocně a proto urychleně k němu dojdu. Ostatní ignoruji, tedy pokud mne nezastaví.
"Hej hej hej jsi v pořádku?" Promluvím na bělovlasého a pořádně si ho prohlédnu. Pohlédnu na ostatní a urychleně promluvím. "Co se tu stalo?" Nevyšiluji, ale snažím se tu situaci nějak zpracovat a urychleně vyřešit, aby nedošlo k nějakému konfliktu. Sigi opravdu nevypadá dobře a ostatní se také příjemně netváří. Začíná tu být těsno. Nelíbí se mi tu. Nejradši bych odsud utekl a nevracel se, ale i tak mi to můj mravní kodex nedovolí.