| |||
Ošetřovna - k hájence Vypadá to, že skutečně nikoho nezajímá, co vlastně dělám, takže málem vyklouznu, než se mi dostane odpovědi. Ohlédnu se po krocích a trochu nejistě couvnu. Respektive couvla bych, kdyby za mnou nebyla postel. Moc nechápu ten starostlivý pohled. Přeci jsem mu ublížila. Nejspíš hodně. A možná jsem si ten pohled špatně vyložila. Radši uhnu očima a zadívám se na zem. „Budu potřebovat. Ne hned.“ Nepatrně kývnu a chci se vypařit. Ještě než ale vyjdu z ošetřovny, otočím se zpět a s pohledem upřeným do země tiše promluvím. „Pokud by bylo potřeba, můžu tu pomoct.“ Jestliže mě nezastaví hned, zavřu za sebou dveře a povzdechnu si. Netuším, co bych měla dělat teď. Do hodiny mám ještě nějaký čas. Nakonec se rozhodnu a zamířím k hájence. Už z dálky se snažím přijít na to, jestli tam někdo je a případně kdo. Okolních tvorů si nevšímám. Ani obřík není dost velký na to, aby mi stál za pohled a obrovského hada jsem se už jednou zbavit zvládla. |
| |||
Ošetřovna - skleník Ozve se hlas dračice. Jen pokrčím rameny. Mne je to upřímně úplně jedno. On se ozve, ten se ozve. Nakonec tedy na nikoho dál nečekám a mávnu jim rukou v jakémsi... No ať si to přeberou jak chtějí. Nenechám se už zastavovat a zamířím ven. Ušklíbnu se, když vidím chrápajícího poloobra, ale nechám ho být. Možná kdybych měl vlastní tělo... No to je jedno. Zamířím k budově, odkud cítím, co potřebuji. Zanedlouho zmizím ve skleníku. |
doba vygenerování stránky: 1.5166628360748 sekund