| |||
Před ošetřovnou Simiel, Chrys Odfrknu si, když se do mě opře jeho strach ze mě samotného, ale nevšímám si toho. Na to ho znám dost dobře. Naštěstí se nedá na útěk a celkem snadno se nechá uklidnit. To je dobře, zjevně o pomoc stojí, jinak by to tak snadno nešlo. Jeho váhu sice zaznamenám, ale není z nejtěžších, takže s tím nemám až takovej problém. Všimnu si, jak zkoumá moji srst, takže se na oplátku dám do zkoumání jeho mysli. Nad vzpomínkami překvapeně zabručím a ohlédnu se, abych si hocha ve své srsti prohlédnul. Zajímalo by mě, jestli tam tehdy taky byli. Pak si ale zase připomenu ten jeho strach a v duchu si povzdechnu jako o mnoho starší tvor. V tomhle stavu prostě za nic nemůže. Sice nevím, co dělal před tím, než se dostal sem, ale on zjevně také ne, takže nic. Už procházíme kolem ošetřovny, když se potentočkuje další věc. Přemýšlím, že se budu tvářit, že jsem ho neslyšel, stejně už mám ve svém věku na hluchotu čas a budu pokračovat dál, ale nakonec se přeci jen zastavím. Mám hodinu. Poznamenám neutrálním tónem. Neposílám ho úplně do háje, ale zároveň mu taky nepřislibuju pomoc. Měl by osvětlit o jak urgentní problém se jedná. Myšlenky jsou určeny pouze jemu, ale pak ucítím, jak se Simiel začíná zvedat. Zůstaň u mě. Tentokrát se nenamáhám skrývat, co mu říkám, takže Chrys bude v obraze, zatímco student být nemusí. Pokud by se přeci jen pokusil pokračovat ode mě pryč i přes moje upozornění, nechám mu do těla prostoupit trochu přirozeného strachu a respektu z mého druhu, který by se měl uchovat v pudech a genetické paměti. Podpořím to tichým, varovným zavrčením. Pomůžu mu, ale potřebuju na to trochu klidu a nehodlám ho lovit nikde po škole jako gazelu. |
| |||
Louky ---> OšetřovnaSem, Chrys, Ruby, Sinead, Oranil Pomalým, vratkým krokem se potácím směrem ke škole. Okolí si nevšímám a zaměřím se na svůj cíl a to dostat se do školy. Co bude potom bylo to poslední, co mne v tuto chvíli zajímalo a má mysl to věděla a nadále prostřednictvím pozornosti mi vnášela poznatky z minulosti. Stále se snažím hledět před sebe a na ty obrazy nemyslet, ale i tak mi oči tikají ze strany na stranu ve strachu z neznáma. Cesta přede mnou se jeví jako nekonečná a má motivace pomalu upadá, ale i tak jdu dál. Náhle se z dveří vynoří další tvor. Seskočí a blíží se ke mně. Zasáhlo mne kladivo strachu (znova) a mé zuby drkotaly. Avšak jeho aura byla klidná a něžná. Můj strach mne opouštěl a když mi nabídl svoje tělo jako moji oporu, rád jsem přijal. Přesunul jsem svoji váhu na pravou stranu těla a pravou rukou jsem se opřel o jeho hřbet. Při našem pomalém přesunu do školy si již klidnýma očima prohlížím srst toho tvora. Přejedu rukou po tygrovitě žíhané srsti a mé myšlenky se klidní. Vzpomínky ustávají a vrací se mi racionalita. Avšak jejích mínění mi stále uniká a to mi přivádí úzkost. Jakmile se dostaneme do školy, zamíříme cestou k ošetřovně. Před ní se objeví muž v kápi a osloví toho, kdo mi do teď pomohl. "Zdravím." Vyhrknu ze sebe. Nevypadá nebezpečně a já jsem již natolik klidný, že se postavím, poděkuji Semovi a zamířím na ošetřovnu. Tam pozdravím léčitelku a ulehnu na lůžko. V případě, že budu tázán, či budu nějak zastaven, tak stále stojím před dvěma učiteli. |
| |||
Dvůr Jožin, Miko, Dan Udiveně sleduji jak se medůza promění v obřího hada. Popravdě ani nechápu proč mě to vlastně překvapuje když jsou tu draci, mořské pany a bůh ví co všechno ještě. Pobaveně se usměji když si dívka v modrém vyleze na hada a dělá jako by jela na koni. Zdá se že opodál spící obr s z okolního dění vůbec nic nedělá a v klidu dál dříme. Problém je v tom, že obří had teď zatarasil vstup do školy takže se nedostanu dovnitř. Počkám si snad se za chvíli odplazí a uvolní vchod. |
doba vygenerování stránky: 1.8680920600891 sekund