| |||
Louky především Sinead, Chrys Tortuna si přebírá Tarney, takže to nechávám tak. Odpověď dostane, takže se nenamáhám k tomu něco dodávat. Otře se o mne její mysl a klid, který jsem uměle nastavil sám. Ani nemusí nic říkat, poznám, jak se drží ze všech sil. Naštěstí se o mne otře mysl zrovna toho, koho potřebuji. Otočím se a odpovím na pozdrav Chryse pokynutím hlavy. Trochu se uvolníme, co Vy na to? Pronesu k ní nenuceně a podsunu jí ten fakt, že by se měla přesunout k Chrysovi. Téměř mi nafackuje rozbitá mysl jednoho z blízských studentů. Než však stačím nějak reagovat, ze školy se vynoří Sem. Hodím po nich pohledem a dál to tedy neřeším. Vydám se za Chrysem. |
| |||
Kabinet - louky Hlavně Simiel Ležím ve svém kabinetě odhodlaný neřešit vůbec nic a nikoho, přesto ke mě stále doléhají ozvěny emocí a myšlenek z celých pozemků. Zvláštní, že i nikdo nevšiml rozbité mysli ve skupince. Vzpomínky jsou dosti zákeřná věc, ale proč by to měl být můj problém? Dál ležím a vnímám obrovské štěstí mořské panny a její nenadálý klid a utichnutí Tortunovi mysli, Svenovi rozštěpené myšlenky a stále ten falešný tón strachu, možná počínajícího šílenství, i když na okamžik maskovaného. Přetočím se na tlapy. Nikdo si ho nevšímá, ale nechat ho tak by znamenalo spoustu problémů. A někdo by ještě mohl tvrdit, že nedělám svoji práci. Asi nejsem dobrý v plnění vlastních povinností, ale to už nějakou dobu víme. Vyklouznu z kabinetu a lehkým krokem proběhnu hradem až na pozemky. Nedá mi práci najít rozbitého studenta. Kouknu se směrem k ostatním profesorům, ale pokud se nezeptají, sám nic neříkám. Místo toho se zařadím vedle studenta a hřbetem mu vklouznu pod ruku. Klidně se o mě opři. Pomalu zahánim strach z jeho vědomí, aby se mi tu nesložil rovnou. Mám hodinu, takže zadáme meditační úkol a mezitím se koukneme co uděláme s umělcem, který se sám rozbil. |
| |||
LoukyTarney S. L. M. Draco, Sinead, Oranil, Sven, Tortun Tarley na mne pohlédne a okomentuje můj ducha nepřítomný přístup k poslední hodině. Pokrčím rameny a naznačím, že to nebyla tak úplně moje chyba, ale i tak se trochu cítím provinile. Poté se mi i představil, jeho jméno mi nic moc neříkalo, až na to poslední slovo, to mi něco i připomínalo. Zaslechnu nepříjemné zavrčení, které doprovází zvuk krumpáče zasahující zeminu. S ucuknutím odskočím v opačném směru, než se ozval ten zvuk. Snažil jsem se nahmatat svůj meč, ale marně.. někam zmizel. Znovu jsem začal propadat panice a emoce zaplavili moji duši. Zlatavé osobě jsem nevěnoval ani špetku svého času, z důvodu nekontolovaného afektu strachu, který se znovu nadýmal v mé mysli. Mé oči těkali ze strany na stranu, celé tělo se mi rozechvělo, cítil jsem studený pot po celém těle a kolena se mi podlamovali pod tíhou těla. Pak se však objeví nová postava. Zvíře? Ne... . Strach. Strach mne znovu ochromil. Byl jsem přibitý k zemi. Suchými rty jsem stále tiše opakoval stejné slovo. "Pomoc... . Pomoc." Znovu pohlédnu směrem k učitelům, kteří na tom nevypadali zrovna nejlépe a mé šílenství se prohlubovalo. Neznámé prostředí, neznámí lidé a příšery. Proč tu vůbec jsem? Kdo mne sem dovedl? Tyto dvě myšlenky mne nadále pronásledovali a narušovali mi moji racionální stránku mysli. Zlatá postava se vrhne na to neznámé zvíře a já šokem upadnu. Zakryji si oči a jejich souboj nezaregistruji. Ucítím vánek vzduchu a zvednu hlavu, ta zlatá postava je pryč a místo bestie je tam muž. Trochu se uklidním, ale i tak to vypadá že trpím mutismem a stuporem. Jen oddychuji a hledím před sebe. Věci kolem sebe nevnímám, až do chvíle než mi Tarley pokyne k odchodu. Snažím se postavit, ale marně a můj komlex méněcennosti znovu zesílil. Má neschopnost mne ubíjí. Stres přešel do frustrace a ta nemá daleko, aby přešla do deprivace. Na všech čtyřech se snažím dostat na nohy. Po celou tu dobu, co nemohu nahmatat můj jediný předmět, který mi dodával sebejistotu, se mi v hlavě promítají ukázky z minulosti, pozměněné realitou a bludem. "Moc.. se.. omlouvám,.. ale to.. bohužel nedokáži." Tichým hlasem odvětím na Tarneho prosbu, či rozkaz. Co teď bude s semnou? Nechají mne tu? Ne nemohou... ale co když ano? Musím něco udělat. Věděl jsem, že musím něco udělat. Vzepřu se všema silama a vstanu. Zuby mi drkotají a celý se třesu. Mé katatoní pohyby směrem ke škole, by se daly popsat jako plahočení se na popravu. Vaše tělo ví, že zahyne a vší silou se snaží protestovat, ale vy i tak jít musíte. Zahlédnu dveře školy.. |
doba vygenerování stránky: 1.4686629772186 sekund