| |||
Louky především Sinead, Chrys Tortuna si přebírá Tarney, takže to nechávám tak. Odpověď dostane, takže se nenamáhám k tomu něco dodávat. Otře se o mne její mysl a klid, který jsem uměle nastavil sám. Ani nemusí nic říkat, poznám, jak se drží ze všech sil. Naštěstí se o mne otře mysl zrovna toho, koho potřebuji. Otočím se a odpovím na pozdrav Chryse pokynutím hlavy. Trochu se uvolníme, co Vy na to? Pronesu k ní nenuceně a podsunu jí ten fakt, že by se měla přesunout k Chrysovi. Téměř mi nafackuje rozbitá mysl jednoho z blízských studentů. Než však stačím nějak reagovat, ze školy se vynoří Sem. Hodím po nich pohledem a dál to tedy neřeším. Vydám se za Chrysem. |
| |||
Kabinet - louky Hlavně Simiel Ležím ve svém kabinetě odhodlaný neřešit vůbec nic a nikoho, přesto ke mě stále doléhají ozvěny emocí a myšlenek z celých pozemků. Zvláštní, že i nikdo nevšiml rozbité mysli ve skupince. Vzpomínky jsou dosti zákeřná věc, ale proč by to měl být můj problém? Dál ležím a vnímám obrovské štěstí mořské panny a její nenadálý klid a utichnutí Tortunovi mysli, Svenovi rozštěpené myšlenky a stále ten falešný tón strachu, možná počínajícího šílenství, i když na okamžik maskovaného. Přetočím se na tlapy. Nikdo si ho nevšímá, ale nechat ho tak by znamenalo spoustu problémů. A někdo by ještě mohl tvrdit, že nedělám svoji práci. Asi nejsem dobrý v plnění vlastních povinností, ale to už nějakou dobu víme. Vyklouznu z kabinetu a lehkým krokem proběhnu hradem až na pozemky. Nedá mi práci najít rozbitého studenta. Kouknu se směrem k ostatním profesorům, ale pokud se nezeptají, sám nic neříkám. Místo toho se zařadím vedle studenta a hřbetem mu vklouznu pod ruku. Klidně se o mě opři. Pomalu zahánim strach z jeho vědomí, aby se mi tu nesložil rovnou. Mám hodinu, takže zadáme meditační úkol a mezitím se koukneme co uděláme s umělcem, který se sám rozbil. |
doba vygenerování stránky: 1.4877891540527 sekund