| |||
LoukyTarney S. L. M. Draco, Sinead, Oranil, Sven, Tortun Tarley na mne pohlédne a okomentuje můj ducha nepřítomný přístup k poslední hodině. Pokrčím rameny a naznačím, že to nebyla tak úplně moje chyba, ale i tak se trochu cítím provinile. Poté se mi i představil, jeho jméno mi nic moc neříkalo, až na to poslední slovo, to mi něco i připomínalo. Zaslechnu nepříjemné zavrčení, které doprovází zvuk krumpáče zasahující zeminu. S ucuknutím odskočím v opačném směru, než se ozval ten zvuk. Snažil jsem se nahmatat svůj meč, ale marně.. někam zmizel. Znovu jsem začal propadat panice a emoce zaplavili moji duši. Zlatavé osobě jsem nevěnoval ani špetku svého času, z důvodu nekontolovaného afektu strachu, který se znovu nadýmal v mé mysli. Mé oči těkali ze strany na stranu, celé tělo se mi rozechvělo, cítil jsem studený pot po celém těle a kolena se mi podlamovali pod tíhou těla. Pak se však objeví nová postava. Zvíře? Ne... . Strach. Strach mne znovu ochromil. Byl jsem přibitý k zemi. Suchými rty jsem stále tiše opakoval stejné slovo. "Pomoc... . Pomoc." Znovu pohlédnu směrem k učitelům, kteří na tom nevypadali zrovna nejlépe a mé šílenství se prohlubovalo. Neznámé prostředí, neznámí lidé a příšery. Proč tu vůbec jsem? Kdo mne sem dovedl? Tyto dvě myšlenky mne nadále pronásledovali a narušovali mi moji racionální stránku mysli. Zlatá postava se vrhne na to neznámé zvíře a já šokem upadnu. Zakryji si oči a jejich souboj nezaregistruji. Ucítím vánek vzduchu a zvednu hlavu, ta zlatá postava je pryč a místo bestie je tam muž. Trochu se uklidním, ale i tak to vypadá že trpím mutismem a stuporem. Jen oddychuji a hledím před sebe. Věci kolem sebe nevnímám, až do chvíle než mi Tarley pokyne k odchodu. Snažím se postavit, ale marně a můj komlex méněcennosti znovu zesílil. Má neschopnost mne ubíjí. Stres přešel do frustrace a ta nemá daleko, aby přešla do deprivace. Na všech čtyřech se snažím dostat na nohy. Po celou tu dobu, co nemohu nahmatat můj jediný předmět, který mi dodával sebejistotu, se mi v hlavě promítají ukázky z minulosti, pozměněné realitou a bludem. "Moc.. se.. omlouvám,.. ale to.. bohužel nedokáži." Tichým hlasem odvětím na Tarneho prosbu, či rozkaz. Co teď bude s semnou? Nechají mne tu? Ne nemohou... ale co když ano? Musím něco udělat. Věděl jsem, že musím něco udělat. Vzepřu se všema silama a vstanu. Zuby mi drkotají a celý se třesu. Mé katatoní pohyby směrem ke škole, by se daly popsat jako plahočení se na popravu. Vaše tělo ví, že zahyne a vší silou se snaží protestovat, ale vy i tak jít musíte. Zahlédnu dveře školy.. |
| |||
Tělocvičny - Louky Pobídnout mne stačilo jen jednou. Než se kdo naděje, kličkuji mezi studenty směrem ven. Podívám se směrem ke skupince na loukách a pokynu Oranilovi hlavou. Pak se rozhlédnu a vyberu dostatečně velký plac. Již pomalým krokem se k němu vydám a čekám na ty dva. |
| |||
Louky - Hájenka především Sin, Tarney, Monarcha a Pan Otázka na sebe tak nějak nalezne odpověď sama, vzhledem k tomu, že Sin přistane u lesa. Nahnu hlavu a podívám se tím směrem. Nicméně se do všeho vloží Tarney. Chvíli přemýšlím, ale pak dojdu k názoru, že nebude rozumné v mé pozici mu příliš odporovat. S Pan pomocí se tedy vytáhnu na nohy a pokud proti tomu nic nemá, zamířím do nejbližšího soukromí v okolí - Hájenky. Poočku cestou však stále Sin sleduji. |
| |||
Louky - střecha nikdo konkrétní Celou hodinu zůstanu v jedné pozici. Nevšímám si okolí a je mi tak nějak jedno. Skoro to vypadá, jako když jsem usnula s otevřenýma očima. Nicméně já naopak přemýšlela, že se hodiny zúčastním i aktivně. Pak to ale zazdí mořská panna. Ve smyslech mne zašimrá divoká magie, ale nikdo to neřeší, tak to nechávám být. Když mne již podruhé vyzvou, abych se vzdálila, hodím pohled po Sin, ale vypadá to, že se moc daleko vzdalovat nebude. Roztáhnu tedy křídla a přesunu se na střechu školy, odkud budu mít dobrý výhled na cokoliv, co se bude dít na pozemcích, abych mohla případně rychle zasáhnout. |
| |||
Kuchyně Helen Sleduju, jak jí to šrotuje v palici a skutečně lituju, že v téhle barabizně není nic jako kamera. Pokud se skutečně pokusí vařit, musím se o tom dozvědět včas. Pak zase otevře pusu a já jen zakroutím hlavou. "Budu pamatovat, žes fajnšmekr." Ušklíbnu se a bez rozloučení nebo že bych čekal až ještě něco vyžblechtne, praštím dveřmi a v zápětí se ozve skřípění dřeva, jak z něj páčím sekeru. |
| |||
Kuchyně - studentská kuchyňka Patla mňatla Škůtců? Za to ty z nich vaříš. Kuchyňka? Aha, ale kde najdu někoho kdo mi uvaří? Nebo, že bych to zkusila sama? Raději ne. Ještě teď si vybavuji, jak náročné bylo hodinu dusit kuře a ta bestie vůbec neměkla. Asi jsem dělala něco špatně, ale kolem krku jsem ho držela dost pevně. "Všechno. Ještě nevím, uvidím jak bude vypadat oběd. Poté se vyjádřím, jak to bude s mým stravováním." Otočím se na podpatku a hrdě odkráčím obhlédnout tu kuchyňku. Ano, tak velice velkorysá já jsem, když mu dám ještě jednu šanci, snad si dá více záležet, když jsem jej upozornila na jeho prohřešky. |
| |||
Pozemky - dvúr Nenápadka, tak jak jen může poloobr nenápadné být, sem se dekoval pryč i se svým milým malým pivním mráčkem. Avšak osud nám nebyl nakloněn. Ne, že bych si teho všiml hned, eště nějakó dobu sem se pěkně po čtyřech se smíchem dekoval pryč, pak mě docvaklo, že něco není v pořádku. Nic mě nekapalo na šišku. Podíval sem se nad seba a zaškál. Jak jen může zaškát alkoholik, když mu seberou jeho lahvinku. Můj mráček, můj miláššek, můj milášek mráček, byl fuč. Fuč jako pára nad hrncem a já jsem zůstal sám a žízniv. Pokusil sem sa teda vyždímat poslední zbytky z turbanu, které sem ufachčil z trika. Bylo toho prahbídně málo. Pak sem vyzul boty a naklonil to co do nich nateklo. Chutnalo to jako hoooodně uleželej větrák, ale hold co se dá dělat. Zaklepak jsem palcama, který čučeli z děravéch ponožek. Jó vyzót se to bylo hned, ale ty spropadený bagány, se nechtěly nechat nasadit zpátky na nohy, ať sem je nahazoval jak jen jsem chcel. Pekelně sem se sóstředil, špička jazyka venku a šup a zase vedle. Možná by to šlo líp, kdybych si k temu lehnul? Lehnu si do trávy a zkóšám nahodit škrpále na haksnu. JO, úspěch. Akorát teda se ta bota votáčí na jíno stranu. Škyt. A tentokrát se ta bestia nechce nechat ani sundat, tak ju skopnu. Mávnu nad tem rukó a když si tak ležím, nějak mě padajó víčka a za chvilku, chrápu jak na lesy. |
| |||
Jídelna Sarah "Tak nějak..co teď vyrazíme na hodinu? Třeba tam bude větší zábava." hodím na ní lišácký kukuč. "Pěkné šaty, mimochodem." zalichotím jí a prohlédnu si její křivky. |
| |||
Louky - u jezera Venge, Modrý Nemám co bych dodal ke svým slovům. Situace se začne přiostřovat, takže je nejvyšší čas zmizet. Profesoři si se Sin poradili a já už tady nemám opravdu co pohledávat, takže jen odkývu slova toho bledého týpka a co největším obloukem je obejdu. Mířím k jezeru, kde se pravděpodobně nachází jak Modrý, tak Venge. "Jste v pořádku?" zeptám se jich, jakmile dojdu. Ano, i toho dutohlava, přece jen těžko říct co by se momentálně stalo, kdyby ho někdo zabil. Zkoušet to zatím nehodlám |
| |||
Podél štítu Opět hlavně Oranil Chladný vzduch mi prudce ošlehával šupiny. Sotva jsem vnímala co míjím, jen jsem si hlídala štít u pravého křídla. V mysli jsem se snažila si udržet ten klid od profesora. Přesto jsem cítila, že mi moc dlouho nevydrží. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že už zase míjím les. Pro dračí křídla je to tu prostě malé. Pak si všimnu, že Tortun je zjevně při vědomí. Stočím let prudce k zemi, abych se k nim moc nepřiblížila, a s proměnou poněkud prudčeji přistanu, až se musím opřít před sebou i dlaní. Pokusím se vyhledat Oranilovu mysl, ale nejsem pořádně schopná zformulovat srozumitelnou myšlenku. Tím, že se zuby nehty držím toho klidu, nemám moc šanci udělat něco jiného aniž bych ho musela pustit. |
doba vygenerování stránky: 1.6250741481781 sekund