| |||
Ke škole Sigi Znovu se vykloní a ohlíží se, což očastuji zamračením a stále ustupuji ke škole. Sama netuším, proč jsem vlastně alespoň nemířila. Pak položí ten dotaz. Pohodím ocasem. "Není mi příjemně, jestli tím myslíš tohle." Odvětím trochu vyhýbavě. |
| |||
Louky - směr 113MM všichni venku a cestou Stále stejně spokojeně se usmívám a sleduji průběh zbytku hodiny. Pak se však začnou dít věci. Až příliš rychle. Záře, omdlení, plameny... A pak jezdec. Chtěla jsem využít nové hlasivky, když jsem si všimla, že se na něco ptal, nicméně pohledem zjistím, že odpovídání se ujal někdo jiný. Výborně. Kousek se od kopyt odplížím po pavoučích nohách, než se narovnám. Kousek couvnu a pak se otočím k odchodu. Nemám ani trochu příjemný pocit a tak raději dle vyzvání zamířím na další hodinu, která by se podle rozvrhu měla konat v prvním patře. |
| |||
Louky Především Simiel Zatímco se snažím se přesvědčit, že sežrat toho maníka i s koněm je vlastně super nápad, který bych měla okamžitě uvést v život, přiblíží se někdo další. Drápy na rukou zadrápnu hluboko do hlíny, jak se snažím udržet alespoň trochu rozvahy. Což mi moc nejde. A ještě ten maník mluví jakoby nic. Jak by asi mluvil s vyrvaným srdcem? Mrazivé zavrčení by mu mělo dát jasně najevo, že by nemuselo být nejzdravější se přibližovat na dosah. A že můj dosah se může každou chvíli výrazně změnit. |
| |||
Louky Venge, Modrý, Tarney Ostražitě pozoruji okolní tvory a naslouchám slovům profesora. Neunikne mi ani jeho poznámka mířená vůči mě, ale reaguji na ni netečně. Nepřekvapí mne otázka mé druhé části. Jistě by byl velmi rád, kdyby se dalo nás rozdělit. Já bych byl ta část, která může za všechny chyby a on by byl ten chudák utiskovaný, který teprve nyní začal žít. Parchant. Ale jen ať si to zkusí, když si myslí, že všechno zvládne bez chybných rozhodnutí. Uvažuji co bych si já mohl přát, napadá mne toho mnoho. Ač by se někteří blbouni divili, tak ani jedno přání by nebylo pro mne. Jenže dřív než se dostaneme na řadu, se něco posere. Možná ne až tak. Modrý bere s Vengem roha. Jsem rád, že dostane synátora do bezpečí. Vyskočím na nohy a kolem mne se znatelně ochladí. Není mi příjemná společnost, která přávě přijela na koni. Navíc pokud vzbuzuje takové pocity i v dracích. Všichni berou roha. Vezmu koule do hrsti a promluvím na něj. "Ta létající mořská panna si přála někoho přivézt zpět. Pak se objevil nějakej týpek se sekerou. Profesor si dal šlofíka a obloha zahořela. Normálka." Vysvětlím mu situaci, když se k tomu nikdo jiný nemá a couvnu dva kroky, abych měl lepší pozici, kdyby si náhodou něco zkusil. |
| |||
LoukyTarney S. L. M. Draco Absolutně nevím co se děje a po pravdě to ani vědět nechci. Stále mne ničí ta představa, která my byla poskytnuta na velmi krátkou dobu. Různé emoce ve mne vřou a zároveň spolu soupeří o nadvládu mého těla. Kolem mne prochází různí, neznámí lidé, které však vůbec nevnímám. Mé vědomí je zaslepeno stinítkem vzpomínek a různých myšlenek. Nevím co si o tom mám myslet, stále doopravdy nevím, kdo vůbec jsem a jaká je moje role. Prožívám existencionální krizi. Byl jsem přesvědčen o tom, že poznám můj smysl, teď je mi vše jedno. V tureckém sedu heldím před sebe skelným pohledem. Věci se promítají, mění, zaznamenávají a mizí, toť smysl života, který mi teď neni známý. Má existence není, já nejsem, co jsem? Nicota. Chybí mi tu část koloběhu, která se ale nevrací... Z mého uvažovaní mne vyruší změna nebe. Indigová barva ve mne započne nový plamen hněvu a zklamání, ale to už se sem žene nějaká nová postava. Pozoruji jak všichni odcházejí ke škole, nebo pryč odsud. Poté si všimnu mdlého profesora ležícího na zemi a druhého u stolu. Pomalým, rozvážným krokem se přesunu k neznámé postavě. Můj vnitřní boj je velmi oslaben jeho silnou aurou, ale i tak si dokáži zachovat chladnou hlavu. Přesto mám pocit, že díky němu mohu normálně fungovat a nepřemýšlet na chvíli. V jeho blízkosti zaslechnu jeho dotaz a v jeho přítomnosti jen pokrčím rameny. "Doufal jsem, že to budete vy, kdo mi to sdělí. Já sám nemám zdání, tak trochu jsem byl do teď mimo." Prohlédnu si koně a poté přejdu zrakem znovu k němu. "Ah.. omluvte mé způsoby. Jmenuji se Simiel... a vy jste?". Nadhodím gesto gentelmana a imaginárně smeknu. |
| |||
Louky "Jasná páka, šéfíku. Škyt" zanotuju profesorovi a dál si užívám pivní sprchy. Teda trochu sem přidal na intenzitě, přece jen hodina bude za chvilu končit. Takže sem začal pivo, chytat do dlaní. Škytám u teho, ale i tak se snažím aspoň poslóchat co si přejó vostatní, teda když to řeknó nahlas. Pak se doplóží rybana. A hantýruje něco o vrácení kehosi. Nějak nevím, jestli to co se stalo po tom, bylo vyvolaný tou přemírou piva nebo se to fakt vodehrálo. Promnu si voči a to se tady zjeví ten týpek ze stájí. Jo, má jakósi auru, ale voproti smrťákovi to není tak hrozný, navíc mě víc než jeho aura, ovlivňuje hladinka alkoholu v mé krvi nebo už krev v alkoholu. Čert ví jakej je teď poměr. Takže nad tím mávnu rukó a chlemtám pivisko, kdyby se náhodou rozhodl někdo kvůli nenadálé události mě vo ten mrak připravit a nebo bych se mohl nenápadka zdekovat, teď nikdo nebude věnovat pozornost obrovi s mráčkem. Po čtyřech se nenápadně vzdaluju ke škole. Doprovází mě neustálé škytání a potutelný smích, který se snažím, aby byl tichý. Ale víte jak to dopadá. |
| |||
Louky - ke škole Yqi Skutečně jsem hodně rád, že mě Yqi následuje a nesnaží se zjišťovat o co jde nebo po někom střílet. Co mi ale dělá starosti je ten strach, co cítím. Jednak na takovýhle strach nejsem zvyklý a pak, i kdyby to byl člen Rodiny, proč bych se ho měl bát? A co by sakra dělal tady? Vykloním se, abych se podíval, jestli ho třeba nepoznám, ale záda mi nic neříkají. Možná tak kdybych měl svoje schopnosti. Také si všimnu, že někteří studenti s odchodem váhají, ale nemám jak je upozornit, aniž bych při tom nepřitáhl všechnu pozornost na sebe. Skutečně mám chuť se rozeběhnout. „Yqi? Bojíš se?“ Zeptám se opatrně kentaurky. Vím, že někteří mají pod kontrolou auru strachu. Třeba je to tenhle případ. |
doba vygenerování stránky: 1.3137099742889 sekund