| |||
Jídelna - louky především Gerrir, Kurallara, Simiel, Sinead, Sven, Tarney, Tortun, také ti, které jsem míjel Jídelna se pěkně vyprazdňuje. Času mám dostatek, takže nikam nespěchám. Jen okrajově sleduji velkou skrumáž venku. Pak se ale venku něco ošklivě pokazí. Napřed přestanu cítit Tortunovu mysl, což je dost podezřelé. Značí to jen průser, nebo průser. Hned vzápětí sebou škubnu, jak se mi do mysli zakously hned dvoje nadávky. Dávám o něco větší pozor, aby se ke mne dostalo několik obrazů toho co se děje. Zblednu, když mi to po pár okamžicích dojde. Prudce vyskočím a vydám se svižným krokem ke dveřím. Moc pomalu! Uprostřed kroku se proměním a chodbami se protahuje obří vlk. Škola naštěstí uhýbá. Prosmýknu se kolem pavoučnice, vykličkuji kolem studentů, kteří zaclánění v cestě, při nejhorším je překonám skokem. Tak jako tak, doběhnu ke skupince u cedule. Musí se oslabit štíty! Vyrazím ze sebe rychle a myšlenku zpřístupním jen pro vyučující. Všimnu si postoje Sinead a raději se nepromněňuji zpět. Dost dobře svou podobu budu potřebovat. |
| |||
Louky všichni kdo zbývají a okolí Když Sven vyvrhne obsah žaludku na stůl a pak se s třísknutím o desku sveze za něj, tak se lehce nahnu v sedle, abych viděl, že žije. Potom co se ozvou nadávky zpoza stolu, podívám se tázavě po studentech v jasném gestu, že tedy profesor očividně není schopný reagovat. Studenti začnou tak nějak davově prchat. Povytáhnu jedno obočí, ale nesnažím se je zastavovat. Kolem proletí mořská panna dřív, než stačím jakkoliv zareagovat. Ale podle šplouchnutí usuzuji, že to nebude tak horké. Dračice se pokusí odpovědět, ale to mi skutečně moc o situaci nenapovědělo. Pryč se snaží odvalit i velký hromotluk, na který podle všeho prší alkohol. No to je tedy skvělý výsledek hodiny. Podívám se po něm a mrak se roztrhá na kusy, až po něm nic nezbyde. Kouzlo se tak zruší. Nakonec se konečně někdo rozhodne odpovědět, podívám se tedy na chlapce. "To není zrovna chválihodné ve vyučování." Komentuji jeho argument. Za jiných okolností bych po jeho gestu sklouzl ze sedla a učinil zdvořilosti zadost, nicméně netuším, zda-li nebudu potřebovat být mobilní, takže se spokojím s tím, že mu zdvořile pokývnu hlavou. "Jmenuji se Tarney Satanas. Draco." Neochotně dodám i své poslední příjmení, protože to tady asi v téhle budově hraje roli, nikoliv to, které bych si přál aby mé poslední bylo. Dodal bych i zbytek, ale promluví někdo další, takže svou pozornost upřu jeho směrem. "Přála?" Zopakuji po něm a povytáhnu obočí. "Jestli je tohle v téhle škole normální, docela se děsím výjimečných případů." Pokývnu hlavou ve znamení díků, za jeho osvětlení, i když to moc smyslu nemá. Ozve se vrčení a tak se ohlédnu k dračici. Pohled mi taky tak padne na profesora, který rozhodně nevypadá ani trochu dobře. Zamračím se. Léčení se mi tu příliš nevyplatilo. Ani u jednoho z přítomných si ho dovolit nemohu. Nakonec tedy přeci jen musím sklouznout ze sedla, abych mohl jít sám zkontrolovat, jak na tom jsou. |
| |||
Ke škole Sigi Znovu se vykloní a ohlíží se, což očastuji zamračením a stále ustupuji ke škole. Sama netuším, proč jsem vlastně alespoň nemířila. Pak položí ten dotaz. Pohodím ocasem. "Není mi příjemně, jestli tím myslíš tohle." Odvětím trochu vyhýbavě. |
| |||
Louky - směr 113MM všichni venku a cestou Stále stejně spokojeně se usmívám a sleduji průběh zbytku hodiny. Pak se však začnou dít věci. Až příliš rychle. Záře, omdlení, plameny... A pak jezdec. Chtěla jsem využít nové hlasivky, když jsem si všimla, že se na něco ptal, nicméně pohledem zjistím, že odpovídání se ujal někdo jiný. Výborně. Kousek se od kopyt odplížím po pavoučích nohách, než se narovnám. Kousek couvnu a pak se otočím k odchodu. Nemám ani trochu příjemný pocit a tak raději dle vyzvání zamířím na další hodinu, která by se podle rozvrhu měla konat v prvním patře. |
| |||
Louky Především Simiel Zatímco se snažím se přesvědčit, že sežrat toho maníka i s koněm je vlastně super nápad, který bych měla okamžitě uvést v život, přiblíží se někdo další. Drápy na rukou zadrápnu hluboko do hlíny, jak se snažím udržet alespoň trochu rozvahy. Což mi moc nejde. A ještě ten maník mluví jakoby nic. Jak by asi mluvil s vyrvaným srdcem? Mrazivé zavrčení by mu mělo dát jasně najevo, že by nemuselo být nejzdravější se přibližovat na dosah. A že můj dosah se může každou chvíli výrazně změnit. |
| |||
Louky Venge, Modrý, Tarney Ostražitě pozoruji okolní tvory a naslouchám slovům profesora. Neunikne mi ani jeho poznámka mířená vůči mě, ale reaguji na ni netečně. Nepřekvapí mne otázka mé druhé části. Jistě by byl velmi rád, kdyby se dalo nás rozdělit. Já bych byl ta část, která může za všechny chyby a on by byl ten chudák utiskovaný, který teprve nyní začal žít. Parchant. Ale jen ať si to zkusí, když si myslí, že všechno zvládne bez chybných rozhodnutí. Uvažuji co bych si já mohl přát, napadá mne toho mnoho. Ač by se někteří blbouni divili, tak ani jedno přání by nebylo pro mne. Jenže dřív než se dostaneme na řadu, se něco posere. Možná ne až tak. Modrý bere s Vengem roha. Jsem rád, že dostane synátora do bezpečí. Vyskočím na nohy a kolem mne se znatelně ochladí. Není mi příjemná společnost, která přávě přijela na koni. Navíc pokud vzbuzuje takové pocity i v dracích. Všichni berou roha. Vezmu koule do hrsti a promluvím na něj. "Ta létající mořská panna si přála někoho přivézt zpět. Pak se objevil nějakej týpek se sekerou. Profesor si dal šlofíka a obloha zahořela. Normálka." Vysvětlím mu situaci, když se k tomu nikdo jiný nemá a couvnu dva kroky, abych měl lepší pozici, kdyby si náhodou něco zkusil. |
| |||
LoukyTarney S. L. M. Draco Absolutně nevím co se děje a po pravdě to ani vědět nechci. Stále mne ničí ta představa, která my byla poskytnuta na velmi krátkou dobu. Různé emoce ve mne vřou a zároveň spolu soupeří o nadvládu mého těla. Kolem mne prochází různí, neznámí lidé, které však vůbec nevnímám. Mé vědomí je zaslepeno stinítkem vzpomínek a různých myšlenek. Nevím co si o tom mám myslet, stále doopravdy nevím, kdo vůbec jsem a jaká je moje role. Prožívám existencionální krizi. Byl jsem přesvědčen o tom, že poznám můj smysl, teď je mi vše jedno. V tureckém sedu heldím před sebe skelným pohledem. Věci se promítají, mění, zaznamenávají a mizí, toť smysl života, který mi teď neni známý. Má existence není, já nejsem, co jsem? Nicota. Chybí mi tu část koloběhu, která se ale nevrací... Z mého uvažovaní mne vyruší změna nebe. Indigová barva ve mne započne nový plamen hněvu a zklamání, ale to už se sem žene nějaká nová postava. Pozoruji jak všichni odcházejí ke škole, nebo pryč odsud. Poté si všimnu mdlého profesora ležícího na zemi a druhého u stolu. Pomalým, rozvážným krokem se přesunu k neznámé postavě. Můj vnitřní boj je velmi oslaben jeho silnou aurou, ale i tak si dokáži zachovat chladnou hlavu. Přesto mám pocit, že díky němu mohu normálně fungovat a nepřemýšlet na chvíli. V jeho blízkosti zaslechnu jeho dotaz a v jeho přítomnosti jen pokrčím rameny. "Doufal jsem, že to budete vy, kdo mi to sdělí. Já sám nemám zdání, tak trochu jsem byl do teď mimo." Prohlédnu si koně a poté přejdu zrakem znovu k němu. "Ah.. omluvte mé způsoby. Jmenuji se Simiel... a vy jste?". Nadhodím gesto gentelmana a imaginárně smeknu. |
doba vygenerování stránky: 1.8458979129791 sekund