| |||
Louky Moc nepobírám co se tady všechno děje. Mal se pokud vím splnilo to proč je na téhle škole, ajk jsem dneska zjistil. Ale třeba mi neřekla celou pravdu. Z tohohle uvažování mě ale vyruší obloha, když se změní v plameny. Trhnou s sebou a instinktivně šáhnu po rukojeti meče na zádech. Po "uklidnění" oblohy zase spustím ruku a oddechnu si. Tohle není normální. Vzápětí ale kolem mě projede nějaký maník na koni. Projede až tak blízko, až pro jistotu odskočím směrem k lávovému jezírku a málem se nestihnu zastavit. Jakmile získám zpátky svou rovnováhu trochu naštvaně se podívám směrem k nově příchozímu. Kdo to sakra je? Ale naštvání za chvíli vystřídá jiný pocit. Něco mezi nervozitou, respektem a strachem. Spousta tvorů začne dalo by se říct prchat ať už po zemi nebo vzduchem. Přemýšlím proč. Jako by se mělo stát něco špatného. Já už tady nemám nikoho koho bych znal a tak se rozhodnu přidat k docházejícím a přesunout se pár kroků směrem ke škole. Pořád mě to zajímá natolik, že jdu jen tak daleko abych vše viděl a slyšel. |
| |||
Louky Chvilku po tom co se obloha zableskla se objevil jezdec. Byla to ta samá osoba která mě přivítala když jsem se tu poprvé objevila. Už při prvním setkání jsem z něj měla špatný pocit, ten se teď ještě více umocnil. Ostatní zřejmě taky vytušily nebezpečí a rychle odchází. Vypadá to že jeho aura má vliv dokonce na i na draky. Na nic tedy nečekám, otočím se taky mizím. Cestou se ještě otočím k učiteli který se ještě nevzpamatoval. Jezdcovým směrem se podívat neodvážím. |
| |||
Mizmo na dvůr hlavně Dan "No s trochou štěstí vyzkoušíme." Zazubím se na ni natěšeně. Sleduji ostatní, ale ne zrovna dvakrát pozorně. Takže když mě začne tahat za bundu nechápavě se na ni podívám. Strhne se nějaká mela, kterou jsem absolutně nestíhala sledovat. Výsledek přejedu pohledem. Kývnu Dan a vytáhnu se s její pomocí na nohy. Pokynu jí a vedu náš strategický ústup na dvůr. Nic bezpečného na doslech se mi moc nepozdává. |
| |||
Louky - směr škola především Sigi Se spokojeným úsměvem jen letmo sleduji, jak dopadají ostatní. Když se to zde ale rozsvítí, zacloním si oči rukou a začnu dávat pozor. A ještě že tak. Jakmile si všimnu hroutícího se profesora, stoupnu si před Sigiho a zvolna se proměním. Když obloha zahoří, z nového toulce vylovím tři šípy a jsem připravena na jakoukoliv hrozbu. Pak se objeví někdo noví a já viditelně znervózním. A Sigi nereaguje tak, že by mne krotil. Nicméně si z nějakého důvodu nedovolím zamířit. Když začne couvat, opatrně ho následuji. Až hodný kus od skupiny si dovolím se otočit, abychom postupovali rychleji. |
| |||
Louky a pryč Miko Když se vrátí Miko, povytáhnu obočí. „A co jsi vlastně chtěla?“ Zeptám se jí, vzhledem k tomu, že své přání neřekla nahlas. Pak se toho začne dít nějak moc a já se začnu velmi nenápadně zvedat. Zároveň zatahám Miko za bundu, aby mi začala věnovat pozornost. Cítím průser a na ty mám nos. Jakmile se začne dít na hodině něco takového, je nejvyšší čas zmizet. A taky že ano. Za okamžik mi to potvrdí mrtvolný profesor. „Tak pojď!“ Popoženu medúzu a už sama beru roha. Jo, je to moje kamarádka, ale přeci jen vím o tom, že tady by to mojí přirozeně bledé kůži svědčit nemuselo. Změny v ovzduší si ani nevšimnu. Přemýšlím, jestli je tu někde místo, odkud by bylo dobře vidět a slyšet, ale bylo by dost daleko, než aby se nám něco stalo. |
| |||
Louky - ke škole Hlavně Yqi Sleduju, jak se ostatním plní jejich přání a mrzí mě, že moje se nepovedlo. Pak zůstanu naprosto konsternovaně zírat, co se děje po Malachině přání. Plameny vrhnou moje myšlenky ještě trochu jiným směrem, ale probere mě až Svenův hlas, který nás vyhání z hodiny. Než se stihnu zdekovat, prokluše kolem nás kůň. Tedy Kůň! "A do prdele." Prohlásím procítěně a v hlase mi začne zaznívat strach. Ať je ten na tom koni kdokoli, je tohle špatné. Moc, moc, moc špatné. "Musíme pryč." Špitnu naléhavě ke kentaurce. "Rychle." Tak jo, přiznejme si to na rovinu, jsem jenom člověk. Radši začnu couvat pryč, aniž bych moc dával pozor na to, co dělá kdokoli jinej. |
| |||
Louky - jezero Ne, fakt nevnímám nic kolem. Jen zhrouceného Tortuna a ten báječnej, báječnej, báječnej pocit klidu. Ze kterého mě cosi vyruší. Cosi, co ani není vidět? Vykřiknu leknutím, jak najednou visím, tedy spíše kroužím vzduchem. Naštěstí to netrvá moc dlouho, ačkoli možná to mělo přeci jen trvat o něco dýl a oddálit moment, kdy se rozplácnu někde o kameny. Naštěstí než začnu vřískat, pootočím se a všimnu si, že mířím přímo do jezera. Napnu svaly, abych se ve vzduchu trochu zkroutila a do jezera vklouznu ladnou šipkou. Znovu se mi na tváři objeví úsměv a líně mávnu ocasem. Sem v jezeře, moje sestry jsou naživu, on dostal nakládačku, není prostě nic, co by mi mohlo zkazit náladu. Možná i odpustím jemu to ovlivnění. Ale jo, ostatně to on tohle umožnil. |
| |||
Louky - kraj jezera především synátor a příchozí Dostanu odpověď a pokývnu hlavou. Vážně bych to mohl zkusit. Než však zareaguji, předběhne mne mořská panna. Se zaujetím sleduji, co to vytváří a zdvihá se ve mne stále větší naděje. Cítím život. Takže je to možné! Nicméně než přijde na řadu kdokoliv další, On se hroutí a obloha hoří. Prudce zavrčím a chci postoupit vpřed, abych pomohl, ale zastaví mne otec, který zavelí konec. A dost nesmlouvavým tónem. Objeví se tu nějaký týpek, z něhož sálá něco, co se mi ani trochu nelíbí. Tak to tedy ne. Jsem drak a tohle je nějaká dvounožka. Z hrdla mi uniká tiché vrčení, protože více si nedovolím. Naberu čumákem synátora a nesmlouvavě ho sklepu na sebe. Pak couvnu a než mne to donutí udělat něco, co nechci, tak se odrazím do vzduchu a mizím na obloze i s Vengiem. Mířím k okraji jezera. Už ani letící Malachi si nevšimnu. |
doba vygenerování stránky: 1.5292460918427 sekund