| |||
Louky - ke škole Hlavně Yqi Sleduju, jak se ostatním plní jejich přání a mrzí mě, že moje se nepovedlo. Pak zůstanu naprosto konsternovaně zírat, co se děje po Malachině přání. Plameny vrhnou moje myšlenky ještě trochu jiným směrem, ale probere mě až Svenův hlas, který nás vyhání z hodiny. Než se stihnu zdekovat, prokluše kolem nás kůň. Tedy Kůň! "A do prdele." Prohlásím procítěně a v hlase mi začne zaznívat strach. Ať je ten na tom koni kdokoli, je tohle špatné. Moc, moc, moc špatné. "Musíme pryč." Špitnu naléhavě ke kentaurce. "Rychle." Tak jo, přiznejme si to na rovinu, jsem jenom člověk. Radši začnu couvat pryč, aniž bych moc dával pozor na to, co dělá kdokoli jinej. |
| |||
Louky - jezero Ne, fakt nevnímám nic kolem. Jen zhrouceného Tortuna a ten báječnej, báječnej, báječnej pocit klidu. Ze kterého mě cosi vyruší. Cosi, co ani není vidět? Vykřiknu leknutím, jak najednou visím, tedy spíše kroužím vzduchem. Naštěstí to netrvá moc dlouho, ačkoli možná to mělo přeci jen trvat o něco dýl a oddálit moment, kdy se rozplácnu někde o kameny. Naštěstí než začnu vřískat, pootočím se a všimnu si, že mířím přímo do jezera. Napnu svaly, abych se ve vzduchu trochu zkroutila a do jezera vklouznu ladnou šipkou. Znovu se mi na tváři objeví úsměv a líně mávnu ocasem. Sem v jezeře, moje sestry jsou naživu, on dostal nakládačku, není prostě nic, co by mi mohlo zkazit náladu. Možná i odpustím jemu to ovlivnění. Ale jo, ostatně to on tohle umožnil. |
| |||
Louky - kraj jezera především synátor a příchozí Dostanu odpověď a pokývnu hlavou. Vážně bych to mohl zkusit. Než však zareaguji, předběhne mne mořská panna. Se zaujetím sleduji, co to vytváří a zdvihá se ve mne stále větší naděje. Cítím život. Takže je to možné! Nicméně než přijde na řadu kdokoliv další, On se hroutí a obloha hoří. Prudce zavrčím a chci postoupit vpřed, abych pomohl, ale zastaví mne otec, který zavelí konec. A dost nesmlouvavým tónem. Objeví se tu nějaký týpek, z něhož sálá něco, co se mi ani trochu nelíbí. Tak to tedy ne. Jsem drak a tohle je nějaká dvounožka. Z hrdla mi uniká tiché vrčení, protože více si nedovolím. Naberu čumákem synátora a nesmlouvavě ho sklepu na sebe. Pak couvnu a než mne to donutí udělat něco, co nechci, tak se odrazím do vzduchu a mizím na obloze i s Vengiem. Mířím k okraji jezera. Už ani letící Malachi si nevšimnu. |
| |||
Louky Všichni a pak taky Tarney Překvapeně se zadívám, co se vlastně děje, ale mnohem víc než celé kouzlo mě zaujme hroutící se Tortun. Svaly se mi napnou, jak jsem málem vyskočila, ale nakonec jsem se ani nehnula. Cukla jsem pohledem ke Svenovi, když promluví, ale co si budeme nalhávat, také nevypadá úplně v kondici. Za zády se mi začne míhat zlatý ocas, až začnu nepatrně připomínat Shrey jiné barvy a konstituce. Ostré zuby by mohli také napovědět mnohé. Pak se objeví někdo nový a já skutečně vyskočím. Šupiny se zlatě zablesknou a v tu chvíli to vypadá, jako by někdo Jožinovi velikosti chytil Malachi za ocas, roztočil ji nad hlavou a velkým obloukem odhodil do jezera, až to šplouchlo. V mžiku stojím na jejím místě a neproměňuju se jen proto, že se bojím, že bych mohla ublížit Tortunovi. Jenomže v dalším okamžiku zjišťuju, že se krčím pomalu ale jistě k zemi. Zuřivě vrčím, jsem drak, ale že bych se chtěla přímo postavit tvorovi na koni, no tak to snad ani ne. V očích mi blýská, ale vzhledem k tomu, že nevím jak mu odpovědět, moc se mi mluvit nechce. Nehledě na částečnou proměnu. "Kouzrrrlo žirrrvotrrra." Špatný hlasivky. A podrobnosti žádný. Ale rozhodně žádné myšlenky. Jen okrajově hlídám známky Tortunova vědomí a životních funkcí. Nechci, aby se probral a viděl mě tu. |
| |||
Louky Tarney Už to vypadá, že hůř nebude. Sem debil. Od školy se přiblíží jediná osoba, která mohla situaci zhoršit. Jakmile se do mě opře ta jeho aura, vyklopím obsah žaludku, ani se nestihnu sklonit mimo stůl. Asi štěstí, že jsem nic nejedl, ale ten lektvar mi bude chybět. Vzápětí křísnu hlavou o stůl, jakoby mě někdo chytil za vlasy a donutil desku stolu políbit. Oči se mi potkají nad kořenem nosu a svezu se na kolena za stůl, držíc se za hlavu. "Zpičenej, zasranej, zajebanej, zkurvenej dobroděj." Je mě slyšet sotva na metr, jak se mi ten zkurvysyn snaží blokovat celé tělo. Naštěstí se mu to daří hlavně na nelichotivá slova, takže je neřvu na půlku pozemků. Ze zlomenýho nosu crčí krev, ale něčeho takovýho si vůbec nevšímám. "Kreténskej pytel blech!" Tak jo, tahle nadávka se mi podařila protlačit hlasivkama celkem obstojně. Asi proto, že ta tentokrát patřila školnímu psychologovi. Doufám, že poslouchá alespoň trochu. |
| |||
Stáje - Louky u lesa všichni tam Nedlouho potom, co se stalo u lesa se v dálce objeví rychle se blížící bod. Po chvilce začne dostávat obrysy. Nakonec se na měsíčním světle vyloupnu na hřbetě Monarchy, mého krásného mohutného koně. Monarcha proběhne až nebezpečně blízko okraje lávového příkopu a klučiny vedle. Zabrzdí až veprostřed skupiny. Na sobě mám momentálně jezdecké oblečení - volná hnědá halena, zastrkaná v tmavých kožených kalhotách, které mizí v černých vysokých jezdeckých botech. Má pleť je ještě světlejší než kdy jindy, vypadá to skutečně velmi nezdravě. Krátké černé vlasy jsou momentálně poměrně rozčísnuté větrem. Můj zpytavý pohled hnědých očí s červeným kroužkem přejede okolí. Semknu rty. "Dobrý večer ve spolek." Pozdravím a Monarcha si trochu přešlápne, abych viděl na všechny. "Mohl by mi někdo osvětlit, co se tady děje?" Zeptám se a nakonec se můj pohled zastaví na Svenovi. Kolem mne se šíří aura respektu k mé osobě. Trochu neopodstatněného, nevíte z čeho pochází, pokud vám v těle nekoluje démonská krev. Pak je to především respekt k nadřazenosti. Pro slabší povahy se aura klidně může mísit se strachem. |
| |||
Konec hodiny Další přání a pak dojde mořská panna. Věnuju jí stejně málo pozornosti jako ostatním, ale asi jsem měl dávat pozor dřív. Dojde mi, že je něco špatně, když se začnou štíty bortit a to spolu s Tortunem. Vyskočím na nohy a napřáhnu ruku, ale najednou nějak nevím, co vlastně dělat. Jo, jsem celkem zvyklý na toho druhého, ale tenhle? Zůstanu zírat s otevřenou pusou. A tohle se jim do kelu povedlo jak? Když vše zmizí, potřesu rychle hlavou a obhlédnu situaci. Opřu se rukama o stůl a vydechnu. Asi tak poprvé od toho, co začalo kouzlo fungovat. Chvilku zírám na stůl, ale pak prudce vzhlédnu ke studentům. "Konec hodiny. Měli by jste si pospíšit na další." Nemluvím zvlášť nahlas, ale slyšet by mě měli všichni a z tónu hlasu i poznat, že nebude radno se zdržovat. Můj ne zrovna zdravý vzhled se snad ještě zhorší, když nad námi vzplanou plameny. Tentokrát je to jako rána pro mě. Až se opřu o stůl jedním loktem. Rychle se snažím rozdýchat další naklonění rovnováhy a mám neskutečnou chuť někoho roztrhat na kusy holýma rukama. Jak barbarské. |
| |||
Kouzelná hodina Slastně zavřu oči a dlouze se nadechnu slaného vzduchu. Pak už sleduji, jak se kolem vznáší čím dál tím víc zlaté esence a nevěřím pomalu svým očím. Tohle vypadá na skutečně obrovské kouzlo. Začnu se trochu obávat, když se někdo přibližuje, ale zároveň si tak všimnu, co to dělá s Tortunem. Na tváři se mi usadí obrovsky překvapený výraz, do kterého velmi pomalu proniká obrovská radost. Sice jsem si poslední dobou myslela, že moje srdce je spíše ryzí nenávist než co jiného, ale při jeho dalších slovech se skutečně velmi upřímně usměju obrovskou úlevou. „Děkuji.“ Vydechnu v podstatě v posvátné úctě. Tak mimochodem jsem si všimla, jak Tortun odpadl a kdybych na to věřila, myslela bych si, že Vánoce přišli dřív. Ne jedno, ale dvě přání naráz? Pomalu se svezu do trávy na záda. Možná by to mohlo vypadat, že jsem také omdlela, ale radostně se usmívám, že šířeji to snad ani nejde a rozevřenýma očima se dívám do nebe. V očích se mi v příští chvíli začnou odrážet plameny a normálně bych z toho pravděpodobně měla skutečně špatný pocit, ale teď by mi bylo jedno i kdybych měla uhořet. |
| |||
POZEMKY ŠKOLY A VŠUDE, KDE JE VIDĚT NA OBLOHU Jen pár okamžiků po tom, co Tortun odpadne do bezvědomí se obloha nad školou zaleskne napřed indigovou barvou a hned na to zahoří jasnými plameny. Všichni kdo mají alespoň trochu démonské krve (nebo znalosti) poznají, že plameny, které nyní školu obklopují jsou zcela jistě pekelné. Osvítí tak na krátkou dobu celé pozemky, než zhasnou. |
| |||
Kouzelní tvorové Shrey se zatváří naštvaně a urazí se, nicméně s tím momentálně nemohu nic dělat. Ne každému se to povede, i když mne překvapuje, kolika z nich se to povedlo. Hodím pohledem po Pan. Nejsem si jistý jak, ale určitě to nějak švindluje. Kontroluji jen bezpečnost kouzel a nechávám je si přát co chtějí. Dokonce i přes známé antipatie k mé osobě se dostaví i Malachi. Povzbudivě se na ní usměji. Pochvalně pokývnu hlavou, když si promění nohy v ploutev a podívám se po třídě. To je přesně to, o čem jsem mluvil. Vypnout všechno, co by mohlo rušit. Při jejích slovech mi povyjede obočí výš. Nejsem si jistý, co přesně tím myslela, ale je mi celkem jasné, že zachází do případu, který jsme zrovna probírali s Modrým. Vlasy mi pročísne vítr, který voní po oceánu. Sleduji esenci, jak nabírá na síle. To je velmi mocné kouzlo, které právě vyvolala. Velmi velmi mocné kouzlo. Trochu zblednu, když si uvědomím, jaké magie kouzlo vyvolala... Ale nestihnu zareagovat. Než se stačím odclonit od štítu a místa vyvolání, již nás nasvítí bílé přízračné světlo. Prudce lapnu po dechu a musím se opřít o ruku, kterou jsem drbal Pan. Čím zřetelnější je postava za mnou, tím hůřeji se mi dýchá. A štíty školy slábnou. V okamžiku, kdy světlo a postava mizí zablokuji své moci na současném stavu, protože to je jediné, čím stačím zareagovat, než nečekané zatnutí do mé moci vyprovodí mé vědomí na procházku. Bezvládné tělo přepadne přes Pan a téměř na Malachi, pokud neuhnula od její srsti. |
doba vygenerování stránky: 1.3785390853882 sekund