| |||
Mizmo na dvůr hlavně Dan "No s trochou štěstí vyzkoušíme." Zazubím se na ni natěšeně. Sleduji ostatní, ale ne zrovna dvakrát pozorně. Takže když mě začne tahat za bundu nechápavě se na ni podívám. Strhne se nějaká mela, kterou jsem absolutně nestíhala sledovat. Výsledek přejedu pohledem. Kývnu Dan a vytáhnu se s její pomocí na nohy. Pokynu jí a vedu náš strategický ústup na dvůr. Nic bezpečného na doslech se mi moc nepozdává. |
| |||
Louky - směr škola především Sigi Se spokojeným úsměvem jen letmo sleduji, jak dopadají ostatní. Když se to zde ale rozsvítí, zacloním si oči rukou a začnu dávat pozor. A ještě že tak. Jakmile si všimnu hroutícího se profesora, stoupnu si před Sigiho a zvolna se proměním. Když obloha zahoří, z nového toulce vylovím tři šípy a jsem připravena na jakoukoliv hrozbu. Pak se objeví někdo noví a já viditelně znervózním. A Sigi nereaguje tak, že by mne krotil. Nicméně si z nějakého důvodu nedovolím zamířit. Když začne couvat, opatrně ho následuji. Až hodný kus od skupiny si dovolím se otočit, abychom postupovali rychleji. |
| |||
Louky a pryč Miko Když se vrátí Miko, povytáhnu obočí. „A co jsi vlastně chtěla?“ Zeptám se jí, vzhledem k tomu, že své přání neřekla nahlas. Pak se toho začne dít nějak moc a já se začnu velmi nenápadně zvedat. Zároveň zatahám Miko za bundu, aby mi začala věnovat pozornost. Cítím průser a na ty mám nos. Jakmile se začne dít na hodině něco takového, je nejvyšší čas zmizet. A taky že ano. Za okamžik mi to potvrdí mrtvolný profesor. „Tak pojď!“ Popoženu medúzu a už sama beru roha. Jo, je to moje kamarádka, ale přeci jen vím o tom, že tady by to mojí přirozeně bledé kůži svědčit nemuselo. Změny v ovzduší si ani nevšimnu. Přemýšlím, jestli je tu někde místo, odkud by bylo dobře vidět a slyšet, ale bylo by dost daleko, než aby se nám něco stalo. |
| |||
Louky - ke škole Hlavně Yqi Sleduju, jak se ostatním plní jejich přání a mrzí mě, že moje se nepovedlo. Pak zůstanu naprosto konsternovaně zírat, co se děje po Malachině přání. Plameny vrhnou moje myšlenky ještě trochu jiným směrem, ale probere mě až Svenův hlas, který nás vyhání z hodiny. Než se stihnu zdekovat, prokluše kolem nás kůň. Tedy Kůň! "A do prdele." Prohlásím procítěně a v hlase mi začne zaznívat strach. Ať je ten na tom koni kdokoli, je tohle špatné. Moc, moc, moc špatné. "Musíme pryč." Špitnu naléhavě ke kentaurce. "Rychle." Tak jo, přiznejme si to na rovinu, jsem jenom člověk. Radši začnu couvat pryč, aniž bych moc dával pozor na to, co dělá kdokoli jinej. |
| |||
Louky - jezero Ne, fakt nevnímám nic kolem. Jen zhrouceného Tortuna a ten báječnej, báječnej, báječnej pocit klidu. Ze kterého mě cosi vyruší. Cosi, co ani není vidět? Vykřiknu leknutím, jak najednou visím, tedy spíše kroužím vzduchem. Naštěstí to netrvá moc dlouho, ačkoli možná to mělo přeci jen trvat o něco dýl a oddálit moment, kdy se rozplácnu někde o kameny. Naštěstí než začnu vřískat, pootočím se a všimnu si, že mířím přímo do jezera. Napnu svaly, abych se ve vzduchu trochu zkroutila a do jezera vklouznu ladnou šipkou. Znovu se mi na tváři objeví úsměv a líně mávnu ocasem. Sem v jezeře, moje sestry jsou naživu, on dostal nakládačku, není prostě nic, co by mi mohlo zkazit náladu. Možná i odpustím jemu to ovlivnění. Ale jo, ostatně to on tohle umožnil. |
| |||
Louky - kraj jezera především synátor a příchozí Dostanu odpověď a pokývnu hlavou. Vážně bych to mohl zkusit. Než však zareaguji, předběhne mne mořská panna. Se zaujetím sleduji, co to vytváří a zdvihá se ve mne stále větší naděje. Cítím život. Takže je to možné! Nicméně než přijde na řadu kdokoliv další, On se hroutí a obloha hoří. Prudce zavrčím a chci postoupit vpřed, abych pomohl, ale zastaví mne otec, který zavelí konec. A dost nesmlouvavým tónem. Objeví se tu nějaký týpek, z něhož sálá něco, co se mi ani trochu nelíbí. Tak to tedy ne. Jsem drak a tohle je nějaká dvounožka. Z hrdla mi uniká tiché vrčení, protože více si nedovolím. Naberu čumákem synátora a nesmlouvavě ho sklepu na sebe. Pak couvnu a než mne to donutí udělat něco, co nechci, tak se odrazím do vzduchu a mizím na obloze i s Vengiem. Mířím k okraji jezera. Už ani letící Malachi si nevšimnu. |
| |||
Louky Všichni a pak taky Tarney Překvapeně se zadívám, co se vlastně děje, ale mnohem víc než celé kouzlo mě zaujme hroutící se Tortun. Svaly se mi napnou, jak jsem málem vyskočila, ale nakonec jsem se ani nehnula. Cukla jsem pohledem ke Svenovi, když promluví, ale co si budeme nalhávat, také nevypadá úplně v kondici. Za zády se mi začne míhat zlatý ocas, až začnu nepatrně připomínat Shrey jiné barvy a konstituce. Ostré zuby by mohli také napovědět mnohé. Pak se objeví někdo nový a já skutečně vyskočím. Šupiny se zlatě zablesknou a v tu chvíli to vypadá, jako by někdo Jožinovi velikosti chytil Malachi za ocas, roztočil ji nad hlavou a velkým obloukem odhodil do jezera, až to šplouchlo. V mžiku stojím na jejím místě a neproměňuju se jen proto, že se bojím, že bych mohla ublížit Tortunovi. Jenomže v dalším okamžiku zjišťuju, že se krčím pomalu ale jistě k zemi. Zuřivě vrčím, jsem drak, ale že bych se chtěla přímo postavit tvorovi na koni, no tak to snad ani ne. V očích mi blýská, ale vzhledem k tomu, že nevím jak mu odpovědět, moc se mi mluvit nechce. Nehledě na částečnou proměnu. "Kouzrrrlo žirrrvotrrra." Špatný hlasivky. A podrobnosti žádný. Ale rozhodně žádné myšlenky. Jen okrajově hlídám známky Tortunova vědomí a životních funkcí. Nechci, aby se probral a viděl mě tu. |
| |||
Louky Tarney Už to vypadá, že hůř nebude. Sem debil. Od školy se přiblíží jediná osoba, která mohla situaci zhoršit. Jakmile se do mě opře ta jeho aura, vyklopím obsah žaludku, ani se nestihnu sklonit mimo stůl. Asi štěstí, že jsem nic nejedl, ale ten lektvar mi bude chybět. Vzápětí křísnu hlavou o stůl, jakoby mě někdo chytil za vlasy a donutil desku stolu políbit. Oči se mi potkají nad kořenem nosu a svezu se na kolena za stůl, držíc se za hlavu. "Zpičenej, zasranej, zajebanej, zkurvenej dobroděj." Je mě slyšet sotva na metr, jak se mi ten zkurvysyn snaží blokovat celé tělo. Naštěstí se mu to daří hlavně na nelichotivá slova, takže je neřvu na půlku pozemků. Ze zlomenýho nosu crčí krev, ale něčeho takovýho si vůbec nevšímám. "Kreténskej pytel blech!" Tak jo, tahle nadávka se mi podařila protlačit hlasivkama celkem obstojně. Asi proto, že ta tentokrát patřila školnímu psychologovi. Doufám, že poslouchá alespoň trochu. |
| |||
Stáje - Louky u lesa všichni tam Nedlouho potom, co se stalo u lesa se v dálce objeví rychle se blížící bod. Po chvilce začne dostávat obrysy. Nakonec se na měsíčním světle vyloupnu na hřbetě Monarchy, mého krásného mohutného koně. Monarcha proběhne až nebezpečně blízko okraje lávového příkopu a klučiny vedle. Zabrzdí až veprostřed skupiny. Na sobě mám momentálně jezdecké oblečení - volná hnědá halena, zastrkaná v tmavých kožených kalhotách, které mizí v černých vysokých jezdeckých botech. Má pleť je ještě světlejší než kdy jindy, vypadá to skutečně velmi nezdravě. Krátké černé vlasy jsou momentálně poměrně rozčísnuté větrem. Můj zpytavý pohled hnědých očí s červeným kroužkem přejede okolí. Semknu rty. "Dobrý večer ve spolek." Pozdravím a Monarcha si trochu přešlápne, abych viděl na všechny. "Mohl by mi někdo osvětlit, co se tady děje?" Zeptám se a nakonec se můj pohled zastaví na Svenovi. Kolem mne se šíří aura respektu k mé osobě. Trochu neopodstatněného, nevíte z čeho pochází, pokud vám v těle nekoluje démonská krev. Pak je to především respekt k nadřazenosti. Pro slabší povahy se aura klidně může mísit se strachem. |
| |||
Konec hodiny Další přání a pak dojde mořská panna. Věnuju jí stejně málo pozornosti jako ostatním, ale asi jsem měl dávat pozor dřív. Dojde mi, že je něco špatně, když se začnou štíty bortit a to spolu s Tortunem. Vyskočím na nohy a napřáhnu ruku, ale najednou nějak nevím, co vlastně dělat. Jo, jsem celkem zvyklý na toho druhého, ale tenhle? Zůstanu zírat s otevřenou pusou. A tohle se jim do kelu povedlo jak? Když vše zmizí, potřesu rychle hlavou a obhlédnu situaci. Opřu se rukama o stůl a vydechnu. Asi tak poprvé od toho, co začalo kouzlo fungovat. Chvilku zírám na stůl, ale pak prudce vzhlédnu ke studentům. "Konec hodiny. Měli by jste si pospíšit na další." Nemluvím zvlášť nahlas, ale slyšet by mě měli všichni a z tónu hlasu i poznat, že nebude radno se zdržovat. Můj ne zrovna zdravý vzhled se snad ještě zhorší, když nad námi vzplanou plameny. Tentokrát je to jako rána pro mě. Až se opřu o stůl jedním loktem. Rychle se snažím rozdýchat další naklonění rovnováhy a mám neskutečnou chuť někoho roztrhat na kusy holýma rukama. Jak barbarské. |
doba vygenerování stránky: 1.4439339637756 sekund