| |||
Jídelna May, Felix, Sarah Jo, všechno se dá zabít, něco hůř než jiné. Ale mrtví jsou neužiteční, naprosto k ničemu. "Dobře" kývnu na vlkouše "Tak se opatruj." mrknu na May. Nepřipojím se k ním místo toho popíjím z poháru, doplním tabatěrku. Sice je ta krev taková odražená, ale už si začínám zvykat. Navíc po takovém nedobrovolném půstu, mi to chutná vlastně jako božská manna. Při tom si vzpomenu jak chutnala krev toho profesora, musím se olíznout. Pokud mezitím neodešla Sarah, tak se vedle ní posadím. "To jsou tady všichni takový..." nedořeknu větu počkám, jestli jí nedopolní vhodným slovem, abych zjistila, jestli to vidí stejně. |
| |||
Kouzelní tvorové Poslóchám co dodává k ostatním. Jako jí to přičaruje tólec, tomu nevím co a já utřu. Zafuním. Pak kvákne něco vo tem, že kózla můžó mít spožďo. Tak mrknu, jestli sa přece jen neblíží nějaké mrak. Zafuňím. To bych asi měl aspoń na prstě ten zlaté prach. Pak si de přát něco komedoška. Ucítím kapku na frňáku a další a další. Podívám se nad sebe a tam mrak. "Juch" zařechtám se a vypláznu jazyk. "Špica" Nějak mě nepřekáží, že furt to pivo prší a já su durch. Však sem kedysi hantýroval, že kdybych moch, tak se v tem kópu. Takhle teda spíš sprchuju. Sundám triko. Takže na vokolí vyvalím svoje chlupatý panděro a cecky. Zmuchlám triko a uvážu kolem kebule, aby mňa neteklo pivisko do vočisek a dál si chlemtám pivní dišť. Příště si budu radši přát bezedné škopek. Asi mi došlo co myslel tím, ať si dáváme bacha na to co si přejeme. I tak mám na xichtě úsměv vod ucha k uchu a nos mě rudne čímdál víc. |
| |||
Hodina Kouzelných tvorůOtevřu oči. Všimnu si zlatavého dýmu, který vychází z Pan a přelétává mi kolem hlavy. Najednou se vstřebá do mé hlavy a mne najednou pohltí.. vše. Neznámé obrazy se stávaly známýma a dokázal jsem pochytit několik detailů. Najednou silné nezávislé emoce. Propichovaly mne jako tisíce jehel na akupunktuře a dávaly mi najevo, že jsou to mé emoce. Poté vidina z dávných dob. Chrám? Lidé? Oheň? Zatím si to nedokážu nějak pospojovat, ale určitě to má nějakou návaznost. Jak se všechno zjeví, vše pomine. Před očima mám temnotu a proto zamrkám. Promnu si oči a zamžourám kolem sebe. Stále cítím ty emoce a v síle afektu odskočím od kočky a tasím meč, kterým mířím na všechny okolo sebe. Náhle se mi vrátí vědomí a začne mne třeštit hlava. Bolest byla neúnosná a přiměla mne si pokleknout a hluboce vydechovat. Nepřijmu žádnou pomoc od okolí a odbelhám se na volné místo vedle Aine. Hlava částečně polevila, což mi uvolnilo místo na přemýšlení o vidině, kterou jsem před chvílí prožil. Na otázky, nebo jakýkoliv rozhovor ostatních vůbec nereaguji a topím se ve svých myšlenkách. |
| |||
jídelna a hurá do místnosti Felix, a hodně okrajově tomatová Sonja Felix se vrátí a pro mě trochu překvapivě se okamžitě promění. Mít tak plné břicho asi bych podobný výkon neriskovala. Jednoduše bych lidské podobě nepřisuzovala stejně velký žaludek jako té vlčí. Naštěstí pro mě i Sonju zatím obsah zůstal na svém místě. „Já jsem pro. Hlavně tedy nevím kde je, takže jestli tam půjdeš, jdu s tebou. Ale v zásadě budu ráda za jakékoliv místo, kde se dá sedět bez toho, abych měla pod nosem jídlo.“ souhlasím s Felixovo nápadem. Zůstat tu sedět tak ve chvíli, kdy si to jen trochu sedne budu přidávat další. S pohledem na Felixe, mi dojde, že žravost je asi naším druhovým prokletím. |
| |||
Jídelna - 113MM nikdo konkrétní V klidu upíjím z poháru a sleduji okolí netknut děním kolem mne. Nakonec se začne místnost vyprazdňovat. Kontroluji si čas. Je sice poněkud brzy, ale slečna Yritys se zde neukázala, takže nemám důvod se zde nadále zdržovat. Vyprázdním poslední pohár a zvednu se. Klidným pomalým krokem odcházím směrem místnost, kde bude hodina. První patro. Však učebna je zamčená, takže se usadím na rám okna v chodbě a čekám, až dorazí profesor. |
| |||
Jídelna May a Sonja Trochu ztěžka funím, jak jsem to možná fakt přehnal. Ani nevím, co mě to napadlo se takhle přežrat. Vlastně moment, vím to naprosto přesně. Dokulím se zpět ke stolu, ale na to, abych se přikrčil pod něj už tak trochu nemám morálku. Místo toho se znovu proměním a kouknu na obě dívky. "Možná bychom mohli jít dřív na hodinu. Zabrat dobrý místa vzadu a hlavně trochu vydechnout než po nás někdo bude něco chtít?" Jo, slyšel jsem, že spousta tvorů tu odpočívá třeba u bazénů, ale k vodě mě hned tak někdo nedostane, do lesa se zase nedostanu já a vím, že na pozemcích právě probíhá nějaká hodina, kam se zdekovala poměrně velká část školy. Další pohled věnuji upírce. "Tobě dám vědět, neboj nezapomenu na to." Ušklíbnu se a vyčkám, jestli se ke mě někdo přidá, nebo si před hodinou ještě schrupnu. |
| |||
Kouzelní tvorové "Není zač." Pokynu hlavou pavoučnici, která se odebere opět stranou. Zvedne se chlapec a přejde k Pan. Pokynu mu hlavou v odpověď na pozdrav. Nechávám ho promlouvat k Pan. Zkouší přání zformované nahlas. Nicméně postřehl, kam jsem Sigiho ruku naváděl. Pousměji se. Někdo tu dával pozor. Od jeho dlaně ze vznese zlatavý dým, který zakrouží kolem jeho hlavy. Pak se vstřebá do něj. Povytáhnu jedno obočí. Vypadá to, že měl úspěch. Nejsem si ale jistý, zda je to dobře či ne. Zamčené vzpomínky většinou nebývají jen tak pro nic za nic. "Snad to bylo moudré rozhodnutí." Řeknu tiše jen k němu a bezmyšlenkovitě podrbu Pan. |
| |||
Hodina Kouzelných tvorůNad učitelovo odpovědí se znovu posadím a hluboce se zamyslím, jak bych měl své přání formulovat. Dále pozoruji ostatní, jak postupně předcházejí před Pan a jak ji s nápadem v hlavě hladí. Vypadá to, že Jožin neuspěl, ale musím říct, že jsem to i trochu očekával. Dále pozoruji toho muže, za kterým jsem poslal Yqi. Když hladil kočku, bedlivě jsem ho pozoroval a snažil jsem se zapamatovat jeho pohyby. Nápad již mám a myslím si, že se na to dokážu i zaměřit. Poté jde Yqi a odchází s novým toulcem. Její přání jsem lehce nepochopil, ale nehodlám se tím nadále zabývat. Poté jde Dan a málem mne cestou zašlápne. Nepříjemně sebou trhnu a uhnu jí stranou. Po chvíli zjistím, že na Jožina prší zlatavá kapalina. Že by to bylo to pivo co chtěl? Když se Dan vrátí hodím na ní nechápavý výraz a trochu se i zazubím. Nakonec jde na řadu další osoba, kterou ale tentokrát neznám. Vypadá to, že také uspěla, ale moji pozornost přebere rychle se tvořící pivní louže. Abych si nenamočil oblečení se raději postavím a dojdu k Pan. Přesto jsem to měl v plánu, jen si pak musím najít jiné místo, až půjdu zpět. Ukloním hlavou směrem k učitelovi a poté i na kočku jako úkaz pozdravu. Pokleknu ke kočce a pohlédnu k ní. "Byl bych rád, kdybys mi pomohla si vzpomenout na můj život." Ukážu jí svůj prosebný výraz a poté jí přejedu dlaní po srsti. Věděl jsem, že musím především přes ten velký zlatý znak. Mezitím zavřu oči a v hlavě si přemítám obrazy, které jsem viděl ve svých snech. Útržky z mé historie. Zaměřím se na svoji amnézii a pokračuji v činnosti. |
doba vygenerování stránky: 1.6303861141205 sekund