| |||
Cestou ven Další nováček? Unaveně se otočím, když kolem mě začne někdo poskakovat. Povytáhnu obočí a prohlížím si dívku, kterou si neumím zařadit. Momentálně vypadám velmi unaveně a nemocně - tmavé kruhy pod očima, sinalá pleť, ne úplně pružná chůze, naštvaný výraz. "Dobrý večer." Pozdravím tiše. "Mohu vám nějak pomoci?" Změřím si ji pohledem zapadlých očí. Pak šáhnu za hrudní plát mého brnění a prohlédnu si nějaký papír. Aha. Schovám ho zase zpět. "Měla by jste mít kolejní hodinu. Venku na pozemcích. Myslím, že je snadno najdete podle draků." Jo, ti se špatně přehlížejí. |
| |||
Na hodinu kouzelných tvorů Vejdu ze klepení do hlavní haly. S pohledem upřeným na mapu jsem procházela halou a nevšimla si vysokého bělovlasého muže. Mířil stejným směrem jako já, tedy na školní pozemky. Leknutím sebou cuknu když si ho všimnu. |
| |||
Jídelna Okrajově Oranil Bez hnutí ve tváři sleduju jídelnu a jediné, co mi letí hlavou je scenérie toho, jak by se dala místnost krásně vyzdobit hlavami přítomných studentů a jejich vnitřnostmi. Úplně cítím ten pach krve. Naštěstí pro ně, nikdo z nich není zjevně takový blázen, aby se snažil vyvolat nějaký konflikt. Pak se konečně začnou trousit ven, takže v jídelně zbude jen pár tvorů. V tu dobu se také vrátí Oranil. Věnuju mu pomalý pohled a nepatrně kývnu. Znovu přejedu pohledem místnost a vratce se zvednu. Alespoň stále vím, co je realita. To je dobré a horší by to snad být nemělo. Pitomá snaha každému pomoct. Pokud to tedy neudělal schválně. "Kdyby něco, no, najdete mě." Možná to vyznělo trochu jako: tak mě do toho nepleťte, ale skutečně bych jim pomohl, co by bylo v mých silách. Jenže se obávám, že ta pomoc by tentokrát mohla být o něco brutálnější, než by se zúčastněným mohlo líbit. Pokud mě nezastaví, pomalu se vydám z jídelny pryč. Kupodivu ale nemířím do svého kabinetu, ale na pozemky. |
| |||
Jídelna - pozemky poblíž hodiny Simiel a pak nikdo konkrétní Na jeho otázku odpoví Dan, tak jen trhnu hlavou v jakémsi souhlasu. Více se soustředím na jeho odpověď ohledně vlka. Dokonce zazdím i pokřikování těch dvou na sebe. Poslouchám, jak popisuje tu scénu a postupně má tvář ztrácí barvu. "Tohle už nikomu neříkej znovu. Nikdy. Rozumíš?" Zasyčím na něj vážně a v ten okamžik na něj zírá spolu se mnou celá hlava. Pak se otočím a podívám se na Felixe. Zarazím se však uprostřed pohybu, když si všimnu, jak se uvolněně baví s dvěma dívkama a jedna z nich je určitě ta, která s ním teď lozí pořád. Takže když mi Dan tázavě pokyne, zda jdu s nimi, postavím se na židli a přeskočím krvavou kaluž. Začne dělat kraviny, takže jdu kus za nimi s rukama v kapsách kožené bundy. Přece jí nebudu kazit krytí. Dojdou na hodinu. Trochu nenaložený pohled hodím po spící zlaté. Usadí se mezi draky, což se mi ani trochu nechce, takže se posadím stranou do trávy, až za ně. Počkám tu na ně, ale to ještě neznamená, že se hodlám aktivně účastnit další hodiny navíc. Naposledy mi to stačilo. |
doba vygenerování stránky: 1.6129930019379 sekund