| |||
Pozemky Částečně Tortun Po chvíli se zase zvednu a nervózně si promnu ruce. Přejdu sem a tam. Vím, že hodina by měla brzy začít, ale nikdo ze spolužáků se neobtěžuje dorazit. Nakonec se rozhodnu, proměním a tiše přeplachtím nad pozemky až tak na padesát metrů od cedule s oznámením hodiny a Tortuna, spícího pod ní. Přistanu úplně tiše a než si lehnu, dvakrát vydechnu. Nevím, proč necítím ten klid jako vždycky, ale srdce mu tluče a dýchá. Stočím se do klubíčka a zavřu oči. Zase se jednou dám do předstírání spánku. Chci, aby hodina už začala. |
| |||
Jídelna Sigi Cuknu sebou, když se mi v hlavě ozve hlas. Vyvalím oči na albína a nechce se mi věřit svým očím. Horečnatě kývnu a popojdu blíž. Zůstávají za mnou krvavé stopy, jak mám chlupy na kopytech celé od krve. "S...Sigi?" Zeptám se trochu roztřeseným hlasem. Jen je jak pravítko. A odkapává z něj něco, co vypadá dost nechutně. Pak rychle přiskočím a jak je ho sevřu v náručí. Řekl přece, že mu mám pomoct ne? |
| |||
Jídelna Shrey, Oranil, Yqi Cítím, jak mi její ruka vyklouzla ze sevření a moje jen volně spadla podél těla. Jen nepatrně kývnu v odpověď, ani nevím, jestli to mohla vidět. Alespoň odchází s profesorem, který řeší problémy. Na to, abych někam šel, bych musel zmobilizovat síly, které po předcházející křeči zůstávají naprosto bez zájmu někde stranou. Cuknu sebou až ve chvíli, kdy se mi v hlavě ozve jeho hlas a znovu pocítím nepatrné zatrnutí strachu. Pokud je ta možnost. Ale vypadalo to, že jsem ji pohřbil. „Protože to nechtějí slyšet.“ Zamumlám, než mi stihne mozkem doputovat druhá část sdělení. Leknutím se narovnám jako svíčka, ale bojím se ohlédnout. Nevím, proč cítím na tvářích jemné poryvy průvanu, asi nějaká lidská zvláštnost. A pálí mě oči. Možná jsem chytnul to samý, co Shrey. Z ruky mi pomalu odkapává na zem rozteklá zmrzlina. |
| |||
Jedáleň --> prázdna miestnosť Sigi, Oranil To, že Sigi povolil stisk zistím až vtedy, keď spravím jeden krok a uvedomím si, že jeho ruka ma nenasleduje. Otočím sa, a to už ma chytá Oranil. Profesor či Sigi, je mi teraz asi jedno koho ruku držím, kým si môžem stiskom aspoň trochu uľaviť, a pri mojom koľajnom vedúcom aspoň viem, že mu ju nerozmačkám na kašu keď pridám na sile. Zostávaš? Spýtam sa Sigiho cez zaťaté zuby, keď si všimnem ako porazene vyzerá. Podľa môjho názoru by sa mal niekde zašiť a trochu sa spamätať a obrniť, kým sa vydá znova medzi ostatných. Až potom zbadám slzy. On tomu pomstychtivému Rubusovi fakt uveril. Bože chlapec, použi zdravý rozum. Nestihnem ale nič okrem tej otázky sformulovať verbálne, lebo zrazu sa Oranil vedľa mňa pohne, chytá ma a moje nohy sa prestanú dotýkať zeme. Štít prekvapene zaprská, ale nie je to nič viac ako jemné brnenie na pokožke jeho rúk. Vygúlim na neho oči a chystám sa protestovať že chodiť viem aj sama, no moje brucho mi velice rýchlo pripomenie, že nie, neviem. Tvár sa mi znova skrúti a len vydám z hrude akési zabručanie. V živote ma nebolelo brucho. Kriste, ani keď som jedla odpadky z koša nemala som najmenší problém. Čo sa to so mnou deje? Nasleduje ďalší stisk ruky, silnejší ako keď to bola Sigiho, a v duchu uznám, že byť nesená nie je až také zlé. A ak to už má byť niekto z profesorov, toto je naozaj asi najprijateľnejšia voľba. Aspoň ma nikdy neovládol, nevyhrážal sa mi, ani ma neoslepil a nekydol mi na hlavu hovno. Spomeniem si na "zážitky" s ostatnými profesormi a nebyť v stave v akom som, snáď by som si aj pohŕdavo odfrkla. Takto sa len nechám niesť s občasným napnutím svalov akoby som sa chcela skrútiť do klbka do prázdnej miestnosti, kde zdvihnem pohľad k Oranilovi. Nestačí stiahnuť... štít iba z kúska...ja neviem, ramena...na veľkosť ruky? Spýtam sa trhane, ako prerývane dýcham. |
doba vygenerování stránky: 1.4204540252686 sekund