| |||
Jedáleň --> prázdna miestnosť Sigi, Oranil To, že Sigi povolil stisk zistím až vtedy, keď spravím jeden krok a uvedomím si, že jeho ruka ma nenasleduje. Otočím sa, a to už ma chytá Oranil. Profesor či Sigi, je mi teraz asi jedno koho ruku držím, kým si môžem stiskom aspoň trochu uľaviť, a pri mojom koľajnom vedúcom aspoň viem, že mu ju nerozmačkám na kašu keď pridám na sile. Zostávaš? Spýtam sa Sigiho cez zaťaté zuby, keď si všimnem ako porazene vyzerá. Podľa môjho názoru by sa mal niekde zašiť a trochu sa spamätať a obrniť, kým sa vydá znova medzi ostatných. Až potom zbadám slzy. On tomu pomstychtivému Rubusovi fakt uveril. Bože chlapec, použi zdravý rozum. Nestihnem ale nič okrem tej otázky sformulovať verbálne, lebo zrazu sa Oranil vedľa mňa pohne, chytá ma a moje nohy sa prestanú dotýkať zeme. Štít prekvapene zaprská, ale nie je to nič viac ako jemné brnenie na pokožke jeho rúk. Vygúlim na neho oči a chystám sa protestovať že chodiť viem aj sama, no moje brucho mi velice rýchlo pripomenie, že nie, neviem. Tvár sa mi znova skrúti a len vydám z hrude akési zabručanie. V živote ma nebolelo brucho. Kriste, ani keď som jedla odpadky z koša nemala som najmenší problém. Čo sa to so mnou deje? Nasleduje ďalší stisk ruky, silnejší ako keď to bola Sigiho, a v duchu uznám, že byť nesená nie je až také zlé. A ak to už má byť niekto z profesorov, toto je naozaj asi najprijateľnejšia voľba. Aspoň ma nikdy neovládol, nevyhrážal sa mi, ani ma neoslepil a nekydol mi na hlavu hovno. Spomeniem si na "zážitky" s ostatnými profesormi a nebyť v stave v akom som, snáď by som si aj pohŕdavo odfrkla. Takto sa len nechám niesť s občasným napnutím svalov akoby som sa chcela skrútiť do klbka do prázdnej miestnosti, kde zdvihnem pohľad k Oranilovi. Nestačí stiahnuť... štít iba z kúska...ja neviem, ramena...na veľkosť ruky? Spýtam sa trhane, ako prerývane dýcham. |
| |||
Jídelna Vypadá to, že Oranil je nějaký měkosrdcatý. Nespokojeně potřesu hlavou, ale pokud on chce zmizet se studentkou, tak mi nic jiného asi nezbývá. Jen se modlit, aby nikdo nic nevyvedl. Tady. Kousek se vrátím a usadím se na krajní židli. Lusknutím nechám zmizet všechno jídlo z nejbližšího okolí. |
| |||
Jídelna - Prádelna Sigi, Shrey, Sven, Yqi "Možná není dobré nechávat jídelnu bez dohledu profesora." Řeknu nakonec, když je jasné, že ji budu muset opustit. On sice nevypadá nejlépe, ale věřím tomu, že je schopný je srovnat do latě. Její mysl mi totiž napoví, že mne z nějakého neuvěřitelného důvodu věří. Štěstí je, že studenti nedokáží číst v mé mysli. Když začne vstávat a Sigi povolí na její ruce, tak jí nahradím svou, abych jí podpořil. Pak jí velmi pomalým, plynulým pohybem zvednu do náruče. Nechci, aby někde upadla. A očividně má co dělat sama se sebou a svou bolestí. Přiblíží se kentaurka a její mysl je také jeden velký binec. "Nic mu není. Tady albín před vámi je Sigi. Možná byste ho měla podpořit." Pronesu k ní. "To je holý nesmysl. Je pravda, že byste měli profesorům projevit určitý respekt, nicméně pokud je možnost vrátit Vás zpátky, uděláme to." Odpovím Sigimu do toho jeho smutečního proslovu. "Slibuji Vám, že nejdéle zítra při snídani budete opět sám sebou." Dodám nakonec. Lehce zatnu zuby. Napadl mne právě další způsob, jak bych mu mohl pomoci. "Pokud Vám tolik vadí, jak k Vám ostatní přistupují... Zkusil jste jim někdy říct, jak to cítíte? Třeba tady slečna se o Vás celý víkend strachovala." Lehce mu přišoupnu obrázek Yqi stojící starostlivě nedaleko. Myšlenkové rozhovory, nebo spíše menší monology vedu zatímco se otáčím k odchodu. Ladným krokem, mnohem plynulejším než kdy jindy se vydám z jídelny. S Shrey tedy můj krok ani nehoupe. Zmizím v první místnosti, kterou vím, že se využívá jen velmi zřídka a většinou automaticky. |
doba vygenerování stránky: 1.4041118621826 sekund