| |||
Jedáleň Sigi, Ruby, zvyšok jedálne Olizujúc si prsty mi takmer zabehne, keď sa Sigi spýta, kto ho olíže. Rýchlo vyberiem prst z úst, aby som sa ním nezadrhla. Vyskočí mi obočie. Keby bol žena, asi by som ani nezaváhala nad nejaký, druhým podtónom. Takto si nie som istá ako to malo vyznieť, ale rozhodnem sa odpovedať v podobnom duchu. Sám sa budeš vedieť olízať určite najlepšie. Vyplazím mu jazyk zababraný od zmrzliny. Ale je pravda že sa mu začne za chvíľu roztápať, aj keď má teraz normálnu teplotu. Pri Sigiho odpovedi na Rubusa ma premohne už úplne hlasný záchvat smiechu a takmer sa chystám zdvihnúť mu päsť, nech si ťukne, keď žienka Rubus prehovorí tenkým hláskom a ja som vybavená. Možno keby som nebola tak dobre naladená, alebo keby nebolo Sigiho poznámky, tak by mi ráznosť ošetrovateľovho hlasu naznačila, nech udržím smiech, takto sa to ale nedá. Vytrysknú mi slzy, chytím sa za brucho a zvalím sa dozadu, pristanúc na Sigiho chrbte ako leží na stole a trvá mi pár sekúnd, kým zo seba vytlačím odpoveď. Práve...práve...naopak....podľa mňa ste...teraz... super. Podarí sa mi nakoniec zo seba dostať a bohužial, alebo bohuvďaka, aj keby som bola pripojená na detektor lží, ani by nepípol. |
| |||
Jídelna Shrey Když se zeptá na pohlaví mojí moci, skutečně zaváhám. "No, vlastně, asi ano? Můj otec je ohnivý démon.... takže oheň byl pro mě vždycky on... um... no... doufám, že sem ho tím ještě víc neurazil." Zaškrábu se ve vlasech. No to by mi bylo podobný. Pak narazí na schopnost léčení a já zakroutím hlavou. "No to jistě ano. Lepší než teď." Jo, jasně, dál rejpeme do toho, že mi nic nezbylo. "A stejně jsem ho léčit skoro nenechával. Nepotřebuju jizvy. A... druhým způsobem nevznikají..." "No, kdybych to nečekal, tak bych šel k zemi stejně." Zabručím malinko nenaloženě, ale když to trochu dovysvětlila, co myslí, tak s tím až takový problém nemám. Pak mi vytkne, že jsem ji na druhou stranu ani nevaroval. "Nebyla jiná cesta...?" Navrhnu nejistě. Je možné, že jsem to někdy udělal nevědomky, neovládnul jsem se nebo něco podobného, ale schválně, pokud mi nešla po krku, nebo někomu jinému, to snad ne. Přimhouřím oči. To jí tak zrovna žeru. "Nezdrhnul jsem, jen jsem tě uviděl." Poznamenám očividné. Můj výraz jasně dál říká "MÓÓÓÓÓC VTIPNÉ", ale když se celkem tlumíš, radši neříkám nic nahlas. Tedy do té chvíle, kdy směrem ke mě putuje něco, co už od pohledu vypadá studeně. Než bych ale stihnul ucuknout, už to mám na ruce. Syknu a připravím se na bolest, ale kupodivu nic hrozného? Chlad, to ano, ale rozhodně ne nic, co by mi zvlášť ubližovalo. Alespoň zatím ne. Než si to stihnu rozmyslet, už tam mám naplácané dvě vrstvy a Shrey se začne olizovat jako kočka. "A mě olíže kdo?" Zeptám se spontánně, aniž bych uvažoval o dalších možných významech. Začíná tu být celkem živo. Profesoři, studenti, blázen, co si jde k na první pohled ne dobře naladěným profesorům na něco nevybíravě stěžovat, a pak malá zelená dívka mířící k profesorskému stolu. A smích Shrey. Vykulím oči a kouknu nejprve zpět a ni, pak na malou zelenou a ztuhnu. "No, to bych se asi bál, co je pod sukýnkou..." Mám co dělat, abych se nerozesmál taky, ale je fakt, že mi léčitel už několikrát pomohl, tak by to asi nebylo zrovna taktické. Zvlášť vzhledem k mé momentální indispozici. Pak ale promluví a já lehnu smíchy na lavici. Ne, to už prostě nejde. Máš s tím snad problém? Ne, prostě ne. (já si naopak představil pořádně mužný hlas :D) |
| |||
Jídelna především Shrey Z hypnotizování kolegy mne vytrhne smích. A když se ozvou slova prudce prásknu džbánem o stůl a cuknu k ní hlavou. Nepřirozeně velké zlaté oči plné energie se do ní až nepříjemně zabodnou. "Máš s tím snad problém?" Ozve se ostrý vysoko položený hlas, který prořízne vzduch jako prásknutí biče. |
| |||
Jídelna Sarah, Oranil Trochu natočím rameno, aby se neuhodila o ostny, když mě drcne do ramene. Tím druhým jen v odpověď neurčitě cuknu. Ať si myslí co chce. Když začne mluvit o profesorech, přejíždím je pohledem. Quison vypadá, že každou chvíli na stůl něco přidá, nebo se před očima ztratí. Oranil vypadá trochu nervózně a malou dívkou si nejsem stále příliš jistý. Přemýšlel jsem nad otázkou, ale nechtěl jsem vyrušovat a navíc být nezdvořilý. "Máš pravdu. Za zkoušku to stojí." Potvrdím ji tedy a vstanu. "Omluv mne." Brouknu jen automaticky a nakonec zamířím k Oranilovi. "Dobrý večer." Pozdravím celý profesorský stůl, než se zaměřím na jednoho. "Nevíte náhodou kde bych našel profesora Chryse?" Optám se a i když neočekávám kladnou odpověď stále v to doufám. |
doba vygenerování stránky: 1.5303010940552 sekund