| |||
Jídelna Shrey „V podstatě. Jen jsou to obě démonické moci. Jak oheň tak... ta druhá.“ Trhnu ramenem. Nemluví se mi o tom zrovna snadno. Zvlášť když to vypadá, že se můžu nadobro rozloučit s oběma. Na téma přezdívek se zatvářím velmi nelibě, ale radši se nepouštím do debat, že popel by bylo asi na místě, když jsem vyhasl. Pak ale začne rozvažovat nad další otázkou a já se jen poněkud zdrceně uchechtnu. „Já nevím. Jak by mě ale takhle mohli poslat domů? Byl by to skoro stejný rozsudek smrti.“ Tvář se mi zkřiví ještě o něco víc, když si jen představím, co by na to řekl můj otec. Ne, řekl jsem to špatně. Nebyl by to rozsudek smrti, alespoň e z jejich rukou, ale na každém kroku vidět o co jsem přišel? „Možná čekají, že se naučím dost na to, abych přežil v lidském světě.... a nebo mi jen nechávají čas, abych mohl spáchat sebevraždu sám.“ Nakonec už mluvím dost přiškrceným hlasem. Ne, že bych o té variantě neuvažoval, ale tady to možná i tak někdo udělá za mě. Jedno vím ale jistě. Domů se nevrátím. Když zmíní Svena, s povděkem to přijmu trochu jako změnu tématu. „Já ti nevím, co s ním je. Když jsem byl na ošetřovně přinesli ho až potom, co Smrťák všechny oživil. Nevypadal zraněný. Ani jeden z nich. A určitě zdravější než teď.“ Prohlédnu si jmenovaného profesora. „Možná něco chytil?“ Navrhnu jednoduchou variantu. |
| |||
Jedáleň Sigi Počúvam ho a nepomôžem si, musím zakrútiť hlavou. Na chvíľu mi prebleskne hlavou, že s jeho mocami by som si celkom rozumela- vyzerali byť riadne vychcané, keď sa s ním hrali na schovku. Sigi sa ale celkom rozhovorí a sú to znova veci, čo som doteraz nevedela. Požrať medzi sebou? To akože...to tvoje ohnivé ja nemalo rado tvoje démonické ja? To je čudné. Povyskočí mi obočie. Takže keď som ja miešanec, tiež mám v sebe dve moci? Akože okrem toho draka aj...elementála, niekde? To by bolo husté. Snáď by boli kamoši. Na chvíľku sa zasnívam. Vráti ma ale do reality, keď cez štít na dlani začnem prepúšťať teplo a zistím, že Sigi nielenže nehreje, ale je studenší ako ja. Zaostrím na svoju ruku, akoby som tomu nechcela veriť. Pána. Asi ti budem musieť vymyslieť novú prezývku. Zápalka ani ohníček nebudú fungovať. Stiahnem ruku späť k sebe. Aj tak ale nechápem to, čo som sa ťa pýtala keď som ešte nevedela že si to ty, čo tu robíš. Prečo ťa tu nechali keď je z teba prakticky človek. Veď tu každý deň niekto na niekoho zaútočí, alebo sa o to aspoň snaží. Profáci síce očividne vedú nejaké pakty so samotnou smrťou, ale aj tak. Pozri napríklad na Svena... Stíšim hlas, ... pozri ako vyzerá po tom čo som ho zabila, aj keď ho oživili. Dosť na prd, čo? A to má v sebe svoju mágiu. Pokrútim opäť hlavou, ale tón hlasu je akoby som rozprávala o počasí. Nedá sa však povedať, či ťa chcem cielene deprimovať, alebo mám naozaj len chuť sa konverzačne rozprávať. Dá sa ale určiť, že dva dni samoty a intenzívneho tepla a čerpania energie spravili zázraky s mojou náladou, keďže som ešte stále nevybuchla, nevysmiala ťa alebo ti neskúsila len tak testovacie strčiť ruku do fakle. Aj keď to nebol zlý nápad. |
| |||
Společenka - jídelna Hlavně May a zaplňující se místnost (je to tři dny - rozmluva byla v pátek, teď je pondělí ;)) Přikývnu, že to chápu a nemám nic proti, ale proměnu teď rozhodně nemám v úmyslu. V čele naší malé skupinky klušu školou skoro po slepu. I kdybych nevěděl, kde jídelna je, můžu jít se zavřenýma očima po čichu, jak se tam začínají scházet ostatní tvorové. Když dorazíme až k jídelně, nakouknu dovnitř a pečlivě si prohlédnu osazenstvo. Zauvažuju, kouknu na May, jestli k někomu nechce zamířit a pokud ne, vydám se na zdánlivě prázdný konec stolu. Asi tři místa od Lea se ale zastavím, když mi čumák prozradí, že místo, které vypadá prázdně je pravděpodobně obsazené. Nakloním hlavu na stranu, ale pak si řeknu, že nemá smysl se tím zabývat a odšoupnu jednu z židlí, místo které si lehnu. |
| |||
Jídelna Shrey Přikývnu na její velmi přesné zhodnocení celé situace. „Totálně.“ A to ani neví o modrém drakovi, který mi skoro přísahal krevní mstu. Pak se zeptá na pomoc profesorů a já znovu zakroutím hlavou. „Prý nic nesvedou. Vypadá to, že je moje moc kompletně pryč, ale prý někde je. Jenom se k ní nikdo, ani oni nedostane.“ Pokrčím rameny. „Taky bych to radši dál nevěděl. Ale zjevně to jde a poměrně snadno. Zvlášť, když se snaží ještě požrat mezi sebou a ze mě je bitevní pole. Jak se pak můžou divit, že jsem naštvaný?“ Trochu nakrčím obočí. Tohle mě stále dost štve. Jako bych za to mohl já, že se mě snažili roztrhat na kousky. A kdo by si to pak nebral osobně, že? Když se mě dotkne, jen podvědomě trochu cuknu, ale když zjistím, že nic jiného nedělá, zase se uvolním a nechám ji, ať dělá co uzná za vhodné. Moje pokožka hřeje jen velmi nepatrně, asi tak jako každý normální člověk. Když se zeptá znovu, jen nepatrně se mi zkřivý výraz, než se mi ho znovu podaří vyhladit do co nejméně zaujatého. „Já nevím, netuším, zatím to tak vypadá.“ Znovu se začínám cítit prázdný a k ničemu. |
| |||
Jedáleň Sigi Tri dni? Takže...to začalo keď nás Tortun všetkých pobláznil tou svojou tmavou stárnkou či čo to bolo? Snažím sa rozpamätať kde bol vtedy Sigi, ale na komplet celý ten deň som mala také zahmlené spomienky že som si nepamätala dokopy nič jasne okrem tých momentov, keď som niekoho zabila alebo mu minimálne ubližovala. Možno som si čosi z toho dňa aj ja vedome potlačila. A podľa tónu Sigiho hlasu, aj on by najradšej čosi potlačil, alebo to minimálne celé vrátil. Nie že by som sa mu čudovala, zase. Je to občas riadny hlupák, a je mäkký ako roztopené maslo na rozpálenej panvici, ale...aby sa mu zdekovali moci? Nevedela som, že sa to dá. Keby mi odíde môj drak... Skrivím tvár len pri tej predstave. To je riadne na hovno. Poviem. Jemu, sebe, ktohovie. Už sa budem snažiť nenadávať môjmu drakovi že ma necháva v štichu, lebo až v takomto štichu ma nenechal teda celý život. Natiahnem kúsok Sigiho vlasov, skúmajúc tú novú farbu, načo ich nechám znova dopadnúť na jeho chrbát. A profesori s tým nevedia nič spraviť? A kam sa akože mohli tak zdekovať? Nevedela som že...moc, alebo mágia, alebo ako to nazvať, sa môže len tak zobrať mimo tvora ktorý sa s ňou narodí. Premýšľam nahlas, keďže som sa s tým ešte vôbec nestretla a nové informácie som vždy rada nasávala, načo ma niečo napadne. Natiahnem ruku a položím mu ju na plocho na pažu. To už nebudeš vôbec hriať, čo? To sklamanie je jasne cítiť. |
| |||
Jídelna Shrey Jen napjatě čekám, kdy to přijde a přišlo. Znovu se zahledím do desky stolu a napnem se ještě o něco víc, jak čekám něco hodně nepříjemného. Přijde ale jen štulec do ramene a pak ošklivá otázka. Zakroutím hlavou a neochotně se jí zadívám do očí. „Nebavím se ani trochu. Už tři dny.“ Znovu pohledem uhnu. Rozhodně jí nechci vytroubit, že je jedna z těch, co jsem se bez své moci bál potkat. Dál se vyptává a já si jen povzdechnu. „Vlastně ani nevím, co se stalo. Měl jsem nějaké problémy s ohněm, chtěli po mě, ať si to vyřeším, řekl jsem asi pár neuvážených slov no a moje moc, tedy obě, se rozhodli, že jim za to zjevně nestojím.“ Shrnutí a teď už jen čekám, kdy se do mě pustí. |
| |||
Jedáleň Sigi Nič nevyfučí. Sledujem ako prikývne a chvíľu len tak pozerám s pootvorenými ústami ako mrkajúca rybička na suchu. Potom to príde. Ako sa na mňa nechcel pozrieť, ako vyzeral byť napätý po celú dobu čo som si pri neho sadla... keby niet toho, možno by som si myslela že stratil pamäť, ale takto? Doo pekla radiátor, to si ma tu prečo nechal robiť zo seba debila? Seriózne, jedna ešte rozmýšľa čo s tebou je a ty sa tu hráš na inkognito. Krista, takto ma dobehnúť, to si robíš fakt zo mňa riť. Zvalím sa na stoličku z napoly rozčarovaným, napoly napajedeným výrazom a capnem sa do čela, načo teba preventívne capnem po ramene, ale necítiš za tým nejakú veľkú silu. Vážne, to si mi nemohol na začiatku povedať? Pobavil si sa? Zafuním frustrovane a akoby som zabudla, že sa s tebou vlastne v mojom mozgu odmietam baviť. Očividne ma tak dostalo, že som ťa nespoznala. Aj keď...som ho vlastne naozaj nespoznala. Nijako. Otočím k tebe hlavu. Ako to že si takýto? Akoby som to nerobila doteraz dosť, znova si ťa začnem obzerať. Teraz, keď sa mi to poscvakávalo dokopy, videla som tak nejaké tie podobnosti. |
| |||
Jídelna Simiel „Rychle se učím.“ Spiklenecky na ni mrknu. „Navíc jsem zjistila, že sem už chodí jedna moje kamarádka. Miko.“ Upřesním, aby věděl, že je řeč o medůze ze společenky. Když se zeptá na těžkosti opouštění rodiny, jen se tiše zasměju. „Nejsem domácí typ. Už jsem dost stará na to, abych se světem potloukala sama, ale musela jsem je najít, aby věděli, kde mě případně hledat. Mám je ráda, ale žít s nima se nedá.“ Shrnu to s milým výrazem. Pak si všimnu jeho pohledu a povytáhnu obočí. „Ty rodinu nemáš?“ Skutečně jsem už viděla dost na to, abych zvládla odhadnout, co takové výrazy znamenají. Většinou, že dotyčný o někoho přišel. Když zmíní, že tu tedy asi moc dlouho nevydrží, jen netrpělivě mlasknu. „Ale kdež, chce to jen trochu vůle a chodit včas na hodiny, aby si tě profesoři moc nezapamatovali.“ Když se mu nějak nechce spouštět dvojici ze zřetele, nepatrně trhnu ramenem. „Asi trochu, ale na polodračici je vlastně asi z těch mírnějších tady. Každopádně teď je problém někoho jiného a je tu profesor.“ Jo, sice nevypadá úplně zdravě, ale nemyslím si, že zrovna tenhle by sázel jen na svoji přítomnost. I když i to se může stát. |
doba vygenerování stránky: 1.3383560180664 sekund