| |||
Pokoj - jídelna nikdo konkrétní Rozhovor s čarodějem dopadl více méně dobře. Snad se nebudeme chtít chvíli zabít a možná to čase bude i lepší. Ale nedivím se, že není úplně přátelský, přeci jenom to co se stalo nevyvolá úplně pocit důvěry. A nějak to snad pude, spíš musí jít... Bát se každou noc o svůj život, to bych radši ze školy odešel. Víkend trávím tím, že se snažím si zvyknout na školu. Občas se projdu po škole a snažím se zapamatovat kde co je, ať až to bude nutné, ať nebloudím. Jinak se věnuju kontrolování zbroji, broušení meče a když už nevím co, tak si třeba i na hodinu jenom tak sednu a v podstatě nic nedělám a snažím se uspořádat si myšlenky, kterých mám po těch pár dnech plnou hlavu. Celkem se vyhýbám ostatním, z důvodu pocitu viny z toho co se stalo v pátek. V pondělí ráno mě vzbudí a tak trochu vyděsí hrozný zvuk. Instinktivně hned nahmatám svůj meč opřený vedle postele, ale po rozkoukání si uvědomím, že není třeba se vzrušovat a že se mnou v místnosti je jenom můj spolubydlící, tak se mi uleví a zase si lehnu. Ale jen na chvíli. Pak vstanu trochu se protáhnu, opláchnu, vyzbrojím a vystrojím. Ale dávám si záležet aby mi to trvalo o něco dýl než mému spolubydlícímu. Hned z rána nemám potřebu s ním mít kontakt a on už vůbec ne. Takže když Jigme odchází do jídelny, už jsem připravený, ale ještě páí minut počkám abych předešel nějakým trapným momentům. Když uplyne pár minut vyrazím do jídelny. V jídelně už je mnoho... -Na můj kus až moc.- Dalších bytostí . Proto se mi zalíbí si sednout kousek od Jigmeho. Není tam moc dalších bytostí, sice nám nebude asi úpně do řeči, ale pořád je to jediný koho znám. Takže si sednu o 2 židle od něj a pokud se na mě podívá jen kývnu na pozdrav a dám se do jídla. Trochu doufám, že si někdo přisedne a začne se se mnou bavit... Socializace není má úplně silná stránka. |
| |||
Jídelna May Povytáhnu obočí a jasně poskládám výraz tváře „no tobě úplně šíblo“. Podpořím to i slovy, ale nakonec se uchechtnu. „Ty ses asi musela zbláznit. Vypadám snad jako sebevrah?“ Ještě si zaťukám prstem na čelo. Jestli si myslí, že budu riskovat sežrání zrovna ouhle budovou, nehledě na to, že nám nějak potemněla, tak to se moc plete. Pak ale brnkne na jinou strunu a mě poněkud přejde humor. Nepřítomně po kůži přejedu prsty. „To je jen, hmm, módní doplněk.“ Nakloním hlavu na stranu. „Někteří vlci by se překousli, jen by ho viděli.“ Jo, třeba ti modroocí. Heh. Škoda jen, že na něj neplatí něco jiného. Doodpovím radši dřív, než se dám do jídla, protože takovou trpělivost, abych se tu cpal civilizovaně nějakým lupením a upraveným masem. Proměním se a velmi opatrně se vydám kolem Modrého ukradnout nějaké krvavé masíčko z dračí hromady. S úspěšným úlovkem, který je pomalu větší než moje hlava spokojeně doklušu zpět a na zemi za mnou zůstává cestička slin smíchaných s krví. Maso si položím pod stůl a začnu ho trhat a polykat. Je mi celkem jedno, jak je jídlo servírováno, hlavně, že je ho dost. |
| |||
jídelna Felix a všichni kolem „Nechceš něco provést společence?“ zeptám se ho s úsměvem. Teoreticky by mě zas tak nevadilo ho zase trochu pokousat. „A na co ten obojek?“ zeptám se zvědavě, protože si ho teprve po proměně mohu všimnout. Že by si ho někdo ochočil během chvíle, kdy jsem ho neviděla? Dřív než mě Felix odpoví zahltí jídelnu mlha, která se naštěstí po chvíli zase rozežene. Jídlo! pomyslím si radostně. Na vzhledu nevidím nic špatného, protože jsem nikdy neviděla lepšího. Jednoduše si přitáhnu poblíž ležící mísu vábně vonícího masa s lupením. Nejsem králík, ale na zajídání masa se salát v rozumné míře hodí. „Dobrou chuť!“ řeknu radostně Felixovi. |
| |||
Jídelna Hodiny se posunou na celou a jídelnu zahalí slabá šedá mlha. Když se rozptýlí stoly se prohýbají pod jídlem a pitím. Jako o celém víkendu, ani teď jídlo není nijak načančané a vůbec ve vábné podobě. Co šlo je nakydaný jak se povedlo, maso je buď volně naházené v mísách, nebo maximálně na nějakém lupenu. Ubyla variabilita jídla. A stříbrné tácy a poklopy se taky nikde na stole neobjevují. Spíše to vypadá, že máte štěstí, že to vůbec na nějakém nádobí je. Před čelem stolu se objeví obří krvavé fláky masa pro draky. Kape z nich krev takovým způsobem, že se po chvíli začne pod těmi v čele stolu tvořit krvavá kaluž. |
| |||
Jídelna Hlavně May, okrajově ostatní Jsem docela rád, že když už se má něco naučit, alespoň začala s tím, že se naučí používat svůj nos, takže si nesedla na, no ať to byl kdokoli. Hladově čekám, kdy se konečně objeví něco, čemu by se dalo říkat snídaně, ale nějak se kuchařovi dneska nechce, nebo jsem vstával moc rychle. No ostatně, ono po tom budíčku se není čemu divit. Ve volném čase se tedy začnu věnovat hygieně vlastního kožichu, aby byl pěkně hladký a úhledný, jen místo na krku je stále divně naježené. Pak přijde další otázka a já se zamyslím. Ve skutečnosti jsem se tak často neměnil už sakra dlouho. Tentokrát je ale proměna o něco pomalejší než obvykle a když zmizí chlupy, je dobře vidět širší kožený obojek na mém krku. Všimnu si taky, že dorazil kolejní vedoucí a nepatrně se na okamžik přikrčím, ale rychle se oklepu a zase začnu věnovat pozornost spolužačce. "Upřímně nevím. Pochybuju, že nějaké obětiny by moc pomohli. Možná si vyčíhat někoho, kdo by chtěl ničit vybavení a nějak hodně ostentativně ho zastavit?" Navrhnu, ale skutečně netuším, čím by se dala naklonit budova. Zůstávám sedět na zemi. |
| |||
Kabinet - jídelna Od práce mne vyruší hrozný zvuk. Odložím pero a promnu si kořen nosu. No to nemyslí vážně. No alespoň skutečně nikdo nezaspí. A nechali jsme to na něm... Taky si mohl pořídit něco... No viděl jsem ho, asi ne. Dopíši větu a zvednu se. Někdo by měl dojít do jídelny, když tam budou téměř všichni. A nejsem si jistý, jestli tam kdokoliv z profesorů vůbec dojde. Hodím přes sebe bílý plášť se znakem dlačí koleje a zamířím do jídelny. Celkem mne překvapí, že zde vidím Svena. Pokynu mu hlavou v pozdravu a posadím se na mé místo. Ne že by se to nějak extra dodržovalo, ale co kdyby náhodou. Přejedu všechny přítomné pohledem a zastavím se na prázdném místě. Nakonec se ale rozhodnu to nechat zatím být. |
| |||
Chodba - pozemky a pokoj - jídelna děje o víkendu a poté Dan, Miko a Simiel Chlapec se najednou sebere a odejde. Překvapeně za ním hledím, ale nezastavuji ho. S povzdychem a značnou nechutí se vydám mohutnými skoky dolů ze schodů. K mému velkému překvapení si nezlámu žádnou nohu. Patru se po zbytek víkendu vyhýbám. Schody nejsou zrovna mí kamarádi. O víkendu se snažím najít Sigiho, ale nedaří se mi to. Jako by se propadl do země. Začínám si dělat velké starosti. Přece jen mluvili o ošetřovně. Začala jsem vynechávat jídla a snažila jsem se zdržovat na hromadných místech. Nemůžu přece přijít i o něj. Ne, když se nacházím na stejném místě. Je jediný kdo mi ze "staré" doby zbyl. Velmi neochotně se nechávám odvést jedním z profesorů k lesu, kde se mnou něco dělají. O energii jsem nepřišla a omluvu jen rychle netrpělivě odkývu a vracím se do školy. Nakonec ani nepoužívám bojovou formu a chodím bez luku. Při mé největší snaze jsem na něj ale nenarazila a když jsem se pokusila najít alespoň některého z učitelů a zeptat se, ani ti nešli najít. Pohroužím se do sebe, protože tohle už je podezřelé. Zkroušeně se doberu na své místo ke spaní a tentokrát dokonce spím vleže. Takže když zazní ten hrozný zvuk, jen se ozve další mohutná rána, jak kopyta zaberou do stěny stání. Zmateně se proberu a vyškrabu na všechny čtyři. Rozespale se rozhlížím, ještě když už spolubydlící mizí. Jsem ráda, že zrovna ona se dostala mezi známé, protože je na pokoji nyní mnohem bezpečněji. Zmizí než vůbec rozlepím oči. Na jídlo bych vůbec nešla, kdybych nevěděla, že začíná školní den a pravděpodobně by tam mohl být, pokud je ještě naživu. Doploužím se tedy do jídelny a rychle přejedu osazenstvo pohledem. Nikde tu není. Vydám se tedy ke své spolubydlící a postavím se kousek stranou. Poslouchám o čem se baví, ale do hovoru se nemíchám. |
| |||
Kabinet - pozemky - u jezera - jídelna blb, Venge, Chrys, všichni v jídelně Na další blbé poznámky už neodpovídám. Zírám na dveře a zrovna uvažuji, že je vyrazím, když povolí. Nadechnu se, ale nestojí v nich otec. Povytáhnu obočí a hledím na zakuklence před námi. "Co se stalo? Kde je otec?" Ptám se v rychlosti, nahnu se abych se mohl podívat za příchozího. Po krátkém vysvětlení, jen kývnu hlavou. Takže nás chránil. Hodím pohledem po tom blbci. Necháme ho odpočinout. O víkendu se držím poblíž Vengeho a trénuji. Pokud se chce přidat přímo ke mne a baví se se mnou, napřed ho nechávám zkoušet co dělám já a pak se zaměřím na jeho schopnosti. Trénink rozhodně zatím potřebuje více než já. Je mi úplně putno, jestli se ten blb drží poblíž nebo ne. Když pozemky a hrad utichnou, rozvalím se v dračí podobě u jezera. Trocha odpočinku se taky bude hodit. Venge zmizel pod hladinou, asi šel navštívit matku. Nakonec se mi podaří i letmo si zdřímnout. Takže pokud mi chtěl přetáhnout dračí podobu v téhle době se mu to povede, vzhledem k tomu, že se nebráním. Probere mne však otřesný zvuk. Okamžitě sebou trhnu a nad jezerem se ozve zlostné zavrčení. Co to sakra bylo?! Pak mi dojde, že jediný strašný zvuk tady jsou budíčky. Pokud dračí podobu nemám, pokusím se jí na sebe stáhnout. (72%) Počkám na mladýho a tak jako tak zamířím do jídelny. (Pokud mám dračí podobu, lehnu si doprostřed, kde se objevují hromady masa a pokud ne, usadím se bokem do čela stolu.) |
doba vygenerování stránky: 1.4208090305328 sekund