| |||
Chodby - venku - pokoj - jídelna nikdo konkrétní Potom, co jsem zdárně utekla té dívce, jsem se pokusila dokončit svůj plán, i když z jiného důvodu a najít nějakého profesora. Nicméně nikdo nebyl k nalezení. Trochu nenaloženě jsem procházela pozemky, nebo se snažila najít toho klučinu, který se se mnou bavil. Ani toho jsem však nenašla. Většinu času tedy jen někde odpočívám, nebo cvičím. V pondělí mne proberou podivné vibrace. Protáhnu se a zvednu se. Třeba už je čas... No můžeme vstát. Zkouším místnost, kde se zdržuje nejvíce tvorů - jídelna. Nicméně když vejdu, nikoho neznám a nikdo osamocený, kdo by vypadal na zábavu tu nebyl. Posadím se tedy opatrně (spíše se poskládám) na nějakou z nejbližších židlí a počkám si buď na jídlo, nebo zábavu. |
| |||
Pokoj čarodějky - jidelna Celý víkend jsem se zdržovala v posteli stočená do klubíčka, zachumlaná v peřině. Společnost mi dělal Gyzmo. Marně se však snažil mě rozveselit. Kdyby šlo jen o mě, tak bych z postele vůbec nevylezla. Jenže jsem nemohla Gyzma nechat o hladu, tak jsem s ním chodila do jídelny. On jedl a občas se snažil mi něco vnutit, stejně neúspěšně jako s tím rozveselováním. Nikoho jsem nevnímala, prostě jsem se vždy připlížila jako duch a s pohledem upřeným do stolu jsem čekala až se Gyzmo nají. Z letargie mě na kratičko probere neskutečně nepříjemný zvuk trhající uši. Schovám hlavu pod polštář, jenže Gyzmo ze mě začne stahovat přikrývku. Nechám jej, jakmile jsem odkrytá spustím nohy z postele, vezmu Gyzma do náruče. Jako tělo bez duše dojdu do jídelny. Nevnímám ani spolubydlící i kdyby mě pozdravily, tak nezareaguji. Není to tím, že bych byla snad povýšena nebo je ignorovala, prostě jejich slova přes clonu smutku, která obklopuje mou mysl se k mým uším nedonesou. Bosá, pohublá, v pomuchlaných šatech, které už neobemykají, tak pevně mé křivky, vejdu do jídelny. Aniž bych se rozhlížela dojdu k nejbližší volné židli, posadím se a na klín usadím Gyzma, posunu k němu talíř. Naliji si pohár vody, který po doušcích upíjím suchými popraskanými rty. Hlavu mám skloněnou a rozruchané vlasy vytváří závoj, jenž schovává od slz rudé oči a nezdravě bledou pokožku. |
| |||
Jídelna Shrey „V podstatě. Jen jsou to obě démonické moci. Jak oheň tak... ta druhá.“ Trhnu ramenem. Nemluví se mi o tom zrovna snadno. Zvlášť když to vypadá, že se můžu nadobro rozloučit s oběma. Na téma přezdívek se zatvářím velmi nelibě, ale radši se nepouštím do debat, že popel by bylo asi na místě, když jsem vyhasl. Pak ale začne rozvažovat nad další otázkou a já se jen poněkud zdrceně uchechtnu. „Já nevím. Jak by mě ale takhle mohli poslat domů? Byl by to skoro stejný rozsudek smrti.“ Tvář se mi zkřiví ještě o něco víc, když si jen představím, co by na to řekl můj otec. Ne, řekl jsem to špatně. Nebyl by to rozsudek smrti, alespoň e z jejich rukou, ale na každém kroku vidět o co jsem přišel? „Možná čekají, že se naučím dost na to, abych přežil v lidském světě.... a nebo mi jen nechávají čas, abych mohl spáchat sebevraždu sám.“ Nakonec už mluvím dost přiškrceným hlasem. Ne, že bych o té variantě neuvažoval, ale tady to možná i tak někdo udělá za mě. Jedno vím ale jistě. Domů se nevrátím. Když zmíní Svena, s povděkem to přijmu trochu jako změnu tématu. „Já ti nevím, co s ním je. Když jsem byl na ošetřovně přinesli ho až potom, co Smrťák všechny oživil. Nevypadal zraněný. Ani jeden z nich. A určitě zdravější než teď.“ Prohlédnu si jmenovaného profesora. „Možná něco chytil?“ Navrhnu jednoduchou variantu. |
| |||
Jedáleň Sigi Počúvam ho a nepomôžem si, musím zakrútiť hlavou. Na chvíľu mi prebleskne hlavou, že s jeho mocami by som si celkom rozumela- vyzerali byť riadne vychcané, keď sa s ním hrali na schovku. Sigi sa ale celkom rozhovorí a sú to znova veci, čo som doteraz nevedela. Požrať medzi sebou? To akože...to tvoje ohnivé ja nemalo rado tvoje démonické ja? To je čudné. Povyskočí mi obočie. Takže keď som ja miešanec, tiež mám v sebe dve moci? Akože okrem toho draka aj...elementála, niekde? To by bolo husté. Snáď by boli kamoši. Na chvíľku sa zasnívam. Vráti ma ale do reality, keď cez štít na dlani začnem prepúšťať teplo a zistím, že Sigi nielenže nehreje, ale je studenší ako ja. Zaostrím na svoju ruku, akoby som tomu nechcela veriť. Pána. Asi ti budem musieť vymyslieť novú prezývku. Zápalka ani ohníček nebudú fungovať. Stiahnem ruku späť k sebe. Aj tak ale nechápem to, čo som sa ťa pýtala keď som ešte nevedela že si to ty, čo tu robíš. Prečo ťa tu nechali keď je z teba prakticky človek. Veď tu každý deň niekto na niekoho zaútočí, alebo sa o to aspoň snaží. Profáci síce očividne vedú nejaké pakty so samotnou smrťou, ale aj tak. Pozri napríklad na Svena... Stíšim hlas, ... pozri ako vyzerá po tom čo som ho zabila, aj keď ho oživili. Dosť na prd, čo? A to má v sebe svoju mágiu. Pokrútim opäť hlavou, ale tón hlasu je akoby som rozprávala o počasí. Nedá sa však povedať, či ťa chcem cielene deprimovať, alebo mám naozaj len chuť sa konverzačne rozprávať. Dá sa ale určiť, že dva dni samoty a intenzívneho tepla a čerpania energie spravili zázraky s mojou náladou, keďže som ešte stále nevybuchla, nevysmiala ťa alebo ti neskúsila len tak testovacie strčiť ruku do fakle. Aj keď to nebol zlý nápad. |
| |||
Společenka - jídelna Hlavně May a zaplňující se místnost (je to tři dny - rozmluva byla v pátek, teď je pondělí ;)) Přikývnu, že to chápu a nemám nic proti, ale proměnu teď rozhodně nemám v úmyslu. V čele naší malé skupinky klušu školou skoro po slepu. I kdybych nevěděl, kde jídelna je, můžu jít se zavřenýma očima po čichu, jak se tam začínají scházet ostatní tvorové. Když dorazíme až k jídelně, nakouknu dovnitř a pečlivě si prohlédnu osazenstvo. Zauvažuju, kouknu na May, jestli k někomu nechce zamířit a pokud ne, vydám se na zdánlivě prázdný konec stolu. Asi tři místa od Lea se ale zastavím, když mi čumák prozradí, že místo, které vypadá prázdně je pravděpodobně obsazené. Nakloním hlavu na stranu, ale pak si řeknu, že nemá smysl se tím zabývat a odšoupnu jednu z židlí, místo které si lehnu. |
| |||
Jídelna Shrey Přikývnu na její velmi přesné zhodnocení celé situace. „Totálně.“ A to ani neví o modrém drakovi, který mi skoro přísahal krevní mstu. Pak se zeptá na pomoc profesorů a já znovu zakroutím hlavou. „Prý nic nesvedou. Vypadá to, že je moje moc kompletně pryč, ale prý někde je. Jenom se k ní nikdo, ani oni nedostane.“ Pokrčím rameny. „Taky bych to radši dál nevěděl. Ale zjevně to jde a poměrně snadno. Zvlášť, když se snaží ještě požrat mezi sebou a ze mě je bitevní pole. Jak se pak můžou divit, že jsem naštvaný?“ Trochu nakrčím obočí. Tohle mě stále dost štve. Jako bych za to mohl já, že se mě snažili roztrhat na kousky. A kdo by si to pak nebral osobně, že? Když se mě dotkne, jen podvědomě trochu cuknu, ale když zjistím, že nic jiného nedělá, zase se uvolním a nechám ji, ať dělá co uzná za vhodné. Moje pokožka hřeje jen velmi nepatrně, asi tak jako každý normální člověk. Když se zeptá znovu, jen nepatrně se mi zkřivý výraz, než se mi ho znovu podaří vyhladit do co nejméně zaujatého. „Já nevím, netuším, zatím to tak vypadá.“ Znovu se začínám cítit prázdný a k ničemu. |
| |||
Jedáleň Sigi Tri dni? Takže...to začalo keď nás Tortun všetkých pobláznil tou svojou tmavou stárnkou či čo to bolo? Snažím sa rozpamätať kde bol vtedy Sigi, ale na komplet celý ten deň som mala také zahmlené spomienky že som si nepamätala dokopy nič jasne okrem tých momentov, keď som niekoho zabila alebo mu minimálne ubližovala. Možno som si čosi z toho dňa aj ja vedome potlačila. A podľa tónu Sigiho hlasu, aj on by najradšej čosi potlačil, alebo to minimálne celé vrátil. Nie že by som sa mu čudovala, zase. Je to občas riadny hlupák, a je mäkký ako roztopené maslo na rozpálenej panvici, ale...aby sa mu zdekovali moci? Nevedela som, že sa to dá. Keby mi odíde môj drak... Skrivím tvár len pri tej predstave. To je riadne na hovno. Poviem. Jemu, sebe, ktohovie. Už sa budem snažiť nenadávať môjmu drakovi že ma necháva v štichu, lebo až v takomto štichu ma nenechal teda celý život. Natiahnem kúsok Sigiho vlasov, skúmajúc tú novú farbu, načo ich nechám znova dopadnúť na jeho chrbát. A profesori s tým nevedia nič spraviť? A kam sa akože mohli tak zdekovať? Nevedela som že...moc, alebo mágia, alebo ako to nazvať, sa môže len tak zobrať mimo tvora ktorý sa s ňou narodí. Premýšľam nahlas, keďže som sa s tým ešte vôbec nestretla a nové informácie som vždy rada nasávala, načo ma niečo napadne. Natiahnem ruku a položím mu ju na plocho na pažu. To už nebudeš vôbec hriať, čo? To sklamanie je jasne cítiť. |
| |||
Jídelna Shrey Jen napjatě čekám, kdy to přijde a přišlo. Znovu se zahledím do desky stolu a napnem se ještě o něco víc, jak čekám něco hodně nepříjemného. Přijde ale jen štulec do ramene a pak ošklivá otázka. Zakroutím hlavou a neochotně se jí zadívám do očí. „Nebavím se ani trochu. Už tři dny.“ Znovu pohledem uhnu. Rozhodně jí nechci vytroubit, že je jedna z těch, co jsem se bez své moci bál potkat. Dál se vyptává a já si jen povzdechnu. „Vlastně ani nevím, co se stalo. Měl jsem nějaké problémy s ohněm, chtěli po mě, ať si to vyřeším, řekl jsem asi pár neuvážených slov no a moje moc, tedy obě, se rozhodli, že jim za to zjevně nestojím.“ Shrnutí a teď už jen čekám, kdy se do mě pustí. |
doba vygenerování stránky: 1.4621031284332 sekund