| |||
společenská místnost – jídelna Především Felix, ale i zbytek jídelny Spolu s Felixem se vydáváme do jídelny. Cestou zkoumám všechny pachy a snažím si je zapamatovat. Některé už dokáži i přiřadit k bytostem, jenž jsem během několika dní stihla vidět. Spolu s vlkem dojdu až do jídelny. Zde už je plno lidí a já nevím, kam si sednout. Nejhorší, co by se mohlo stát by bylo někomu zasednout jeho místo. Jak jsem stihla některé zdejší poznat, mohla bych klidně skončit prošpikovaná šípem a nebo jako kamenná socha. Felix zabere místo u stolu v jednom vzdáleném rohu. A já nevymyslím nic lepšího, než mu dělat ocásek. Felix ze mě musí mít radost, protože co jsem na škole, vytrvale ho následuji a otravuji svou přítomností. Dá se říct, že jsem si z něho udělala brášku průvodce. Takže jakmile si udělá pohodlí on, tak já si chci zabrat židli vedle. Jenže i mě čich prozradí, že je s ní něco špatně. Podívám se na Felixe a zpět. Nakonec se rozhodnu podobně jako on. Neřešit to a raději si vybrat jiné místo. „Nenapadá tě způsob, jak si získat přízeň budovy?“ zeptám se Felixe. Na dnešek jsem totiž naplánovala svůj první pokus získat od školy něco na sebe, tak se mi bude hodit jakýkoliv nápad. |
| |||
Společenská místnost - pokoj - jídelna Yritys a pak nikdo konkrétní Obklady ani má samoléčba nezabírá, tak ji opatrně vezmu do náruče a zamířím s ní na ošetřovnu. Tam jí okamžitě pomůžou a vyhodí nás ven. Starostlivě u ní zůstávám dokud o to stojí. Nakonec se však dostanu do společenské místnosti. Usadím se v křesle, vytáhnu kuličku o kterou jsem poprosil také a začnu trénovat. Alespoň k něčemu ten volný čas bude. Pokud se ke mne někdo přidá, jsem ochoten konverzovat, ale sám ho nezapřádám. V pondělí se mi do citlivého sluchu zařízne divný zvuk, až vyskočím z postele. Na bělovlasého spolubydlícho to mělo zvláštná efekt a v cuku letu je pryč. Já si dám více na čas, ale nakonec také dolů zamířím. Usadím se někam ke stolu trochu stranou ostatních. |
| |||
Kolej - Knihovna - jídelna Hovor na chodbě s čarodějem nakonec dopadne celkem dobře. Rozhodně to vypadá, že se alespoň snaží tvářit, že se mne hned znovu nepokusí zabít. Uzavřeme jakousi dohodu, ale kdo ví, jak jí bude plnit. Celý víkend se snažím sehnat Chryse, aby mi pomohl s mým malým problémem, ale najít nebo zastihnout se mi ho nepodaří. Podivné. S pochmurnými myšlenkami se tedy na zbytek víkendu zavřu do Knihovny. Nikoho a ničeho si nevšímám, i když by mne zajímalo, kdo tu nechává povalovat šperky. Měl jsem v úmyslu to nahlásit, ale zabral jsem se do studia ta, až jsem promeškal několik jídel- Samozřejmě, že studuji, abych zdárně splnil domácí úkol. Knihovna mi pomáhá, což mi ušetří spousty času. V neděli nad ránem mi Knihovna nakonec doporučí, ať se jdu vyspat, což považuji za rozumný nápad. Sešlu kouzlo ochrany a rozvalím se na břiše na posteli. Po celkem náročném víkendu okamžitě usnu. Ráno vstanu, když se ozve ten příšerný zvuk. Co to sakra zase je? Potřesu hlaovu. Projdu si ranní rutinou vyčištění brnění, koupelnou, ustrojením. Je mi celkem jedno, co dělá spolubydlící. Teprve až připraven zamířím do jídelny. Po předchozích zkušenostech si sednu co nejdál ode všech a čekám na jídlo. |
| |||
Chodby - venku - pokoj - jídelna nikdo konkrétní Potom, co jsem zdárně utekla té dívce, jsem se pokusila dokončit svůj plán, i když z jiného důvodu a najít nějakého profesora. Nicméně nikdo nebyl k nalezení. Trochu nenaloženě jsem procházela pozemky, nebo se snažila najít toho klučinu, který se se mnou bavil. Ani toho jsem však nenašla. Většinu času tedy jen někde odpočívám, nebo cvičím. V pondělí mne proberou podivné vibrace. Protáhnu se a zvednu se. Třeba už je čas... No můžeme vstát. Zkouším místnost, kde se zdržuje nejvíce tvorů - jídelna. Nicméně když vejdu, nikoho neznám a nikdo osamocený, kdo by vypadal na zábavu tu nebyl. Posadím se tedy opatrně (spíše se poskládám) na nějakou z nejbližších židlí a počkám si buď na jídlo, nebo zábavu. |
| |||
Pokoj čarodějky - jidelna Celý víkend jsem se zdržovala v posteli stočená do klubíčka, zachumlaná v peřině. Společnost mi dělal Gyzmo. Marně se však snažil mě rozveselit. Kdyby šlo jen o mě, tak bych z postele vůbec nevylezla. Jenže jsem nemohla Gyzma nechat o hladu, tak jsem s ním chodila do jídelny. On jedl a občas se snažil mi něco vnutit, stejně neúspěšně jako s tím rozveselováním. Nikoho jsem nevnímala, prostě jsem se vždy připlížila jako duch a s pohledem upřeným do stolu jsem čekala až se Gyzmo nají. Z letargie mě na kratičko probere neskutečně nepříjemný zvuk trhající uši. Schovám hlavu pod polštář, jenže Gyzmo ze mě začne stahovat přikrývku. Nechám jej, jakmile jsem odkrytá spustím nohy z postele, vezmu Gyzma do náruče. Jako tělo bez duše dojdu do jídelny. Nevnímám ani spolubydlící i kdyby mě pozdravily, tak nezareaguji. Není to tím, že bych byla snad povýšena nebo je ignorovala, prostě jejich slova přes clonu smutku, která obklopuje mou mysl se k mým uším nedonesou. Bosá, pohublá, v pomuchlaných šatech, které už neobemykají, tak pevně mé křivky, vejdu do jídelny. Aniž bych se rozhlížela dojdu k nejbližší volné židli, posadím se a na klín usadím Gyzma, posunu k němu talíř. Naliji si pohár vody, který po doušcích upíjím suchými popraskanými rty. Hlavu mám skloněnou a rozruchané vlasy vytváří závoj, jenž schovává od slz rudé oči a nezdravě bledou pokožku. |
| |||
Jídelna Shrey „V podstatě. Jen jsou to obě démonické moci. Jak oheň tak... ta druhá.“ Trhnu ramenem. Nemluví se mi o tom zrovna snadno. Zvlášť když to vypadá, že se můžu nadobro rozloučit s oběma. Na téma přezdívek se zatvářím velmi nelibě, ale radši se nepouštím do debat, že popel by bylo asi na místě, když jsem vyhasl. Pak ale začne rozvažovat nad další otázkou a já se jen poněkud zdrceně uchechtnu. „Já nevím. Jak by mě ale takhle mohli poslat domů? Byl by to skoro stejný rozsudek smrti.“ Tvář se mi zkřiví ještě o něco víc, když si jen představím, co by na to řekl můj otec. Ne, řekl jsem to špatně. Nebyl by to rozsudek smrti, alespoň e z jejich rukou, ale na každém kroku vidět o co jsem přišel? „Možná čekají, že se naučím dost na to, abych přežil v lidském světě.... a nebo mi jen nechávají čas, abych mohl spáchat sebevraždu sám.“ Nakonec už mluvím dost přiškrceným hlasem. Ne, že bych o té variantě neuvažoval, ale tady to možná i tak někdo udělá za mě. Jedno vím ale jistě. Domů se nevrátím. Když zmíní Svena, s povděkem to přijmu trochu jako změnu tématu. „Já ti nevím, co s ním je. Když jsem byl na ošetřovně přinesli ho až potom, co Smrťák všechny oživil. Nevypadal zraněný. Ani jeden z nich. A určitě zdravější než teď.“ Prohlédnu si jmenovaného profesora. „Možná něco chytil?“ Navrhnu jednoduchou variantu. |
| |||
Jedáleň Sigi Počúvam ho a nepomôžem si, musím zakrútiť hlavou. Na chvíľu mi prebleskne hlavou, že s jeho mocami by som si celkom rozumela- vyzerali byť riadne vychcané, keď sa s ním hrali na schovku. Sigi sa ale celkom rozhovorí a sú to znova veci, čo som doteraz nevedela. Požrať medzi sebou? To akože...to tvoje ohnivé ja nemalo rado tvoje démonické ja? To je čudné. Povyskočí mi obočie. Takže keď som ja miešanec, tiež mám v sebe dve moci? Akože okrem toho draka aj...elementála, niekde? To by bolo husté. Snáď by boli kamoši. Na chvíľku sa zasnívam. Vráti ma ale do reality, keď cez štít na dlani začnem prepúšťať teplo a zistím, že Sigi nielenže nehreje, ale je studenší ako ja. Zaostrím na svoju ruku, akoby som tomu nechcela veriť. Pána. Asi ti budem musieť vymyslieť novú prezývku. Zápalka ani ohníček nebudú fungovať. Stiahnem ruku späť k sebe. Aj tak ale nechápem to, čo som sa ťa pýtala keď som ešte nevedela že si to ty, čo tu robíš. Prečo ťa tu nechali keď je z teba prakticky človek. Veď tu každý deň niekto na niekoho zaútočí, alebo sa o to aspoň snaží. Profáci síce očividne vedú nejaké pakty so samotnou smrťou, ale aj tak. Pozri napríklad na Svena... Stíšim hlas, ... pozri ako vyzerá po tom čo som ho zabila, aj keď ho oživili. Dosť na prd, čo? A to má v sebe svoju mágiu. Pokrútim opäť hlavou, ale tón hlasu je akoby som rozprávala o počasí. Nedá sa však povedať, či ťa chcem cielene deprimovať, alebo mám naozaj len chuť sa konverzačne rozprávať. Dá sa ale určiť, že dva dni samoty a intenzívneho tepla a čerpania energie spravili zázraky s mojou náladou, keďže som ešte stále nevybuchla, nevysmiala ťa alebo ti neskúsila len tak testovacie strčiť ruku do fakle. Aj keď to nebol zlý nápad. |
| |||
Společenka - jídelna Hlavně May a zaplňující se místnost (je to tři dny - rozmluva byla v pátek, teď je pondělí ;)) Přikývnu, že to chápu a nemám nic proti, ale proměnu teď rozhodně nemám v úmyslu. V čele naší malé skupinky klušu školou skoro po slepu. I kdybych nevěděl, kde jídelna je, můžu jít se zavřenýma očima po čichu, jak se tam začínají scházet ostatní tvorové. Když dorazíme až k jídelně, nakouknu dovnitř a pečlivě si prohlédnu osazenstvo. Zauvažuju, kouknu na May, jestli k někomu nechce zamířit a pokud ne, vydám se na zdánlivě prázdný konec stolu. Asi tři místa od Lea se ale zastavím, když mi čumák prozradí, že místo, které vypadá prázdně je pravděpodobně obsazené. Nakloním hlavu na stranu, ale pak si řeknu, že nemá smysl se tím zabývat a odšoupnu jednu z židlí, místo které si lehnu. |
| |||
Jídelna Shrey Přikývnu na její velmi přesné zhodnocení celé situace. „Totálně.“ A to ani neví o modrém drakovi, který mi skoro přísahal krevní mstu. Pak se zeptá na pomoc profesorů a já znovu zakroutím hlavou. „Prý nic nesvedou. Vypadá to, že je moje moc kompletně pryč, ale prý někde je. Jenom se k ní nikdo, ani oni nedostane.“ Pokrčím rameny. „Taky bych to radši dál nevěděl. Ale zjevně to jde a poměrně snadno. Zvlášť, když se snaží ještě požrat mezi sebou a ze mě je bitevní pole. Jak se pak můžou divit, že jsem naštvaný?“ Trochu nakrčím obočí. Tohle mě stále dost štve. Jako bych za to mohl já, že se mě snažili roztrhat na kousky. A kdo by si to pak nebral osobně, že? Když se mě dotkne, jen podvědomě trochu cuknu, ale když zjistím, že nic jiného nedělá, zase se uvolním a nechám ji, ať dělá co uzná za vhodné. Moje pokožka hřeje jen velmi nepatrně, asi tak jako každý normální člověk. Když se zeptá znovu, jen nepatrně se mi zkřivý výraz, než se mi ho znovu podaří vyhladit do co nejméně zaujatého. „Já nevím, netuším, zatím to tak vypadá.“ Znovu se začínám cítit prázdný a k ničemu. |
doba vygenerování stránky: 1.395357131958 sekund