| |||
Chodba - pozemky a pokoj - jídelna děje o víkendu a poté Dan, Miko a Simiel Chlapec se najednou sebere a odejde. Překvapeně za ním hledím, ale nezastavuji ho. S povzdychem a značnou nechutí se vydám mohutnými skoky dolů ze schodů. K mému velkému překvapení si nezlámu žádnou nohu. Patru se po zbytek víkendu vyhýbám. Schody nejsou zrovna mí kamarádi. O víkendu se snažím najít Sigiho, ale nedaří se mi to. Jako by se propadl do země. Začínám si dělat velké starosti. Přece jen mluvili o ošetřovně. Začala jsem vynechávat jídla a snažila jsem se zdržovat na hromadných místech. Nemůžu přece přijít i o něj. Ne, když se nacházím na stejném místě. Je jediný kdo mi ze "staré" doby zbyl. Velmi neochotně se nechávám odvést jedním z profesorů k lesu, kde se mnou něco dělají. O energii jsem nepřišla a omluvu jen rychle netrpělivě odkývu a vracím se do školy. Nakonec ani nepoužívám bojovou formu a chodím bez luku. Při mé největší snaze jsem na něj ale nenarazila a když jsem se pokusila najít alespoň některého z učitelů a zeptat se, ani ti nešli najít. Pohroužím se do sebe, protože tohle už je podezřelé. Zkroušeně se doberu na své místo ke spaní a tentokrát dokonce spím vleže. Takže když zazní ten hrozný zvuk, jen se ozve další mohutná rána, jak kopyta zaberou do stěny stání. Zmateně se proberu a vyškrabu na všechny čtyři. Rozespale se rozhlížím, ještě když už spolubydlící mizí. Jsem ráda, že zrovna ona se dostala mezi známé, protože je na pokoji nyní mnohem bezpečněji. Zmizí než vůbec rozlepím oči. Na jídlo bych vůbec nešla, kdybych nevěděla, že začíná školní den a pravděpodobně by tam mohl být, pokud je ještě naživu. Doploužím se tedy do jídelny a rychle přejedu osazenstvo pohledem. Nikde tu není. Vydám se tedy ke své spolubydlící a postavím se kousek stranou. Poslouchám o čem se baví, ale do hovoru se nemíchám. |
| |||
Kabinet - pozemky - u jezera - jídelna blb, Venge, Chrys, všichni v jídelně Na další blbé poznámky už neodpovídám. Zírám na dveře a zrovna uvažuji, že je vyrazím, když povolí. Nadechnu se, ale nestojí v nich otec. Povytáhnu obočí a hledím na zakuklence před námi. "Co se stalo? Kde je otec?" Ptám se v rychlosti, nahnu se abych se mohl podívat za příchozího. Po krátkém vysvětlení, jen kývnu hlavou. Takže nás chránil. Hodím pohledem po tom blbci. Necháme ho odpočinout. O víkendu se držím poblíž Vengeho a trénuji. Pokud se chce přidat přímo ke mne a baví se se mnou, napřed ho nechávám zkoušet co dělám já a pak se zaměřím na jeho schopnosti. Trénink rozhodně zatím potřebuje více než já. Je mi úplně putno, jestli se ten blb drží poblíž nebo ne. Když pozemky a hrad utichnou, rozvalím se v dračí podobě u jezera. Trocha odpočinku se taky bude hodit. Venge zmizel pod hladinou, asi šel navštívit matku. Nakonec se mi podaří i letmo si zdřímnout. Takže pokud mi chtěl přetáhnout dračí podobu v téhle době se mu to povede, vzhledem k tomu, že se nebráním. Probere mne však otřesný zvuk. Okamžitě sebou trhnu a nad jezerem se ozve zlostné zavrčení. Co to sakra bylo?! Pak mi dojde, že jediný strašný zvuk tady jsou budíčky. Pokud dračí podobu nemám, pokusím se jí na sebe stáhnout. (72%) Počkám na mladýho a tak jako tak zamířím do jídelny. (Pokud mám dračí podobu, lehnu si doprostřed, kde se objevují hromady masa a pokud ne, usadím se bokem do čela stolu.) |
| |||
Víkend - pondělní snídaně v jídelně Dan, Simiel Víkend strávíme v blízkosti společenek, té či té. Ono taky proč se vzdalovat od nekonečného přísunu čehokoliv. Nakonec ale přeci jen usoudíme, že bude rozumné se vyspat na nový školní den. Zase po nás budou chtít nějaké šílenosti. Ani jsem nepostřehla, že se škola nějak změnila. "Aaaaa!" Proberu se když se ozve ten příšernej zvuk. Rychle zavřu oči, když zjistím, že už je rozsvíceno ale stejně to schytá noční stolek toho, kdo spí naproti mne. Kruci. Poslepu hmátnu po brýlích a teprve potom si nasadím brýle. Široce zazívám. Kopelnu zabrala ta holčina z chodby, takže jí nechávám a ležím na posteli, možná to mohlo vypadat, že ještě spím, ale jsem samozřejmě vzhůru a čekám, až vypadne. (89% když to chceš hrát na tohle :P) Zaberu koupelnu hned po ní a pak se obleču. Přes plandavé triko si hodím i koženou bundu, protože tady bývá dost zima. Pak vyrazím do jídelny. S dalším zíváním vcházím do dveří. Pohled mi padne přesně naproti, kde sedí má nová spolubydlící. Hezky stranou od všech? Tiše se uchechtnu a zamířím k Dan a tomu klučinovi. "Yo bando." Pozdravím, když se zřítím na židli vedle Dan. Teprve teď se pořádně rozhlídnu. "Hele odkdy drží škola smuteční tón?" |
| |||
společenská místnost – jídelna Především Felix, ale i zbytek jídelny Spolu s Felixem se vydáváme do jídelny. Cestou zkoumám všechny pachy a snažím si je zapamatovat. Některé už dokáži i přiřadit k bytostem, jenž jsem během několika dní stihla vidět. Spolu s vlkem dojdu až do jídelny. Zde už je plno lidí a já nevím, kam si sednout. Nejhorší, co by se mohlo stát by bylo někomu zasednout jeho místo. Jak jsem stihla některé zdejší poznat, mohla bych klidně skončit prošpikovaná šípem a nebo jako kamenná socha. Felix zabere místo u stolu v jednom vzdáleném rohu. A já nevymyslím nic lepšího, než mu dělat ocásek. Felix ze mě musí mít radost, protože co jsem na škole, vytrvale ho následuji a otravuji svou přítomností. Dá se říct, že jsem si z něho udělala brášku průvodce. Takže jakmile si udělá pohodlí on, tak já si chci zabrat židli vedle. Jenže i mě čich prozradí, že je s ní něco špatně. Podívám se na Felixe a zpět. Nakonec se rozhodnu podobně jako on. Neřešit to a raději si vybrat jiné místo. „Nenapadá tě způsob, jak si získat přízeň budovy?“ zeptám se Felixe. Na dnešek jsem totiž naplánovala svůj první pokus získat od školy něco na sebe, tak se mi bude hodit jakýkoliv nápad. |
| |||
Společenská místnost - pokoj - jídelna Yritys a pak nikdo konkrétní Obklady ani má samoléčba nezabírá, tak ji opatrně vezmu do náruče a zamířím s ní na ošetřovnu. Tam jí okamžitě pomůžou a vyhodí nás ven. Starostlivě u ní zůstávám dokud o to stojí. Nakonec se však dostanu do společenské místnosti. Usadím se v křesle, vytáhnu kuličku o kterou jsem poprosil také a začnu trénovat. Alespoň k něčemu ten volný čas bude. Pokud se ke mne někdo přidá, jsem ochoten konverzovat, ale sám ho nezapřádám. V pondělí se mi do citlivého sluchu zařízne divný zvuk, až vyskočím z postele. Na bělovlasého spolubydlícho to mělo zvláštná efekt a v cuku letu je pryč. Já si dám více na čas, ale nakonec také dolů zamířím. Usadím se někam ke stolu trochu stranou ostatních. |
| |||
Kolej - Knihovna - jídelna Hovor na chodbě s čarodějem nakonec dopadne celkem dobře. Rozhodně to vypadá, že se alespoň snaží tvářit, že se mne hned znovu nepokusí zabít. Uzavřeme jakousi dohodu, ale kdo ví, jak jí bude plnit. Celý víkend se snažím sehnat Chryse, aby mi pomohl s mým malým problémem, ale najít nebo zastihnout se mi ho nepodaří. Podivné. S pochmurnými myšlenkami se tedy na zbytek víkendu zavřu do Knihovny. Nikoho a ničeho si nevšímám, i když by mne zajímalo, kdo tu nechává povalovat šperky. Měl jsem v úmyslu to nahlásit, ale zabral jsem se do studia ta, až jsem promeškal několik jídel- Samozřejmě, že studuji, abych zdárně splnil domácí úkol. Knihovna mi pomáhá, což mi ušetří spousty času. V neděli nad ránem mi Knihovna nakonec doporučí, ať se jdu vyspat, což považuji za rozumný nápad. Sešlu kouzlo ochrany a rozvalím se na břiše na posteli. Po celkem náročném víkendu okamžitě usnu. Ráno vstanu, když se ozve ten příšerný zvuk. Co to sakra zase je? Potřesu hlaovu. Projdu si ranní rutinou vyčištění brnění, koupelnou, ustrojením. Je mi celkem jedno, co dělá spolubydlící. Teprve až připraven zamířím do jídelny. Po předchozích zkušenostech si sednu co nejdál ode všech a čekám na jídlo. |
| |||
Chodby - venku - pokoj - jídelna nikdo konkrétní Potom, co jsem zdárně utekla té dívce, jsem se pokusila dokončit svůj plán, i když z jiného důvodu a najít nějakého profesora. Nicméně nikdo nebyl k nalezení. Trochu nenaloženě jsem procházela pozemky, nebo se snažila najít toho klučinu, který se se mnou bavil. Ani toho jsem však nenašla. Většinu času tedy jen někde odpočívám, nebo cvičím. V pondělí mne proberou podivné vibrace. Protáhnu se a zvednu se. Třeba už je čas... No můžeme vstát. Zkouším místnost, kde se zdržuje nejvíce tvorů - jídelna. Nicméně když vejdu, nikoho neznám a nikdo osamocený, kdo by vypadal na zábavu tu nebyl. Posadím se tedy opatrně (spíše se poskládám) na nějakou z nejbližších židlí a počkám si buď na jídlo, nebo zábavu. |
| |||
Pokoj čarodějky - jidelna Celý víkend jsem se zdržovala v posteli stočená do klubíčka, zachumlaná v peřině. Společnost mi dělal Gyzmo. Marně se však snažil mě rozveselit. Kdyby šlo jen o mě, tak bych z postele vůbec nevylezla. Jenže jsem nemohla Gyzma nechat o hladu, tak jsem s ním chodila do jídelny. On jedl a občas se snažil mi něco vnutit, stejně neúspěšně jako s tím rozveselováním. Nikoho jsem nevnímala, prostě jsem se vždy připlížila jako duch a s pohledem upřeným do stolu jsem čekala až se Gyzmo nají. Z letargie mě na kratičko probere neskutečně nepříjemný zvuk trhající uši. Schovám hlavu pod polštář, jenže Gyzmo ze mě začne stahovat přikrývku. Nechám jej, jakmile jsem odkrytá spustím nohy z postele, vezmu Gyzma do náruče. Jako tělo bez duše dojdu do jídelny. Nevnímám ani spolubydlící i kdyby mě pozdravily, tak nezareaguji. Není to tím, že bych byla snad povýšena nebo je ignorovala, prostě jejich slova přes clonu smutku, která obklopuje mou mysl se k mým uším nedonesou. Bosá, pohublá, v pomuchlaných šatech, které už neobemykají, tak pevně mé křivky, vejdu do jídelny. Aniž bych se rozhlížela dojdu k nejbližší volné židli, posadím se a na klín usadím Gyzma, posunu k němu talíř. Naliji si pohár vody, který po doušcích upíjím suchými popraskanými rty. Hlavu mám skloněnou a rozruchané vlasy vytváří závoj, jenž schovává od slz rudé oči a nezdravě bledou pokožku. |
| |||
Jídelna Shrey „V podstatě. Jen jsou to obě démonické moci. Jak oheň tak... ta druhá.“ Trhnu ramenem. Nemluví se mi o tom zrovna snadno. Zvlášť když to vypadá, že se můžu nadobro rozloučit s oběma. Na téma přezdívek se zatvářím velmi nelibě, ale radši se nepouštím do debat, že popel by bylo asi na místě, když jsem vyhasl. Pak ale začne rozvažovat nad další otázkou a já se jen poněkud zdrceně uchechtnu. „Já nevím. Jak by mě ale takhle mohli poslat domů? Byl by to skoro stejný rozsudek smrti.“ Tvář se mi zkřiví ještě o něco víc, když si jen představím, co by na to řekl můj otec. Ne, řekl jsem to špatně. Nebyl by to rozsudek smrti, alespoň e z jejich rukou, ale na každém kroku vidět o co jsem přišel? „Možná čekají, že se naučím dost na to, abych přežil v lidském světě.... a nebo mi jen nechávají čas, abych mohl spáchat sebevraždu sám.“ Nakonec už mluvím dost přiškrceným hlasem. Ne, že bych o té variantě neuvažoval, ale tady to možná i tak někdo udělá za mě. Jedno vím ale jistě. Domů se nevrátím. Když zmíní Svena, s povděkem to přijmu trochu jako změnu tématu. „Já ti nevím, co s ním je. Když jsem byl na ošetřovně přinesli ho až potom, co Smrťák všechny oživil. Nevypadal zraněný. Ani jeden z nich. A určitě zdravější než teď.“ Prohlédnu si jmenovaného profesora. „Možná něco chytil?“ Navrhnu jednoduchou variantu. |
| |||
Jedáleň Sigi Počúvam ho a nepomôžem si, musím zakrútiť hlavou. Na chvíľu mi prebleskne hlavou, že s jeho mocami by som si celkom rozumela- vyzerali byť riadne vychcané, keď sa s ním hrali na schovku. Sigi sa ale celkom rozhovorí a sú to znova veci, čo som doteraz nevedela. Požrať medzi sebou? To akože...to tvoje ohnivé ja nemalo rado tvoje démonické ja? To je čudné. Povyskočí mi obočie. Takže keď som ja miešanec, tiež mám v sebe dve moci? Akože okrem toho draka aj...elementála, niekde? To by bolo husté. Snáď by boli kamoši. Na chvíľku sa zasnívam. Vráti ma ale do reality, keď cez štít na dlani začnem prepúšťať teplo a zistím, že Sigi nielenže nehreje, ale je studenší ako ja. Zaostrím na svoju ruku, akoby som tomu nechcela veriť. Pána. Asi ti budem musieť vymyslieť novú prezývku. Zápalka ani ohníček nebudú fungovať. Stiahnem ruku späť k sebe. Aj tak ale nechápem to, čo som sa ťa pýtala keď som ešte nevedela že si to ty, čo tu robíš. Prečo ťa tu nechali keď je z teba prakticky človek. Veď tu každý deň niekto na niekoho zaútočí, alebo sa o to aspoň snaží. Profáci síce očividne vedú nejaké pakty so samotnou smrťou, ale aj tak. Pozri napríklad na Svena... Stíšim hlas, ... pozri ako vyzerá po tom čo som ho zabila, aj keď ho oživili. Dosť na prd, čo? A to má v sebe svoju mágiu. Pokrútim opäť hlavou, ale tón hlasu je akoby som rozprávala o počasí. Nedá sa však povedať, či ťa chcem cielene deprimovať, alebo mám naozaj len chuť sa konverzačne rozprávať. Dá sa ale určiť, že dva dni samoty a intenzívneho tepla a čerpania energie spravili zázraky s mojou náladou, keďže som ešte stále nevybuchla, nevysmiala ťa alebo ti neskúsila len tak testovacie strčiť ruku do fakle. Aj keď to nebol zlý nápad. |
doba vygenerování stránky: 1.4472668170929 sekund