| |||
Pokoj - jídelna Snad si mě nikdo nevšimne Snažím se nikoho moc nepotkávat a tvářit se, jakože už dávno spím, když přijdou, a že ještě spím, když odcházejí. Mám takovou velmi nepěknou vzpomínku jak zvracím do jejich ostatků, což se ale rozhodně stát nemohlo, když tu oba jsou, ne? Při pondělním budíčku se reflexně zneviditelním, takže neřeším, jestli jsou ti dva vzhůru a nebo spí, a vydám se do jídelny. Už zase vyučování. Už zase samé nebezpečné věci. V jídelně se snažím dostat na nejvzdálenější místo, stále neviditelný. |
| |||
Můj pokoj a jídelna Asi Yqi a z dálky Bělásek Jo kdyby nebylo toho příšerného rámusu, tak jsem spokojeně vstala. Takhle jsem sice trochu vyskočila, ale na spolubydlící jsem už zvyklá, takže při cestě do koupelny jsem se vyhnula všem kopytům a dala si dost na čas s hygienou. Než jsem zase vylezla, jen jsem si překontrolovala, že není vidět koňskej zadek, ohlásila že jdu, a pak teprve proběhla pokojem ven. Ještě jednou jsem se protáhla a už mnohem spokojeněji zamířila na snídani, kde jsem si sedla do čela studentského stolu. Se zazíváním jsem se začala shánět po nějaké snídani a u toho uvažovala, jestli nám zruší výuku i dnes, když profesory nebylo nikde vidět. |
| |||
Pokoj upírů - jídelna Asi Markos a možná někdo v jídelně Následující dny byly skutečně těžké. Po škole jsem se skoro nepohyboval a většinu času jsem trávil ve svém pokoji, při čemž jsem se tak trochu modlil, aby můj spolubydlící nedostal chuť na půlnoční nebo snad půldenní svačinku. To, že se mi hrad začal zdát mnohem povědomější a domácnější, to mi na klidu taky moc nepřidávalo. Absolutně jsem to nechápal a taky jsem tak trochu v skrytu doufal, že ani chápat nezačnu, protože by to znamenalo, že jsem se právě setkal s tím, kdo to má na svědomí. Těžká byla taky první návštěva jídelny, kdy jsem si teprve na poslední chvíli uvědomil, že asi nebudu moct jíst to, na co jsem zvyklý. Nenápadně jsem tedy sledoval, co si berou ti tvorové, co vypadali lidsky a část z toho jsem zkoušel. Od každého něco jsem si taky odnesl do pokoje, takže i v jídelně jsem se objevil jen jednou za den a to ještě na poslední moment, abych pokud možno nikoho moc nepotkal. Rozhodně ne ji. Jakmile jsem někde zahlédl Yqi, okamžitě jsem se dekoval. Oproti tomu příjemné zjištění bylo, že bez rohů se spí mnohem líp. Pokud se mi tedy přes sledování spolubydlícího podařilo usnout. V pondělí ráno jsem při budíčku leknutím vystřelil jak z praku. Jakmile se mi povedlo trochu zklidnit dech, rychle jsem se obléknul. Dneska už nemám šanci se čemukoli vyhýbat. Ale doufám, že aspoň v jídelně budou profesoři. Nějací rychlí profesoři. Skoro jako na popravu jsem se začal ploužit do jídelny a tam si sednul úplně na kraj stolu, k tomu učitelskému. |
| |||
Útesy - hájenka Snad nikdo Zbytek dne a i dny příští strávím v dračí podobě na útesech, oči upřené na odlesky na jezeře. Moc nevnímám, jestli se tam odleskuje slunce nebo měsíc s hvězdami, a asi bych nepostřehla ani kdyby jezero vyschlo. Nejdu na jídlo, nejdu na pokoj spát, nejdu se proletět. Někdo by si mohl myslet, že jsem usnula, ale za otevřenýma očima probíhá čilý ruch myšlenek. Vydržela bych takhle ležet ne tři dny, ale klidně tři týdny, i déle, kdyby se najednou neozval ten strašný rámus, až jsem se přikrčila. To jako teď máme místo gongu? Nemohli nechat to, na co jsme si už všichni zvykli? Potřesu hlavou a znovu se proměním do skorolidské podoby. Trochu se protáhnu a pak se vydám nejkratší cestou k lesu. Nejsem si jistá, že to, co chci udělat je správné, ale potřebuju jen na chvilku úlevu. Podél lesa, mezi stromy, se vydám k hájence. Když se blížím, dávám si pozor, aby mě nikdo nesledoval, včetně lištiček, které by se tu mohli objevit. Nechci aby věděl, že tu jsem. Našlapuju tiše a opatrně a vyhýbám se místům, kam je vidět z oken a ode dveří. Podle pachu nepochybuju o tom, že je uvnitř. Vyberu si jeden štíhlý strom a opatrně, abych nepoškodila kůru ani nezlomila větev, vylezu nahoru. Pečlivě si vyměřím vzdálenost ke střeše a strom pomalu, opatrně rozhoupu. O kolik snazší by bylo, kdybych byla stejně mrňavá jako pár dní zpět. No nic. Když si sem jistá, opatrně přeskočím ze stromu na parapet horního okýnka a ztuhnu. Snažím se propátrat horní patro jak pohledem, tak i dalšími smysly. Pokud se ujistím, že tam není, pokusím se proklouznout dovnitř. Pokud se mi podaří proklouznout dovnitř, tiše jako myška se stočím na posteli, naberu ještě lidštější podobu a zachumlám se do kožešin. Sice to vypadá, že jsem uvolněná, ale ve skutečnosti dávám pozor, kdyby se rozhodl sem jít, abych mohla včas zmizet. |
| |||
Kuchyně a CELÁ ŠKOLA VŠICHNI Něco si nespokojeně bručím pod fousy a sleduju, jak bráchanec skládá gáblík kam se dá. Taky by je nemuseli tak rozmazlovat. Hezky každej flák masa a řeřichu, aby měli nějaké vitamínky, když se na to poslední dobou tolik hraje, a hotovo. A prej, že mám ještě budit školu. Vzbudit ty ochrapy, to by chtělo minimálně vědro vody a ani to by zjevně nezabralo na všechny. Takže čímže se to ohlašovaly požáry? Je 16:00 a já si strčím špunty do uší a začnu odepsanou sekyrou mlátit do kolejnice zavěšené nad kuchyní. Zvuk se nese po CELÉ ŠKOLE jakoby stáli právě vedle mě. Odepsaných seker tu bude asi víc. Jídlo se brání. Vydrží mi to asi minutu. |
| |||
Posun děje na PONDĚLÍ 22. 9. 16:00 hodin Čas se pomalu nachýlil. Ti čekající v jídelně jsou nakonec dost zklamáni, protože žádné jídlo se neobjevilo… Koně ještě ráno byli ve stájích, ač jsou kdykoliv jindy již na pastvinách. Po ředitelově partě ani vidu ani slechu. V šest nepřišla žádná večeře… A na nástěnce přibyl vzkaz psaný rukou některého z profesorů, že hodina drakologie odpadá. Snídaně v pět v sobotu už byla. Mohli jste si ale všimnout, že jídlo přestalo být tak úhledně… Načančané. Jídla pro konkrétní tvory nejsou pod stříbrnými poklopy ale jakési krabičky s nečitelnými cedulkami. Takže se musí začít trochu hledat. Sigimu nakonec bylo na ošetřovně řečeno, že pro něj nic udělat nemohou. Na jeho námitku na to, že tedy není upír se zase dozvěděl, že své moci pořád má, takže žádné přeřazování se konat nebude. S přáním toho, aby na sebe dával pozor ho konečně pustili. Yqi doprovodil Chrys k Tortunovi a ten se postaral, aby se jejím prostřednictvím nadále nemohla temnota šířit. Kresby na rozích se jí změnily na vlnky a vodní motivy. Simiel byl ošetřen a zcela zdráv propuštěn svému osudu. Stejně tak byla vypakována z ošetřovny Akashka s Gyzmem. Marcos nakonec donesl Yritys na ošetřovnu, kde byla velmi záhy ošetřena, pak je zase vyprovodili. Kisu škola přesunula na ošetřovnu a tak byly Dan s Miko uvolněny ze své „služby“. Škola se od pátku nese v tmavých barvách (kameny hlavní budovy jsou téměř černé), louče a světla mají přízračně oranžovou barvu. Po celé škole se nese podivný pocit honosnosti, a tak trochu no… Pekla. O víkendu to trochu vypadalo, jak když se profesoři plíží přinejlepším kanaláma, protože nějakého zahlídnout bylo skutečně velmi vzácné a obrovské štěstí. Co vlastně učitelé dělali můžete jen hádat. Zato si někdo mohl všimnou odcházejícího Charlieho spolu s nějakým neznámým mužem. Také už nikde nebyli vidět Carlos, Tonka a Bud. Asi to vzdali... Každopádně čas se nachýlil a došlo až na pondělí… Nastává čtvrtá hodina… Avšak gong se neozývá… Všechny menší děje a rozhovory si v případě nutnosti dořešte prosím skrze poštu. |
| |||
Dvůr - ošetřovna - můj pokoj Oranil, Sin a zbylé osazenstvo dvora, Rubus, Simiel, Sigi a Aka a kdyby mě náhodou někdo potkal Na Oranilovo rozhodnutí přikývnu a odolávám nutkání přiskočit k dráčkovi a začít ho utěšovat. Jednak nechci aby mě kousla a pak mám taky svoje důvody. Určitě to není smrtelné a jistě není první drak, kterému se chrlení ohně zrovna nepovedlo. Tortun se na pokyn vzdálí, i když se mu zjevně nechce a Oranil začne čarovat. Pozvednu ruku a otevřu ústa k upozornění, ale opět to nestihnu. Radši zavřu oči, když se dračice tak rychle vrátí do našeho času. Tohle muselo bejt hodně nepříjemné. Což pochopitelně potvrdí i vzteklý řev. Ohlédnu se na Oranila a zakroutím hlavou. „Jo, super, nedáš mi čas na námitky a pak si klidně omdlíš.“ Momentálně začínám mít zase poněkud strach, že to přeci jen asi nepřežiju. Stojím, ani se nehýbu a ona si to naštěstí rozmyslí a vydá se pryč. Fakt jsem teď rád. Asi budu muset Oranila profackovat. Teď ho místo toho chytnu za jednu ruku a táhnu ho směr ošetřovna. Na víc fakt nemám, sorry za odřeniny. Ani se neunavuju klepáním, prostě otevřu dveře, Oranila vevleču dovnitř a nechám ho ležet hned za dveřma. Už těch šoků bylo moc. Potřebuju pauzu. Dlouhou pauzu. Tichou pauzu. A srovnat si myšlenky. Proměním se do tygří podoby a bez zájmu projdu kolem všech v místnosti. Nevnímám žádnou myšlenku a tvářím se, že jsem hluchej. Problémy někoho jiného. Takhle ničemu neprospěju. Po projití ošetřovnou zamířím přímo do svého kabinetu a pokoje, kde se zabarikáduju před světem. Za nedlouho bych nevěděl ani kdyby mi na ruku nasadili palečnici, i když oči mám široce rozevřené. |
| |||
Dvůr Sesbírá se kolem mě magie, ale přes naříkání nad spálenou tlamou si toho ani nevšimnu. Moje tělo začne rychle mohutnět a do mysli se zakousne století vědomostí, zkušeností a myšlenek. Pozemky se zatřesou pod mým řevem. A mám toho právě dost! Vztekle mi blískne v očích, když se rozhlédnu kolem. Zurničky se mi zúží, jak se zaměřím na ty dva před sebou a nadechnu se. Pak ale zase vydechnu, když si uvědomím, že mám popálený vnitřek tlamy. Do toho by další oheň nebyl dobrý. Výhružně zavrčím, aby se neodvažovali ani pohnout a po těle se mi sbírá zášleh magie. Nakonec ho ale nechám znovu rozptýlit, aniž bych ho použila. Stále jsem na škole, stále jsem to já. Pak se začnu měnit a přechody mezi podobami jsou fakt divné, jak se ani jedna neustaluje. Po nějaké chvíli se zastaví na té nejlidštější. Netuším, co se tu stalo a momentálně to ani vědět nechci. Potřebuju si srovnat myšlenky. Sama. Otočím se na patě a zamířím na útesy. |
doba vygenerování stránky: 1.6143140792847 sekund