| |||
Dvor --> lávové jazierko pri Byjalim --> Sauna (zhrnutie do Pondelka) primárne Rarinka, potom snáď nikto Naďalej sledujem dianie pred sebou, keď pochopím, že naši profesori sa snažia v podstate vyjednávať so samotnou smrťkou. Čo to je za vec, že je ochotný za to len tak oživiť mŕtvoly? Chcem spraviť krok bližšie k skupinke, aby som lepšie videla, no už pri tej námahe sa mi trocha zakrúti hlava a ku všetkému tomu ešte prehovorí aj Rara a strhne moju pozornosť na ňu, keď sa začne hrať s mojim chvostom. Len veľmi lenivo ním pokrútim a iba nejaký chabý meter zdvihnem do vzduchu, kde s ním zatrepocem, nech sa trochu zabaví, no cítim, že naozaj potrebujem dobiť baterky. Moje želanie mi je však dopriate, keď sa nakoniec smrťák dohodne a ak to dobre chápem, nejako...navráti mŕtvych medzi nás. Som taká unavená, že ani nevládzem špekulovať, či sa mi to páči alebo nie. Pohľad na malú Sin, ktorá vzápätí zaspí, ma už dorazí úplne. Láva. Teplo. Pomaly zbalím chvost a otočím sa od scény predo mnou, ktorá vyzerala, že sa na nej už nič nestane. Pozriem na Raru, ktorej sa stiahnutie chvosta asi moc páčiť nebude. Prpeáč krpec, som úplne vycucaná z energie. Prehovorím potichu. Nato sa vyparím zo scény, keď podľa poveternostných podmienok napoly preplachtím, napoly prejdem k lávovému jazierku pri soche byvola či čo to je. Po uistení sa, že štít je naozaj v kompletnom poriadku, vkĺznem priamo do lávy a okamžite začnem čerpať ohromnú tepelnú energiu cez štít a premieňať ju na tú moju vlastnú. Naozaj je to pocit, akoby som si instatne dobíjala baterky. Bože, toto je skvelé. Po pár minútach začnem dokonca slastne mrnčať. Možno by som mrnčala o čosi viac...alebo menej? Keby viem, akej trme-vrme na dvore sa práve vyhýbam. V každom prípade vydržím v láve zopár hodín, než ma začne premáhať únava. Tým, že v podstate len napĺňam svoje základné, pomerne rozmerné zásoby základnej energie, som len málo ukladala do zásob, ktoré by dopĺňali aj energiu zo spánku, preto mi začnú klipkať oči. Doletieť pri školu ale už zvládnem bez zaváhania, a zamierim si to rovno do sauny, kde sa omotám do pichľavého kokonu krídel a chvosta, ako vždy keď spím, a prespím sa do ďalšieho dňa. V sobotu sa zobudím a tesne stihnem koniec raňajok, kde chmatnem v podstate po čomkoľvek, čo nájdem. Popri tom stihnem sama sebe pod nos skonštatovať, že farba chytila celkom fajn odtieň, a skúsim strčiť ruku do jasne oranžového ohňa a cucnúť si trochu energie z tepla. S plným bruchom sa vyberiem znova k láve, ignorujúc tvorstvo okolo mňa. Potrebovala som sa nabiť poriadne znova, pretože sa mi zásoby energie osvedčili. Pondelok - jedáleň Sven, Sigi, okrajovo Leo Zobudí ma katastrofálny zvuk, takže ma až nadhodí na lavičke. Začnem si šúchať uši. Spala som len pár hodín, znova zamotaná v saune v teplúčku, ale stačí mi to, keďže posledné dva dni som v podstate len oddychovala a konečne som začala mať pocit, že mám znova silu aj svoju energiu naspäť. No...prebudenie nič moc, ale vždy to môže byť aj horšie. Premením sa do ľudskejšej podoby, ponaťahujem sa, skontrolujem zo zvyku štít a zistím, že mám celkom chuť do jedla. Snáď ten zvuk ohlasoval jedlo, nie? Vojdem do jedálne, ani raz nezaváhajúc na nerovných kameňoch a hneď vo vchode sa poobzerám. Najskôr zaregistrujem Svena, ktorého zrak zachytím prvý krát odkedy som ho rozpucovala na kúsky a len nadvihnem kútik v pozdrave, keďže netuším ako inak zareagovať. Vyzeral, akoby zomrel len pred chvíľou, nie tromi dňami. Toto...je čudné. Potom zachytím známu energiu tvora, ktorého som tiež takmer zabila, a tým smerom sa už o dosť škodoradostnejšie uškrniem, zrak zapichnutý priamo tam, kde by mal byť, aj keď ho nevidím. Rozptýli ma ale tvor, ktorého nepoznám, teda... Zdá sa mi to alebo je mi povedomý? Obídem ho, aby som ho videla lepšie ako zboku a mierne zozadu, a v podstate si bez rozpakov a nejakého priameho pozdravu sadnem vedľa neho. Drcnem do jeho energie a prekvapene zamrkám. Človek? Čo by tu niekto taký robil? Prezriem si výrazné lícne kosti, dlhé biele vlasy, silnú sánku, a v hlave mi začne šrotovať. Neviem to zaradiť, ale stále mi čosi hovorí, že je na ňom niečo silne povedomé. Štve ma ale, že to neviem presne zaradiť. Čo pre kristov zadok si ty? Opýtam sa nevyberane, znova sa pohrabúc v jeho energii, ale nenájdem nič magické. Testovne do neho štuchnem prstom. |
| |||
Jídelna Simiel Docela mě překvapí, když si někdo sedne přímo ke mně. „Ahoj?“ No, upřímě jsem si trochu myslela, že od toho incidentu ve společence s námi nebude chtít mít nic společného, ale zjevně je trochu masochista. No i tací jsou, že? „Pěkně nechutnej budíček. Jen si na jeden zvykneš, už ho zase mění.“ Prohodím jakožto začátek nezávazné konverzace. |
| |||
Pokoj Směs ---> ošetřovnaYqueuas, Sigi, Danielle Trick, Jožin, a ostatní v jídelně Jakožto nováček jsem se cítil poslední dny velmi napjatě, nevím komu věřit, po mé zkušenosti s ženami na společence. Ale zjistil jsem, že to všechno bylo kvůli temnotě, což pohltila školu, takže bych rád poznal nové lidi. Po probuzení jsem onavenýma očima přejel pokoj. Šlo vidět, že jsem se probudil jako první, jelikož obřík stále tvrdě zařezával. Přešel jsem do koupelny a projel svou každodenní hygienu. Moje rána byla již zahojena, ale stále si pamatuju na ten zvláštní úkaz na ošetřovně. Neleze mi to do hlavy. A profesory jsem nemohl nějak zastihnout poslední dobou, abych se po sobě zeptal. Vyjdou z koupelny, zkontroluji Jožina (pokud se probudí tak mu zamávám) a odcházím přes společenku na chodbu. Cestou pozdravím všechny, co jsou vzhůru na společence a bez problémů dojdu do jídelny. Ještě že jsem si po tom incidentu prošel školu a nějak si ji zapamatoval kde co je. Jen co se dostanu do jídelny zahlédnu známé tváře a zamířim za nimi. Z dálky zamávám Sigimu a posadím se naproti Dan. "Dobré ráno.". S úsměvem a optimistickým hlasem promluvím k dámě. |
| |||
Pokoj - jídelna Kdokoli bude mít odvahu otravovat S trhnutím jsem se probral ještě dlouho před budíčkem a v posledních slunečních paprscích přejdu kolem několika skříněk v mém kabinetu. Z každé něco vyndám a u stolu to smíchám ve velkém poháru. Nad výslednou tekutinou přejedu rukou a pak ji na jeden zátah vypiju. Po několika desítkách minut se ozve budíček a já za sebou zamknu dveře kabinetu. Ne, teď by tam skutečně neměl nikdo omylem vlézt. O poznání méně svižným krokem dojdu až do jídelny. A usadím se na vzdálenější konec profesorského stolu, abych měl dobrý výhled na jídelnu. Pokud jsem jindy bledý a tvářím se nepřístupně, tak teď už začínám vypadat až nemocně. Tmavé kruhy pod očima a vystouplé lícní kosti mi dodávají vzhledu rohaté lebky. Taky tomu moc nepomáhá nezdravě našedlý odstín mojí kůže. |
| |||
Pokoj - jídelna Snad si mě nikdo nevšimne Snažím se nikoho moc nepotkávat a tvářit se, jakože už dávno spím, když přijdou, a že ještě spím, když odcházejí. Mám takovou velmi nepěknou vzpomínku jak zvracím do jejich ostatků, což se ale rozhodně stát nemohlo, když tu oba jsou, ne? Při pondělním budíčku se reflexně zneviditelním, takže neřeším, jestli jsou ti dva vzhůru a nebo spí, a vydám se do jídelny. Už zase vyučování. Už zase samé nebezpečné věci. V jídelně se snažím dostat na nejvzdálenější místo, stále neviditelný. |
| |||
Můj pokoj a jídelna Asi Yqi a z dálky Bělásek Jo kdyby nebylo toho příšerného rámusu, tak jsem spokojeně vstala. Takhle jsem sice trochu vyskočila, ale na spolubydlící jsem už zvyklá, takže při cestě do koupelny jsem se vyhnula všem kopytům a dala si dost na čas s hygienou. Než jsem zase vylezla, jen jsem si překontrolovala, že není vidět koňskej zadek, ohlásila že jdu, a pak teprve proběhla pokojem ven. Ještě jednou jsem se protáhla a už mnohem spokojeněji zamířila na snídani, kde jsem si sedla do čela studentského stolu. Se zazíváním jsem se začala shánět po nějaké snídani a u toho uvažovala, jestli nám zruší výuku i dnes, když profesory nebylo nikde vidět. |
| |||
Pokoj upírů - jídelna Asi Markos a možná někdo v jídelně Následující dny byly skutečně těžké. Po škole jsem se skoro nepohyboval a většinu času jsem trávil ve svém pokoji, při čemž jsem se tak trochu modlil, aby můj spolubydlící nedostal chuť na půlnoční nebo snad půldenní svačinku. To, že se mi hrad začal zdát mnohem povědomější a domácnější, to mi na klidu taky moc nepřidávalo. Absolutně jsem to nechápal a taky jsem tak trochu v skrytu doufal, že ani chápat nezačnu, protože by to znamenalo, že jsem se právě setkal s tím, kdo to má na svědomí. Těžká byla taky první návštěva jídelny, kdy jsem si teprve na poslední chvíli uvědomil, že asi nebudu moct jíst to, na co jsem zvyklý. Nenápadně jsem tedy sledoval, co si berou ti tvorové, co vypadali lidsky a část z toho jsem zkoušel. Od každého něco jsem si taky odnesl do pokoje, takže i v jídelně jsem se objevil jen jednou za den a to ještě na poslední moment, abych pokud možno nikoho moc nepotkal. Rozhodně ne ji. Jakmile jsem někde zahlédl Yqi, okamžitě jsem se dekoval. Oproti tomu příjemné zjištění bylo, že bez rohů se spí mnohem líp. Pokud se mi tedy přes sledování spolubydlícího podařilo usnout. V pondělí ráno jsem při budíčku leknutím vystřelil jak z praku. Jakmile se mi povedlo trochu zklidnit dech, rychle jsem se obléknul. Dneska už nemám šanci se čemukoli vyhýbat. Ale doufám, že aspoň v jídelně budou profesoři. Nějací rychlí profesoři. Skoro jako na popravu jsem se začal ploužit do jídelny a tam si sednul úplně na kraj stolu, k tomu učitelskému. |
| |||
Útesy - hájenka Snad nikdo Zbytek dne a i dny příští strávím v dračí podobě na útesech, oči upřené na odlesky na jezeře. Moc nevnímám, jestli se tam odleskuje slunce nebo měsíc s hvězdami, a asi bych nepostřehla ani kdyby jezero vyschlo. Nejdu na jídlo, nejdu na pokoj spát, nejdu se proletět. Někdo by si mohl myslet, že jsem usnula, ale za otevřenýma očima probíhá čilý ruch myšlenek. Vydržela bych takhle ležet ne tři dny, ale klidně tři týdny, i déle, kdyby se najednou neozval ten strašný rámus, až jsem se přikrčila. To jako teď máme místo gongu? Nemohli nechat to, na co jsme si už všichni zvykli? Potřesu hlavou a znovu se proměním do skorolidské podoby. Trochu se protáhnu a pak se vydám nejkratší cestou k lesu. Nejsem si jistá, že to, co chci udělat je správné, ale potřebuju jen na chvilku úlevu. Podél lesa, mezi stromy, se vydám k hájence. Když se blížím, dávám si pozor, aby mě nikdo nesledoval, včetně lištiček, které by se tu mohli objevit. Nechci aby věděl, že tu jsem. Našlapuju tiše a opatrně a vyhýbám se místům, kam je vidět z oken a ode dveří. Podle pachu nepochybuju o tom, že je uvnitř. Vyberu si jeden štíhlý strom a opatrně, abych nepoškodila kůru ani nezlomila větev, vylezu nahoru. Pečlivě si vyměřím vzdálenost ke střeše a strom pomalu, opatrně rozhoupu. O kolik snazší by bylo, kdybych byla stejně mrňavá jako pár dní zpět. No nic. Když si sem jistá, opatrně přeskočím ze stromu na parapet horního okýnka a ztuhnu. Snažím se propátrat horní patro jak pohledem, tak i dalšími smysly. Pokud se ujistím, že tam není, pokusím se proklouznout dovnitř. Pokud se mi podaří proklouznout dovnitř, tiše jako myška se stočím na posteli, naberu ještě lidštější podobu a zachumlám se do kožešin. Sice to vypadá, že jsem uvolněná, ale ve skutečnosti dávám pozor, kdyby se rozhodl sem jít, abych mohla včas zmizet. |
doba vygenerování stránky: 1.1432909965515 sekund