| |||
Jídelna Simiel Docela mě překvapí, když si někdo sedne přímo ke mně. „Ahoj?“ No, upřímě jsem si trochu myslela, že od toho incidentu ve společence s námi nebude chtít mít nic společného, ale zjevně je trochu masochista. No i tací jsou, že? „Pěkně nechutnej budíček. Jen si na jeden zvykneš, už ho zase mění.“ Prohodím jakožto začátek nezávazné konverzace. |
| |||
Pokoj Směs ---> ošetřovnaYqueuas, Sigi, Danielle Trick, Jožin, a ostatní v jídelně Jakožto nováček jsem se cítil poslední dny velmi napjatě, nevím komu věřit, po mé zkušenosti s ženami na společence. Ale zjistil jsem, že to všechno bylo kvůli temnotě, což pohltila školu, takže bych rád poznal nové lidi. Po probuzení jsem onavenýma očima přejel pokoj. Šlo vidět, že jsem se probudil jako první, jelikož obřík stále tvrdě zařezával. Přešel jsem do koupelny a projel svou každodenní hygienu. Moje rána byla již zahojena, ale stále si pamatuju na ten zvláštní úkaz na ošetřovně. Neleze mi to do hlavy. A profesory jsem nemohl nějak zastihnout poslední dobou, abych se po sobě zeptal. Vyjdou z koupelny, zkontroluji Jožina (pokud se probudí tak mu zamávám) a odcházím přes společenku na chodbu. Cestou pozdravím všechny, co jsou vzhůru na společence a bez problémů dojdu do jídelny. Ještě že jsem si po tom incidentu prošel školu a nějak si ji zapamatoval kde co je. Jen co se dostanu do jídelny zahlédnu známé tváře a zamířim za nimi. Z dálky zamávám Sigimu a posadím se naproti Dan. "Dobré ráno.". S úsměvem a optimistickým hlasem promluvím k dámě. |
| |||
Pokoj - jídelna Kdokoli bude mít odvahu otravovat S trhnutím jsem se probral ještě dlouho před budíčkem a v posledních slunečních paprscích přejdu kolem několika skříněk v mém kabinetu. Z každé něco vyndám a u stolu to smíchám ve velkém poháru. Nad výslednou tekutinou přejedu rukou a pak ji na jeden zátah vypiju. Po několika desítkách minut se ozve budíček a já za sebou zamknu dveře kabinetu. Ne, teď by tam skutečně neměl nikdo omylem vlézt. O poznání méně svižným krokem dojdu až do jídelny. A usadím se na vzdálenější konec profesorského stolu, abych měl dobrý výhled na jídelnu. Pokud jsem jindy bledý a tvářím se nepřístupně, tak teď už začínám vypadat až nemocně. Tmavé kruhy pod očima a vystouplé lícní kosti mi dodávají vzhledu rohaté lebky. Taky tomu moc nepomáhá nezdravě našedlý odstín mojí kůže. |
| |||
Pokoj - jídelna Snad si mě nikdo nevšimne Snažím se nikoho moc nepotkávat a tvářit se, jakože už dávno spím, když přijdou, a že ještě spím, když odcházejí. Mám takovou velmi nepěknou vzpomínku jak zvracím do jejich ostatků, což se ale rozhodně stát nemohlo, když tu oba jsou, ne? Při pondělním budíčku se reflexně zneviditelním, takže neřeším, jestli jsou ti dva vzhůru a nebo spí, a vydám se do jídelny. Už zase vyučování. Už zase samé nebezpečné věci. V jídelně se snažím dostat na nejvzdálenější místo, stále neviditelný. |
| |||
Můj pokoj a jídelna Asi Yqi a z dálky Bělásek Jo kdyby nebylo toho příšerného rámusu, tak jsem spokojeně vstala. Takhle jsem sice trochu vyskočila, ale na spolubydlící jsem už zvyklá, takže při cestě do koupelny jsem se vyhnula všem kopytům a dala si dost na čas s hygienou. Než jsem zase vylezla, jen jsem si překontrolovala, že není vidět koňskej zadek, ohlásila že jdu, a pak teprve proběhla pokojem ven. Ještě jednou jsem se protáhla a už mnohem spokojeněji zamířila na snídani, kde jsem si sedla do čela studentského stolu. Se zazíváním jsem se začala shánět po nějaké snídani a u toho uvažovala, jestli nám zruší výuku i dnes, když profesory nebylo nikde vidět. |
| |||
Pokoj upírů - jídelna Asi Markos a možná někdo v jídelně Následující dny byly skutečně těžké. Po škole jsem se skoro nepohyboval a většinu času jsem trávil ve svém pokoji, při čemž jsem se tak trochu modlil, aby můj spolubydlící nedostal chuť na půlnoční nebo snad půldenní svačinku. To, že se mi hrad začal zdát mnohem povědomější a domácnější, to mi na klidu taky moc nepřidávalo. Absolutně jsem to nechápal a taky jsem tak trochu v skrytu doufal, že ani chápat nezačnu, protože by to znamenalo, že jsem se právě setkal s tím, kdo to má na svědomí. Těžká byla taky první návštěva jídelny, kdy jsem si teprve na poslední chvíli uvědomil, že asi nebudu moct jíst to, na co jsem zvyklý. Nenápadně jsem tedy sledoval, co si berou ti tvorové, co vypadali lidsky a část z toho jsem zkoušel. Od každého něco jsem si taky odnesl do pokoje, takže i v jídelně jsem se objevil jen jednou za den a to ještě na poslední moment, abych pokud možno nikoho moc nepotkal. Rozhodně ne ji. Jakmile jsem někde zahlédl Yqi, okamžitě jsem se dekoval. Oproti tomu příjemné zjištění bylo, že bez rohů se spí mnohem líp. Pokud se mi tedy přes sledování spolubydlícího podařilo usnout. V pondělí ráno jsem při budíčku leknutím vystřelil jak z praku. Jakmile se mi povedlo trochu zklidnit dech, rychle jsem se obléknul. Dneska už nemám šanci se čemukoli vyhýbat. Ale doufám, že aspoň v jídelně budou profesoři. Nějací rychlí profesoři. Skoro jako na popravu jsem se začal ploužit do jídelny a tam si sednul úplně na kraj stolu, k tomu učitelskému. |
| |||
Útesy - hájenka Snad nikdo Zbytek dne a i dny příští strávím v dračí podobě na útesech, oči upřené na odlesky na jezeře. Moc nevnímám, jestli se tam odleskuje slunce nebo měsíc s hvězdami, a asi bych nepostřehla ani kdyby jezero vyschlo. Nejdu na jídlo, nejdu na pokoj spát, nejdu se proletět. Někdo by si mohl myslet, že jsem usnula, ale za otevřenýma očima probíhá čilý ruch myšlenek. Vydržela bych takhle ležet ne tři dny, ale klidně tři týdny, i déle, kdyby se najednou neozval ten strašný rámus, až jsem se přikrčila. To jako teď máme místo gongu? Nemohli nechat to, na co jsme si už všichni zvykli? Potřesu hlavou a znovu se proměním do skorolidské podoby. Trochu se protáhnu a pak se vydám nejkratší cestou k lesu. Nejsem si jistá, že to, co chci udělat je správné, ale potřebuju jen na chvilku úlevu. Podél lesa, mezi stromy, se vydám k hájence. Když se blížím, dávám si pozor, aby mě nikdo nesledoval, včetně lištiček, které by se tu mohli objevit. Nechci aby věděl, že tu jsem. Našlapuju tiše a opatrně a vyhýbám se místům, kam je vidět z oken a ode dveří. Podle pachu nepochybuju o tom, že je uvnitř. Vyberu si jeden štíhlý strom a opatrně, abych nepoškodila kůru ani nezlomila větev, vylezu nahoru. Pečlivě si vyměřím vzdálenost ke střeše a strom pomalu, opatrně rozhoupu. O kolik snazší by bylo, kdybych byla stejně mrňavá jako pár dní zpět. No nic. Když si sem jistá, opatrně přeskočím ze stromu na parapet horního okýnka a ztuhnu. Snažím se propátrat horní patro jak pohledem, tak i dalšími smysly. Pokud se ujistím, že tam není, pokusím se proklouznout dovnitř. Pokud se mi podaří proklouznout dovnitř, tiše jako myška se stočím na posteli, naberu ještě lidštější podobu a zachumlám se do kožešin. Sice to vypadá, že jsem uvolněná, ale ve skutečnosti dávám pozor, kdyby se rozhodl sem jít, abych mohla včas zmizet. |
| |||
Kuchyně a CELÁ ŠKOLA VŠICHNI Něco si nespokojeně bručím pod fousy a sleduju, jak bráchanec skládá gáblík kam se dá. Taky by je nemuseli tak rozmazlovat. Hezky každej flák masa a řeřichu, aby měli nějaké vitamínky, když se na to poslední dobou tolik hraje, a hotovo. A prej, že mám ještě budit školu. Vzbudit ty ochrapy, to by chtělo minimálně vědro vody a ani to by zjevně nezabralo na všechny. Takže čímže se to ohlašovaly požáry? Je 16:00 a já si strčím špunty do uší a začnu odepsanou sekyrou mlátit do kolejnice zavěšené nad kuchyní. Zvuk se nese po CELÉ ŠKOLE jakoby stáli právě vedle mě. Odepsaných seker tu bude asi víc. Jídlo se brání. Vydrží mi to asi minutu. |
doba vygenerování stránky: 1.3557598590851 sekund