| |||
Posun děje na PONDĚLÍ 22. 9. 16:00 hodin Čas se pomalu nachýlil. Ti čekající v jídelně jsou nakonec dost zklamáni, protože žádné jídlo se neobjevilo… Koně ještě ráno byli ve stájích, ač jsou kdykoliv jindy již na pastvinách. Po ředitelově partě ani vidu ani slechu. V šest nepřišla žádná večeře… A na nástěnce přibyl vzkaz psaný rukou některého z profesorů, že hodina drakologie odpadá. Snídaně v pět v sobotu už byla. Mohli jste si ale všimnout, že jídlo přestalo být tak úhledně… Načančané. Jídla pro konkrétní tvory nejsou pod stříbrnými poklopy ale jakési krabičky s nečitelnými cedulkami. Takže se musí začít trochu hledat. Sigimu nakonec bylo na ošetřovně řečeno, že pro něj nic udělat nemohou. Na jeho námitku na to, že tedy není upír se zase dozvěděl, že své moci pořád má, takže žádné přeřazování se konat nebude. S přáním toho, aby na sebe dával pozor ho konečně pustili. Yqi doprovodil Chrys k Tortunovi a ten se postaral, aby se jejím prostřednictvím nadále nemohla temnota šířit. Kresby na rozích se jí změnily na vlnky a vodní motivy. Simiel byl ošetřen a zcela zdráv propuštěn svému osudu. Stejně tak byla vypakována z ošetřovny Akashka s Gyzmem. Marcos nakonec donesl Yritys na ošetřovnu, kde byla velmi záhy ošetřena, pak je zase vyprovodili. Kisu škola přesunula na ošetřovnu a tak byly Dan s Miko uvolněny ze své „služby“. Škola se od pátku nese v tmavých barvách (kameny hlavní budovy jsou téměř černé), louče a světla mají přízračně oranžovou barvu. Po celé škole se nese podivný pocit honosnosti, a tak trochu no… Pekla. O víkendu to trochu vypadalo, jak když se profesoři plíží přinejlepším kanaláma, protože nějakého zahlídnout bylo skutečně velmi vzácné a obrovské štěstí. Co vlastně učitelé dělali můžete jen hádat. Zato si někdo mohl všimnou odcházejícího Charlieho spolu s nějakým neznámým mužem. Také už nikde nebyli vidět Carlos, Tonka a Bud. Asi to vzdali... Každopádně čas se nachýlil a došlo až na pondělí… Nastává čtvrtá hodina… Avšak gong se neozývá… Všechny menší děje a rozhovory si v případě nutnosti dořešte prosím skrze poštu. |
| |||
Dvůr - ošetřovna - můj pokoj Oranil, Sin a zbylé osazenstvo dvora, Rubus, Simiel, Sigi a Aka a kdyby mě náhodou někdo potkal Na Oranilovo rozhodnutí přikývnu a odolávám nutkání přiskočit k dráčkovi a začít ho utěšovat. Jednak nechci aby mě kousla a pak mám taky svoje důvody. Určitě to není smrtelné a jistě není první drak, kterému se chrlení ohně zrovna nepovedlo. Tortun se na pokyn vzdálí, i když se mu zjevně nechce a Oranil začne čarovat. Pozvednu ruku a otevřu ústa k upozornění, ale opět to nestihnu. Radši zavřu oči, když se dračice tak rychle vrátí do našeho času. Tohle muselo bejt hodně nepříjemné. Což pochopitelně potvrdí i vzteklý řev. Ohlédnu se na Oranila a zakroutím hlavou. „Jo, super, nedáš mi čas na námitky a pak si klidně omdlíš.“ Momentálně začínám mít zase poněkud strach, že to přeci jen asi nepřežiju. Stojím, ani se nehýbu a ona si to naštěstí rozmyslí a vydá se pryč. Fakt jsem teď rád. Asi budu muset Oranila profackovat. Teď ho místo toho chytnu za jednu ruku a táhnu ho směr ošetřovna. Na víc fakt nemám, sorry za odřeniny. Ani se neunavuju klepáním, prostě otevřu dveře, Oranila vevleču dovnitř a nechám ho ležet hned za dveřma. Už těch šoků bylo moc. Potřebuju pauzu. Dlouhou pauzu. Tichou pauzu. A srovnat si myšlenky. Proměním se do tygří podoby a bez zájmu projdu kolem všech v místnosti. Nevnímám žádnou myšlenku a tvářím se, že jsem hluchej. Problémy někoho jiného. Takhle ničemu neprospěju. Po projití ošetřovnou zamířím přímo do svého kabinetu a pokoje, kde se zabarikáduju před světem. Za nedlouho bych nevěděl ani kdyby mi na ruku nasadili palečnici, i když oči mám široce rozevřené. |
| |||
Dvůr Sesbírá se kolem mě magie, ale přes naříkání nad spálenou tlamou si toho ani nevšimnu. Moje tělo začne rychle mohutnět a do mysli se zakousne století vědomostí, zkušeností a myšlenek. Pozemky se zatřesou pod mým řevem. A mám toho právě dost! Vztekle mi blískne v očích, když se rozhlédnu kolem. Zurničky se mi zúží, jak se zaměřím na ty dva před sebou a nadechnu se. Pak ale zase vydechnu, když si uvědomím, že mám popálený vnitřek tlamy. Do toho by další oheň nebyl dobrý. Výhružně zavrčím, aby se neodvažovali ani pohnout a po těle se mi sbírá zášleh magie. Nakonec ho ale nechám znovu rozptýlit, aniž bych ho použila. Stále jsem na škole, stále jsem to já. Pak se začnu měnit a přechody mezi podobami jsou fakt divné, jak se ani jedna neustaluje. Po nějaké chvíli se zastaví na té nejlidštější. Netuším, co se tu stalo a momentálně to ani vědět nechci. Potřebuju si srovnat myšlenky. Sama. Otočím se na patě a zamířím na útesy. |
| |||
Dvůr Oranil, Sem, Sin, okrajově Rara a Shrey Kývnu hlavou na souhlas, že rozumím. Stejně bych teď dobrovolně do budovy nevstoupil. "Možná byste pak měl někdo doprovodit za mnou Yqi. Nebo se bude temnota šířit dál." Dodám ještě, aby o tom věděli. Již mám plán, jak jí pomoct jinak, ale potřebuji se k ní dostat a nejsem tak naivní, abych si myslel, že za mnou kohokoliv pustí samotného. Otočím se k odchodu, když mi dojde, co chce udělat. Otočím se zpět a namítnu, že bych to chtěl udělat, nebo tu alespoň být. Jsem ale odbyt. Potřesu hlavou, hodím posledním celkem smutným pohledem po Sinead a otočím se k odchodu. Ani k hájence nedojdu, když se zastavím a ohlédnu se, jak cítím, že se vrací do našeho času. |
| |||
Dvůr Tortun, Sem, Sinead, přihlížející Podezřívavý pohled míří pro jistotu Semovým směrem, když se zaraduje přeci jen o něco více, než by bylo zdrávo. Pohodím hlavou. Já a ni on nejsme momentálně v kondici cokoliv dále kolem Tortuna řešit. "Asi by bylo dobré, kdybys zatím nechodil do školy. Až situaci probereme se zbylými profesory, dáme ti vědět co dál." Řeknu Tortunovi a počkám, zda pochopí a odejde. Pak se podívám na malé dráče, které očividně pořádně neví co se sebou. Využiji příležitosti, že nedává pozor, co se kolem ní děje a proměním se. Nebudu riskovat, že mne tu budou muset tahat jako obřího vlka. Soustředím svou moc kolem ní a nějakou dobu hledám nitku jejího času. Je to těžší než obvykle, jak jsem vyčerpaný. Nakonec mi to ale povede a kolem nás zajiskří magie. Sinead to vrátí zpět do našeho času (57%). Nicméně jak jsem se obával mé tělo to vzdá a já jdu napřed na kolena a pak přímo zpátky do náruče bezvědomí. |
| |||
Dvůr Čumák, Přestupní stanice Zachrčím něco na téma vítězoslavného řevu, ale to mi nevydrží dlouho. Fakt pevně se zadrápnu, když se kořist začne zvedat. To by dělat neměla, ne? Pak se mě pokusí sklepat a já se radši pustím, než abych riskovala, že mě někam odnese. Překvapeně písknu, když mě někdo jiný chytí, ale než bych se mohla pokusit vykroutit, už zase stojím na tlapách. Odfrknu si. Tohle se mi nelíbí. Pak do mě něco strčí a já se po tom oženu jako had. Úplně mimo. Znovu to do mě šťouchne a já nespokojeně zabručím. Udělám za tím dva, tři skoky, ale pak se zase ohlédnu. Další šťouchnutí. Znovu po tom skočím, ale tohle je mnohem menší cíl. Uvědomím si, že jsem se dostala dál od čaroděje a draka, než by se mi líbilo, ale ta myšlenka je hned zahnaná dalším šťouchnutím. Prudce otočím hlavu a chci na to zařvat, ale místo toho mi mezi čelistmi vyšlehnou plameny. Překvapeně uskočím a začnu velmi bolestně naříkat, jak jsem si sama popálila tlamu. Snažím se tlapama té bolesti zbavit, ale jen si mnu čumák a otírám si ho o zem. |
doba vygenerování stránky: 1.3186779022217 sekund