| |||
Druhé patro ---> ošetřovnaSvenové, Yqueuas, Helen, Gyzmo, Sigi, Linn Všimnu si jak Yqi ustoupí bokem nějaké postavě. Nahá dívka s nádhernými až téměř bílými vlasy. Její hubené tělo na mne působilo velmi atraktivně, až mi to přihodilo pár nejasných vzpomínek. Přesto si stále nic nepamatuju, tak moc chci vědět o sobě, ale něco mi v tom brání. Dívka jak se objeví, tak zmizí a nikdo tomu nijak nedával moc pozornost. Všichni zmizeli. Na chodbě jsme jen já a Yqi a do své společenky se mi momentálně ani moc nechce, i když jsem dosti zvědav. Jenže stále krvácim a to co čeká za dveřmi by mi mohlo mé zranění i zhoršit. Proto se rozhodnu odejít na ošetřovnu a požádat o pomoc. Z nástěnky si pamatuji, kde to vlastně je. Ehh... přízemí že? pomyslím si. Poté už jen pohlédnu k Yqi a s kývnutím ruky jí opouštím. "Zajdu si na ošetřovnu, tak se zatím měj." Po schodech dolů si stále rukou držím své zranění a bolestí dojdu až na ošetřovnu. Oteřu dveře a hledám jakoukoliv osobu, která by mi mohla pomoct. Jediné co vídím je pár těl na postelích a dvě další osoby. Muže a ženu. Pomalým krokem se k nim přesunu a slabým ironickým hlasem promluvím: "Zdravím, jméno Simiel. Neví náhodou někdo, jak se léčí kousnutí vlkodlaka?" |
| |||
Pozemky všeho moc Zírám na draka tak konsternovaně, že postřehnu, že na mne mluví až v okamžiku, kdy se ke mne blíží postava se zelenými vlasy. Chvíli na něj nechápavě hledím, než se ke mne dostane, co vlastně řekl. Kývnu hlavou na souhlas. To zní rozumně. Oddychnout si. Vstanu. Pokynu jim hlavou a a vyrazím kolem školy k hlavnímu vchodu. A mostu. A raději zamířím pryč. Tohle je blázinec. Ne škola. Ústav pro vraždění. Přes most se už rozběhnu. |
| |||
Dvůr Akashka, Rara, Sem, Shrey, Sinead, Tortun, Oranil Usměji se, když přijme mou ruku a vytáhnu jí do stoje. Kývnu nakonec hlavou na souhlas. Když vejde na ošetřovnu, již by měla z mého těla (tedy teď Linnova) vyrůstat veliká květina z jasně žlutým květem. To už mě oslovuje Sem. Přejedu je dost kritickým pohledem. Oba dva vypadají, že se za chvíli zhroutí. Jak si ale přejí, projdu kolem nich k chlapci. Přičapnu si před ním na zem a prohlédnu si ho. Vypadá v pořádku, až na to pořádné vyděšení. A to tak trochu není můj obor. "Už je to v pořádku. Možná bys měl zamířit na pokoj, trochu si oddychnout." Plácnu nakonec, co první mne napadne, protože stejně vypadá, že mne absolutně nevnímá. |
doba vygenerování stránky: 1.3860969543457 sekund