| |||
Dvůr Akashka, Rara, Sem, Shrey, Sinead, Tortun, Oranil Usměji se, když přijme mou ruku a vytáhnu jí do stoje. Kývnu nakonec hlavou na souhlas. Když vejde na ošetřovnu, již by měla z mého těla (tedy teď Linnova) vyrůstat veliká květina z jasně žlutým květem. To už mě oslovuje Sem. Přejedu je dost kritickým pohledem. Oba dva vypadají, že se za chvíli zhroutí. Jak si ale přejí, projdu kolem nich k chlapci. Přičapnu si před ním na zem a prohlédnu si ho. Vypadá v pořádku, až na to pořádné vyděšení. A to tak trochu není můj obor. "Už je to v pořádku. Možná bys měl zamířit na pokoj, trochu si oddychnout." Plácnu nakonec, co první mne napadne, protože stejně vypadá, že mne absolutně nevnímá. |
| |||
Dvůr Akashka, Rara, Sem, Shrey, Sinead, Tortun, Rubus Sedím na zadku a jsem rád, že jsem rád. Když se o mne Sem zapře, málem i se svou velikostí přepadnu na bok. Udržím se však v sedě. Loupnu okem po klukovi před námi. Naštěstí se jeho uklidňování ujme Sem. Mám obavy, že ani pořádnou myšlenku pohromadě bych neudržel, aby někomu dávala smysl. Nejsem úplně rád, že zaměstnává Rubuse, aby nebyl na ošetřovně, ale momentálně s tím nic nenadělám. Za to si všimnu, něčeho, čeho si Sem nevšiml. A to blížící se černé hromádky obmotané zlatým dráčetem. Na chvíli přestanu horečnatě dýchat, jen abych mohl hrdelně varovně zavrčet, aby se zastavil ještě v dostatečné vzdálenosti. Nehodlám nic riskovat. |
| |||
Kabinet - společenka upíři Chrys, Marcos, Yri "Jo, díky za pití a naschle." odejdu z kabinetu a upíři rychlosti se přesunu do společenky, kde někdo je. Zarazím se a čekám, jestli na mě promluví, pokud ne ve jdu do svého pokoje. |
| |||
Jídelna Sarah, Tonka V jídelně jsou ti dva mrtví živí. Divný. Divná magia. Kecnu k čaramůře. "Soráč. To sem nebyl já. To ta vaša podělaná magia." "Víš co je pech. Že sem zmeškal voběd. Nevíš kde se tady dá sehnat nějaké škopek?" |
| |||
Dvůr Oranil, Aka, Rubus, Bývalý zombík, Tortun a zbytek Zadunění a zároveň odpovídající zakvedlání toho čehosi, co mi vězí v těle vedle požírajících zubů, mě málem kopne do bezvědomí. Drcnutí cizího čumáku také není z nejpříjemnějších vzhledem ke zbídačenosti mého těla. Má to ale také pozitvní dopad. Zmizí jak zuby, tak kov a mě se díky tomu podaří uzavřít svoji mysl před okolím, takže bych je neměl dál ovlivňovat. Celkem s povděkem kvituju, že se můžu vzápětí znovu nadechnout a nemít při tom pocit, že ten nádech bude poslední. Vydrápu se na přední tlapy, abych viděl, co se vlastně děje. Na boku, který ležel na zombíkovi je ještě vidět, jak se uzavírá obrovská rána. Vlk na tom také zjevně není nejlépe, tak se snažím zmobilizovat síly a odhodlání k další obraně. Jo, možná mě tu studentky obviňují z obtěžování, ale za to si přeci nezaslouží smrt, ne? Naštěstí to vypadá, že ať už Oranil udělal, co udělal, zjevně to mělo správný efekt. Jenom svoji mysl se stále neodvažuju otevřít, protože cítím, jak se mnou stále ještě cloumá právě prožitá hrůza. Místo toho se postavím na všechny čtyři a nemusí být jeden zrovna pozorovatel, aby bylo vidět, jak se po celém těle chvěju. Pak se proměním a na dvou nohách málem neudržím rovnováhu. Hodně nenápadně se opřu o vlka vedle, i když mu sahám tak jako ani nepod břicho, abych sebou nešvihnul. „Už je to v pořádku.“ Vydechnu k upírovi, který se před námi vyloupnul z hnijícího zombíka. „Nic se neděje, nepanikař, někdo se ti bude věnovat.“ Podívám se na vlka a je mijasné, že oba potřebujeme alespoň chvíli na vydechnutí. „Že, Rubusi?“ Neohlížím se, protože se trochu bojím, že bych ztratil i tu rovnováhu, kterou jsem získal zapřením se o Oranila. Tím si taky nevšimnu, že se mezitím zvednul Tortun. |
| |||
Dvůr Drak a Tortun Cítím, jak drak zavrčí a vůbec to nepomůže. Pak ucítím jeho dech, i že se snaží něco dostat do mojí rozbolavělé mysli, ale uklidňuju se jen velmi pomalu. Ve chvíli, kdy mě někdo chytne a zvedne, se trochu leknu, ale vzápětí se ke tvorovi přitisknu tak, že na moje odlepení by nepomohlo ani páčidlo. Ocásek mu obmotám kolem pasu a drápky zatnu do látky. Pořád ještě tiše naříkám, ale o dost méně intenzivně. |
| |||
Dvůr Oranil, Sem, Rubus a ostatní Když pootevřu oko uvidím před sebou Oraniluv zadek. Ne, že by to byl zas tak špatný pohled, ale v tuhle chvíli mi zavazí ve výhledu. Nevím, jestli za to mám být vděčná nebo ne. O okamžik později jsem ráda, že tam nevidím, jelikož se do mě opře obrovský strach, který sice není úplně můj, ale i tak mě donutí nevstávat. Respektive si přitáhnu nohy k tělu a obejmu kolena. (36%) Asi se něco stalo, protože místo mrtvoli, tam je nějaký kluk. Oba profesoři jsou živý. Úlevně vydechnu. Ač je to mužské plémě, přece jen by nemuseli umřít. Podívám se na léčitele, který mi nabízí ruku, váhavě se jej chytnu a vstanu. "Jsem v pořádku, kdyžtak pomožte jim, já půjdu na ošetřovnu." V pořádku v rámci možností, ale myslím, že na ošetřovně bude dostatečně bezpečno, tam se mi nikdy nic nestalo. |
doba vygenerování stránky: 1.5501310825348 sekund