| |||
Dvůr - útok Aka, Oranil, Rubus Sleduju jejich rozhovor čím dál nechápavěji a přemýšlím, jestli dívce nezacpat pusu, aby si nezvládla vykopat vlastní hrob. Věřím tomu, že bych Oranila sundal, kdybych neměl na vybranou, ale rozhodně se mi nechce zkoušet, jestli dost rychle. Pak zmíní ohmatávání prsou a mě oči mimovolně sjednou přímo tam. Zkusmo zvednu ruce, jako bych někoho objímal a porovnám tu vejšku. Sakra, asi sem se fakt mohl trefit. „Prach v očích je svinstvo, ale skutečně mi hodně lichotí, že mě podezíráte z něčeho takového.“ Zabručím po chvíli. Ne, že bych neměl jisté potřeby, ale jednak už mám zařízené jejich utišení a druhak, hmm, takhle se to přeci nedělá. Co bych z toho takhle měl mimo frustrace? Pochopení mi trochu dodá, když zmíní, že jí tu umřel bratr. Tak to už začíná všechno zapadat. Umřel jí bratr a kdosi ji opustil. No, je pravda, že v tom šílenství se mi to hledat nechtělo, dokud jsem ji neměl alespoň trochu zpříčetnělou a na to jsem prostě neměl čas. Když prohlásí něco jako studentský perlement, nechápavě se podívám na Oranila co tím myslela. Normálně bych si to půjčil z jejího vědomí jako jazyky a ostatní neznámá slova, ale k tomu se nechci přibližovat, abych zase nedostal mentální facku. Nehledě na to, že je to dost rušivé, když se ještě k tomu snažím ohlídat okolí. Když se Oranil uklidní, viditelně uvolním svůj postoj a nakonec mě ani moc netrápí, co probírají. On je nakonec organizátor a právník a bůhví co, zatímco já jsem i tady v podstatě vykopávka. Ve vteřině se ale situace změní a mě do mysly naboří nesnesitelně prázdně krvelačné myšlenky jako rozjetý vlak. Pohledem vyhledám místo, kde se děje něco divného a pokusím se okamžitě zlikvidovat kohokoli, kdo by se odtamtud blížil, telepatickým úderem. No na to, že by to pravděpodobně složilo dospělýho draka, tak ani prd. A ta rychlost se mi taky nelíbí. Prudce se odrazím a už na začátku skoku se změním, uši přitisknuté k hlavě, tlamu široce rozevřenou. Ten tvor, ať je to kdokoli, je skutečně zjevně hodně nebezpečný. Jenomže pak si uvědomím, že jsem ho cítil mezi studenty. Student! Ztratím cenné zlomky vteřiny, abych varoval všechny za sebou a někdo nepoužil něco, co už nepůjde zvrátit, i když student páchne smrtí snad víc, než sám Sanko. Šok, snaha neublížit mu a ještě varovat ostatní způsobila, že jsem byl už u něj, nebo spíš on u mě, když jsem si teprve všimnul nějakého zrezivělého nože nebo co to měl v ruce (12). V letu jsem s tím v téhle rychlosti už nemohl dělat skutečně nic. Mohl jsem tak leda zadoufat, že jsem dal dost času ostatním. Pevně jsem stisknul zuby, jak jsem se připravoval na bolest. |
| |||
Útok Aka, Sem, Oranil Má mysl je jen přímočará myšlenka. Čerstvé maso. Jídlo. Smrt. Zabít. Mladá. Šťavnatá. Vyřítím se hned jak ucítím něco nového. Můj vzhled rozpadajícího se těla jasně vypovídá o tom, že nějakou dobu již mezi živé ani ty neživé nepatřím. Rozhodně ne ty normálně uvažující. Můj pach však zůstal. V ruce třímám kus rezavého zakrváceného železa, aby mi pomohl porcovat. Vrhnu se po svém cíli s jediným cílem. (92%) |
| |||
Ve dveřích na dvůr Ve dveřích probíhá debata, když se ve zdi otevře puklina. Je v zorném poli Sema. Taková bílá, svítící... Něco. Pak je z ní najednou cítit velmi krvelačná mysl. Ale nejde se jí nijak dotknout, pokud se jí on nebo Oranil pokusí sejmout, nic jí to neudělá. Pak se z pukliny vyřítí ohromnou rychlostí tvor, sotva ho Semovi zvířecí smysly zachytí. Co se však oboum citlivým nosům opře do smyslů je pach smrti. |
| |||
Dvůr především nespokojená studentka, její strážný "Nikoliv, avšak zašlápnout mne z důvodu nesprávných informací není příliš vhodné." Odvětím jí. Raději nekomentuji její myšlenky, hanící mou osobu. Co mne však velmi pobaví je paradox jejích následujících slov s tím co si myslela. "Děkuji." Odvětím jen na téma zdržování se na ošetřovně. "Nechceme zbytečně studenty ohrozit. Proto není jejich asistence běžně na ošetřovně využívána. Nehledě na to, že nyní tam není práce s kterou byste mohla pomoci." Neodpustím si komentář na její myšlenky, když se nás snaží přesvědčit, jakou strašnou chybu děláme. "Kontrola nad Vaší mocí by Vám velmi prospěla. Pak byste třeba i věděla, čím ohrožujete své okolí." Odvětím, když očividně ani netuší, co vlastně udělala. Pak se rozmluví. Sleduji její myšlenkové pochody, abych si doplnil její řeč o obrazy z její paměti. Nechám jí doříct její monolog, než na něj zareaguji. "Právě proto jsem byl do školy povolán. Aby byla škola bezpečnějším místem. Proto je na škole nyní Školní řád, což je velmi moderní i na čarodějnických školách. Aby když by se něco takového znovu stalo, aby to nakonec všichni přežili. A pokud jsem správně pochopil, nikdo nakonec není mrtvý. Vaše ztráta mne velmi mrzí, však na škole v té době jsem ještě nebyl. Je to samozřejmě chyba ze strany NŠÚ, proto máte nárok na odškodnění, i když chápu, že to jen sotva zmírní Vaši bolest. Toto pochybení jste se mnou však měla řešit hned, jak jsem se na škole objevil. Sjednám okamžitou nápravu." Očividně si budu muset promluvit se Selvenem a probrat jeho záznamy, jestli má takových pochybení více, mohl by taky kvůli tomu skončit. Nehledě na to, že je to prostě nemorální. A prostředků má dost na to, aby odškodnil všechny rodiny. "Nejste žádným experimentem." Zatnu ruku v pěst a zase povolím jak mnou zacloumají silné emoce. Potlačím je však. Je to studentka. Někdo pro koho právě skoro všichni profesoři na škole položili život. "Ministerstvo kontroluje všechny školy. A všechny připomínky, které vznesli byli okamžitě splněny." Včetně toho, že vyloučili profesorku, kterou jsem vystřídal. "Je fascinující, že Vám vadí, že se snažíme mít nad školou kontrolu, ale zároveň nám vyčítáte, že se zbavujeme studentů. Bez řádu a pořádku nemůže existovat bezpečí." Nakonec si připomínku neodpustím. "Přeji Vám mnoho zdaru, však velmi se obávám o Vaše bezpečí, až se pokusíte zabránit všem nehodám na magické škole, plné studentů, kteří neovládají své schopnosti. Nemohou být ani v jedné místnosti všichni naráz, aby nebylo třeba ošetřovny. Proto tu je NŠÚ. Abyste se jako jednotlivci naučili přežít." Čím déle mluvím, tím více jsem v klidu. Vlastně to myslí dobře. Jen spoustu věcí nechápe. Není divu, že má starosti, když zde zemřel její bratr. Své osobní problémy do tohohle tahat nemohu. Pak se však zatvářím velmi překvapeně. "Prosím? O čem mluvíte? Jestli navrhujete nějaké jednání se studenty, podle školního řádu máte určený postup, jak své problémy řešit. Můžete tohoto článku školního řádu samozřejmě využít i jako skupina." Nevím zda si to uvědomuje, ale my jsme na rok, v kterém existujeme velmi moderní škola. "Máte snad školní trest? Bereme, že to byla nehoda. Je vždy rozdíl mezi úmyslem, reflexem a nehodou." Odpovím jí nakonec. Pak slušně požádá o dovolení. Pokynu jí, že může projít. Již nějakou dobu k ní stojím bokem a tak neblokuji celé dveře, primárně kvůli tomu, že hledím i na Rubuse, který se objevil ve dveřích Ošetřovny. |
doba vygenerování stránky: 1.4611461162567 sekund