| |||
Dvůr Chrys, Sem, Rara, Sin a drak, Tortun, Jožin, Shrey, Akashka, Sanko Podpírám Chryse a jen pasivně sleduji, co se zde děje, vypadá to, že nový profesor byl celkem přínos. Nakonec to vypadá, že bude vše v pořádku. Do vyjednávání se raději nemíchám. Když však přiletí Rara, zvednu k ní pohled, povytáhnu obočí. Škola žádá o pomoc někoho jiného než ředitele? Tady je něco špatně. "Jednu krizi po druhé prosím." Zašeptám jen k mému okolí. Hodím pohledem po Ace, kterou všichni velmi statečně ignorují. Pak Chrys požádá, zda bych ho nemohl dostat k dalším zakrystalizovaným. Kritickým pohledem hodím po Semovi. Udělám s ním ty dva kroky k psychologovi, kterého (pokud se nechá) poplácám po rameni. Opovaž sebou teď švihnout. A s tím mu urovnám pochody v těle a podpořím jeho organismus, v podstatě se cítí jako po velmi kvalitním a dlouhém spánku. (95%) Udělal bych to samé i pro Chryse, ale jaksi mi to znemožňuje ta jeho imunita. A energii, kterou mu předám přes ty jeho pochody je velmi omezená. Neznám ho a nedovolím si experimentovat v okamžiku, kdy potřebujeme co nejvíce profesorů. Pak se ozve drak. Stočím k němu pohled. Znovu se podívám na Sema. Já mu nepomůžu. Ne s Linnovým tělem. Konstatuji a čekám tedy co dál. |
| |||
Dvůr Potom, co Sin odskočí od Smrtky jí nesmlouvavě přitáhnu zpět. Nakonec usne, takže si vedle položím hlavu a jen pozoruji, co se na dvoře děje. Po chvíli to ale začíná vypadat, že se začnou rozcházet a On stále nevypadá dobře. Zvednu hlavu a dloubnu do něj čumákem. Po šupině na čumáku mi zajiskří zlatá moc a zkusím to znovu. Začne sice klidněji dýchat, ale nic víc se neděje. Zvednu tedy hlavu. "Mohl by Mu někdo pomoci? Nevypadá dobře." Vyšlu tedy nakonec myšlenku do okolí, chráníc pouze dráče, aby v klidu spalo. Zlatým okem loupu po přítomných a snažím se neznít tak moc strachy bez sebe, že se mu něco vážného stalo. |
| |||
Dvůr Hlavně Sanko, Chrys a Lupen a pak všichni níže jmenovaní Fakt ho začínám obdivovat. Vyjednávat se smrtí a nebýt sebevrah, fakt dobrá práce. A ještě si diktuje podmínky. Pochopitelně sleduju každou jeho povrchovou myšlenku, abych nenarušoval jeho soukromí, a stejně tak i Rubusovi. Na zbytek teď přestávám mít kapacitu. Dost mě překvapí, když smrťák odsouhlasí všechny podmínky a cuknu sebou, když se kolem rozlehne zadunění. Jako by mi ten zvuk z hrudníku odvalil obrovský kámen. Přeci jen tohle všechno byla moje vina. Vtip o vzpomínkách a psychologách přejdu jen velmi mdlým pokusem o jeho vrácení. „Ale teprve až se daj psychologové dohromady navzájem.“ Oznámení dušice o tom, že škola potřebuje pomoc už mě nechává poněkud chladným, stejně jako asi tak všechno následující. Docela se divím, že stále stojím a slyším také něco mimo bušení vlastní srdce, které není moc daleko od infarktového stavu. |
doba vygenerování stránky: 1.3841350078583 sekund