| |||
Dvůr Než se stihnu vzpamatovat, objeví se u mě obrovský zlatý ocas a nekompromisně mě stáhne zpět ke drakovi a bezvědomému asi člověku. Nespokojeně dloubnu nejdřív do jednoho a pak do druhého a po chvíli se znovu pokusím od nich zmizet. To je mi ale celkem důrazně zatrženo tlapou, která mě trochu přimáčkne k zemi. Zapískám na protest a zakroutím se, ale pořád mě drží. No ani nemusí moc dlouho. Po tak půl minutě znehybnění se mi začnou zavírat oči a po další půlminutě prostě znovu vytuhnu. |
| |||
DVŮR "SAMOZŘEJMĚ." Odsouhlasím poslední podmínku. Pak už ke mne natáhne ruku. Velmi pomalu opatrně sáhnu kostnatými prsty po malých hodinách. Jakmile je dostanu do ruky, klepnu s nimi a hodiny se zvětší. Prohlédnu si vnitřek. Pak je zmenším a schovám v plášti. Hned vzápětí bouchnu kosou do země. Okolí okamžitě zešedne a ozve se mohutné několikanásobné zadunění, které je slyšet po celých pozemcích (ano i v chráněných částech). Z těl (nebo na místě kde byly a jsou zbytky) vystoupí duše zemřelých. Nyní si mohou uvědomit, že zemřeli a poslední události. Také samozřejmě vidí svá těla. Zvednu ruku s rozbitými hodinami a oči mi na krátký okamžik zasvítí. Hodiny se začnou spravovat a do horních polovin se vrátí písek. Během toho, co se děje toto u mne, zmizí mrtvá těla (i jejich zbytky) a duše zhmotní v nových tělech. Tedy na místě kde zemřeli. Poté znovu bouchnu kosou do země (teď již jen klapne pro mé okolí) a pozemky se vrátí do normálních barev i času. "TENTOKRÁT SI VŠAK SE VZPOMÍNKAMI BUDETE MUSET PORADIT SAMI." Konstatuji na závěr. Jsem na to vskutku zvědavý. |
doba vygenerování stránky: 1.4546630382538 sekund