| |||
Suicide mission Sanko Oklepu se po pádu a chvilku jen sleduju okolí. I ta chvilka ale stačila k tomu, abych se začala nudit, takže jsem se znovu odrazila od neinteraktivního polštářku pode mnou a seskočila na zem. Plíživě jsem se vydala k nejzábavnějšímu objektu široko daleko. Splývavé látce na vysoké postavě kousek ode mě. Pokud se dostanu až k ní, sednu si na zadek a chvíli ji pozoruju, hlavou pomalu kývám sem a tam. Pak prudce chňapnu dopředu a do látky se zakousnu, načež se ji pokusím stáhnout k sobě. |
| |||
Dvůr A tak nějak kdo si mě všímá Lehce se přikrčím, když se na mě upne ne zrovna vítaná pozornost. Poměrně rychle ale přijdu na to, o co tady vlastně jde. Otřesu se a přeci jen vyjdu na volné prostranství. "Někdo, kdo by tě moc iritoval a šel rozcupovat na kousky?" Navrhnu nevinně. "Třeba nějaký čmuchálek z ministerstva co přemýšlí jak tě obechcat?" Vždycky se někdo takový najde, jinak by naši smečku nikdo nemohl pronásledovat. |
| |||
Dvůr Hlavně Sanko Nad jeho otázkou zaváhám. Pochybuju, že by byla jen řečnická. Abych získal trochu času, zaměřím svoji pozornost trochu víc na Rubuse, ale z něho nic kloudného nevypadne. Škoda. Takže obchodujeme se smrtí a nevypadá to, že bychom měli jediné eso v rukávu. „Ani mě nenapadlo tvrdit, že to byla tvoje chyba. Nebo chyba tvé rodiny.“ Začnu pomalu a horlivě přemýšlím. „A nepředpokládám, že bys chtěl vyměnit tolik životů za některý z mých...? Nebo za pořádnou halucinogenní párty...?“ No dobře poslední život bych na to asi neobětoval, ale je fakt, že to byla tak trochu moje chyba. A zkusit zfetovat smrt by mohla být celkem sranda. By mě trochu zajímalo, jestli to už někdy někdo zkusil. „Co bych ale tedy mohl nabídnout mocnosti, která v podstatě může mít cokoli, co uzná za vhodné?“ Spíš přemýšlím, než že bych doufal, že sám přijde s nějakým návrhem, ale tak proč to nezkusit. Zvlášť když jsem sám nedávno studentům říkal, že když něco neví, mají se ptát. Očima tak nějak propátrávám okolí, jako bych hledal nápovědu. „Co službička od některého z profesorů...?“ |
| |||
Dvůr především Chrys, ale Sem mě určitě slyší Kontroluji stav a celkem mne překvapí, že do něj nevidím. Momentálně to ale příliš neřeším a dělám svou práci. Zvlášť, když se Sem dá do hovoru se Smrťákem. No tak nevím, zda kreativní je to správné slovo. Na pivo smrtku asi nepozveme. Nebo drogový večírek. Proběhne mi hlavou, než mou pozornost odpoutá úplně něco jiného. Zamračím se na nového tělocvikáře. "Tak takhle si to udělal. No to je fakt super. A jak tě mám jako léčit?" Zeptám se ho, ale je to spíše řečnická otázka. Pokusím se využít Linnovo tělo k vytvoření potřebných bylinek, ale moje tělo je na to mnohem vhodnější, takže se mi to nepovede. No tak tedy po staru. "Mám dojem, že to bude HODNĚ bolet." Upozorním ho na očividné a začnu mu ruku postupně rovnat. Pokud je to potřeba, zapřu se do něj klidně i liánama, abych ho udržel v klidu. Teprve když jsem si jistý, že každý kousek je na svém místě (malé liánky yay), tak se otevřu okolí a naakumuluji pro něj energii z okolních rostlin. Pokynu mu ji, aby si ji vstřebal po svém, protože já mu ji očividně nepředám. Je jí jen tak, aby se vyléčil, takže moc přehřšle aktivní potom nebude. Více si ale momentálně nemohu dovolit postrádat. |
| |||
DVŮR Klepnu čelistmi o sebe v jistém pobaveném gestu, když mu až teď dojde, pro kolik duší si jdu. Než mu odpovím, podívám se přes něj ke dveřím do školy a Felix může jasně cítit, že na něm spočinu pohledem. Pak však zrak odvrátím, abych se podíval zpět na tygra. "A TO BYCH MĚL DĚLAT PROČ? VÁŠ ŘEDITEL A JEHO PARTA DLUŽÍ NAŠEMU ÚŘADU UŽ PĚKNOU ŘÁDKU LET. UVOLNIL JSEM ZE SVÉ MOCI JI." Kývnu kosou směrem k Raře. "DVAKRÁT." Rozhlédnu se po nich. "NENÍ TO CHYBA MÉ RODINY, ABYCH MUSEL NAPRAVOVAT JEJICH ČINY." Dodám. V rozporu se svými slovy se však trochu skloním, abych byl blíž. "ROZHODNĚ NEHODLÁM UVOLNIT DUŠE JEN TAK." Můj pohled se do něj zabodává. Pak se podívám po všech přítomných učitelích. "JSEM SI ALE JISTÝ, ŽE VY JSTE DOSTATEČNĚ KREATIVNÍ." Zastavím se zrakem zpět na Semovi. "PŘEKVAPTE MNE. ČÍM BYSTE CHTĚLI VYKOUPIT DUŠE SVÝCH STUDENTŮ?" |
| |||
Dvůr - Tortunovo břicho - dračí hřbet a zpět Když mě chytí do drápů, Stočím se do pevnějšího klubíčka, aby se mi nic nestalo, ale proti očekávání neletíme daleko. Překvapeně vykouknu z jeho tlapy, natáhnu krk a pak vyskočím na kameny. Plížím se zpět ke tvorům, kteří byli v té budově, ale pak najednou něco hlasitě zaduní (odvalená kamenná deska), já vyskočím dobře metr do vzduchu a sprintem se vrazím zpět. Dračí sprint nepatří mezi nejelegantnější pohyby. Zvlášť, když dráče ovládá naráz max tři nohy nebo dvě nohy a křídla nebo ocas. Kousek od draka se odrazím o něco silněji a dopadnu až na břicho ležícího čaroděje. Otočím se dvakrát dokola, jako bych se chtěla uvelebit, ale stále se propadám a nejistotu tlapek odráží díry v košili po drápech. Pak se znovu odrazím, tentokrát od jeho hlavy, a pokusím se vydrápat na drakův hřbet. Je ale o tolik větší než já, že nemám nejmenší šanci se tam po lesklých šupinách dostat, takže znovu spadnu čaroději na hlavu a převrátím se až dopadnu na jeho hrudník, kde radši zůstanu chvíli ležet. |
| |||
Dvůr Čumil, Kytka, Pohřbenej, Kostřička, Kokonek a Dušice Trochu polknu, když zvedne ruku. Věděl jsem, že někdo umřel, ale upřímně jsem netušil, že jich bylo až tolik. Činili se studenti. A temnota. "Hmm, asi bys nám je nechtěl jen tak vrátit, co?" Někdo by to prohlásil za vskutku velmi naivní otázku. Ve skutečnosti je jen trochu naivní. Sanko se přeci jen neobtěžuje ukazovat, když nemá nějaký ošklivý plán v té svojí lebce. Netuším sice, jak se mu tam udrží, ale nějak zjevně jo. Je to asi dost velký plán. Tak trochu vesmírný, možná. |
| |||
2. patro - dvůr Yqi, Simiel a ti dole na dvoře Ještě štěstí, že jsem to já, jinak bychom taky mohli vypadat touhle dobou jako šarpej. A při tom stačilo jen nepatrně pootočit hlavu, abych svedl energii pohybu do nárazu bokem. Ani tak nic příjemného - asi jako skok do zdi, ale stále ještě můžeme dýchat elegantním vlčím čumákem, ne zdegenerovanou troskou. "Jo, taky sem zaslechl něco takového." Odfrknu si přezíravě a pak o ně poněkud ztratím zájem. Nemám potřebu jim něco provádět, minimálně zatím, když netuším, co se tu vlastně stalo, a jeho úsudku věřit nehodlám. Je to sebestřednej pitomec. Pokud mě nikdo z nich nezastaví, a že se nechci nechat zastavit, vyrazím lehkým klusem ke schodům a dolů. Něco mě táhne ven na dvůr, ale než opustím bezpečí zdí, jen opatrně vykouknu ze dveří. Mám nepříjemný pocit v zádech. Skoro jako bych měl cítit každé smrtelné zranění, které jsem kdy utržil. Taky hned vím proč. |
| |||
DVŮR Přejedu oba pohledem po jejich reakcích. "ANI SE NEDIVÍM, ŽE PO POSLEDNĚ MUSELI NAJÍT NOVÉ OBĚTNÍ BERÁNKY." Dodám nakonec. "NO NE KAŽDÝ NA TÉHLE ŠKOLE MÁ KOČIČÍ VÝHODU." Zvednu kostnatou ruku, na které se zaleskne spousta malých rozbitých přesýpacích hodin. Jedny z nich jsou o něco větší a zdobnější. |
doba vygenerování stránky: 1.4271171092987 sekund