| |||
Pozemky všichni kdo mne vidí a cítí Kráčím ke škole a za mnou se táhne ještě hlubší noc, než která halí školu. Není tak vidět břeh jezera, který zurčí a bouří se tím, co má přijít. Trochu potměšile se podívám po duchovi s poloobrem. Jak procházím kolem, jen trochu posílím temnotu v Jožinovi, aby předvedl trochu frustrace. Mířím ke vchodu do školy, před ním však někdo stojí. Čekám, že mi uhne z cesty jako všichni ostatní, ale nehne se. Třeba jde za mnou. Někdo z těch, na které to působí více. Zastavím se tedy a tázavě se na něj podívám. Už jsem téměř u Sinead, takže trochu přidat do chaosu neuškodí. Nicméně jak se na něj začnu soustředit do smyslů mne brnkne, že temnota z něj vůbec není cítit. Zamračím se a preventivně o hodný kus couvnu. |
| |||
V loukách hlavně Jožin Podívám se po čaroději, který vezme roha. "To ti stejně nepomůže." Prohlásím, ale sotva mne bude slyšet, vzhledem k hlasitosti mé řeči a jeho zběsilému úprku. Pak mnou proletí židle. A druhá. Otočím se k původci a rozletím se k němu. Zastavím se nad ním. "Nemá to smysl." Prohlásím bezbarvým hlasem a mé světlé oči se na něj nehnutě bez mrkání upírají. "Ani se nemusíš namáhat." |
doba vygenerování stránky: 1.632119178772 sekund