| |||
Chodba v 2. patře Svenové, Sonja Najednou se přes chodbu rozběhne černá mlha. Povytáhnu obočí a trochu se přikrčím, jak jsem připraven na nějaké nebezpečí. Nic se ale nestane. Ohlédnu se po Svenovi v okamžik, kdy se objeví druhý. Nevěřícně sleduji, jak se začnou mlátit. Co to sakra...? Zcela nechápavě sleduji, jak se ze sebe snaží vymlátit duši. To to jeden z nich očividně nezvládl. Nebo oba. No to mám radost. Na rozdíl od nich ale postřehnu otevření dveří do upíří společenky. A šmouha mi napoví, co se chystá. Pro nebystré oko zmizím ze svého místa. Ještě v letu zachytím Sonju, a co nejněžněji, ji strhnu stranou k zemi. Poryv rychlosti možná druhému Svenovi moc nepomůže s rovnováhou. K podlaze Sonju okamžitě přikurtují téměř nerozbitné bílé krystaly. Nejsem si jistý co umí, tak do nich raději vdechnu svou antimagickou podstatu, takže nemůže používat své schopnosti. (100%) Otočím se k Svenům, kteří se ze sebe stále snaží vymlátit poslední známky života. Přiblížím se jen o něco, abych je nestrhl na sebe a dotknu se podlahy, tu okamžitě pokryjí velmi kluzké hladké vyleštěné krystaly. Pokud si rozbijí tlamu, nebo alespoň zakolísají, okamžitě vtrhnu mezi ně upíří rychlostí a následuje to samé, co se stalo Sonje. Tedy k zemi je pevně přichytí jasné bílé, téměř nerozbitné krystaly, které jim zablokují schopnosti. Teprve teď se narovnám a přejedu scénu pohledem. "No tak hádám, že jsme v pěkné kaši..." Povzdychnu si. "Jdu ho najít, snad to nějak vyřeším." Dodám. Vyrazím směrem dolů. Po pár krocích se zarazím a lusknu prsty. Všechny tři překryje polopropustná kopule. Měla by jim poskytnout dostatečnou ochranu, ale neudusit je. Sám poté vyrazím po schodech dolů. Mířím k východu na pozemky. |
doba vygenerování stránky: 1.7426559925079 sekund