| |||
Společenka směs především Sigi Nějakou mnohonohatou slečnu srdečně ignoruji. Skoro jsem nepostřehla, že někoho odlepuje od zdi. Jsem přece v náručí mého statečného démona, no ne? Spokojeně se usměji, když řekne, že si čas vždy udělá. "Nevím, jak by to schvalovali učitelé." Namítnu však, ale je vidět, že to je momentálně to nejmenší, co mě trápí. "Možná bych se mohla naučit levitaci!" Rozsvítím se najednou. Někde jsem ji viděla mezi volitelnými předměty. Třeba by mi to se schody pomohlo. a možná taky s podáváním šípů. Hmmm. Postaví mě na zem, tak si neodpustím letmou pusu na tvář jako poděkování. Pohodím ocasem. "Inu je to patro kolejí a momentálně asi není tolik hodin..." Pokrčím rameny. Zatím se ale nikam nejdu, protože uvažuji nad tím, zda nenavštívit napřed Svena. Třeba by mi i poradil. |
| |||
2. patro Hemžení „Na tebe si čas udělám.“ Nepatrně pokrčím rameny. Když jsme nahoře, překvapeně mrknu, kolik je tu různých tvorů. Nejprve strážkyně, které kývnu radši jen velmi opatrně, a Tonka, pak nějaká trojice divně přebíhající chodbu, až se musím zastavit. Zamyšleně postavím kentaurku na zem. „Nezdá se ti, že je tu nějak moc živo dneska?“ Pokud se rozhodne pokračovat, ani se už nebráním a odevzdaně ji následuji. |
| |||
2. patro nad schody Tonka, procházející kentaurka s démonem, hluk v povzdálí Pokývnu mu hlavou v odpovědi na pozdrav, ale tvářím se pořád stejně zmateně. On se tváří taky tak, ale rozhodně z něj ještě nevypadlo, co se vlastně stalo. A že mne to zajímá. To se tu umí všichni teleportovat? Když prohlásí že byl na výletě, zatvářím se zklamaně. Takže jen plané sliby, jako vždycky. Skoro mám chuť ho tam takhle nechat, když dodá další větu. Nadějně se na něj podívám. "Co?" Zeptám se chraplavým hlasem se zájme. Když tak pěkně poprosí, kývnu hlavou na souhlas a pavučina se odlepí od zdi. Lehce se zhoupne k zemi, takže zlehka dopadne na nohy a pak se odlepí od něj. Nakonec natáhnu ruku a smotá se mi v ní. V okamžiku, kdy sundavám Tonku ze zdi, tak ucítím vibrace, takže se natočím, včas, abych uhnula z cesty démonovi, který nese kentaurku. Na oba dva se usměji. Alespoň někoho tady rasově poznávám. Třeba ví, kde je Bell. Nicméně oni pokračuji do chodby, odkud se ozývají další hlasy. Zatím se ale otočím k Tonkovi, zda je v pořádku. |
| |||
Dlačí kolej - společenka směs Dan, Kisa, Yqi, Sigi Kývnu hlavou, když odvětí, že je jí to jedno. Volím tedy její, jak jsem řekla. Když se pokouší namítnout, že mi to říkala hned, jen se zamračím v jasném gestu, ať se v tom nereje. Zazubím se pobaveně, když zcela jasně Dan pochopí mé úmysly se společenkou. Vydám se za Dan, když nás vede k jejich společence. Vím že je hned vedle, ale musí nás pozvat, takže nemá smysl, aby vedl skupinku kdokoliv jiný. Vyjdeme na chodbu, kde zrovna do chodby vstoupí rudej a nese kentaurku. Málem vyprsknu smíchy, nakonec se ale omezím jen na uchechtnutí a zmizím za Dan v modrých dveřích. Kisa se na mne otočí skoro ještě ve dveřích, zvednu prst, jako kdybych se chystala říct něco navýsost důležitého a přejdu k Dan ke gauči. "Třeba něco na pořádný rozjezd párty!" Pronesu tak nějak k ní a společenské místnosti. Na stolku před gaučem se objeví tři plné skleničky. Je v nich průsvitná tekutina z které stoupá lehoučký dým. Dan může poznat jeden z mých oblíbených druhů alkoholu pašovaných přes hranice. A moc dobře ví, jak to po něm dopadá. Zvednu svou skleničku i ty Kisy a vrazím jí ji do rukou. Pak počkám, až se Dan ujme té své a zvednu svou do vzduchu v přípitku. |
| |||
Dlačí kolej - kolej směs --> společenka směs Miko, Danielle, Sigi, Yqi Z reakcí obou děvčat je jasné, že už se k situaci nechtějí vracet a naopak jsou odhodlané se „bavit“. Pobaveně si odfrknu a opustím svou pozici mezi dveřmi, abych se k nim mohla připojit. „No když myslíte,“ pokrčím rameny. „V deset mám další hodinu, takže rozhodně před tím ocením nějaké rozptýlení.“ K mému překvapení se tentokrát rozhodne vést Danielle. Pozvednu obočí, ale nijak situaci nekomentuji. Předpokládám, že se chytře snaží zabránit nepříjemným setkáním. Pobaveně sleduji její teatrální kousky. No co, po tom stresu bude každá zábava dobrá, pomyslím si s úsměvem. Poslušně tedy čekám až na nás Dan zamává a po krátkém kývnutí na Miko, spolužačku v modrém následuji po schodech dolů. Cestou mineme další dva studenty, ale Danielle na ně nijak silně nereaguje, a tak dělám to samé. Myslím, že jsem po dnešku poučená, že je lepší držet se při zemi, když to jde. Konečně všechny tři vklouzneme do bezpečí společenské místnosti koleje směs. Spokojeně si oddechnu a otočím se na Miko. „No tak? Jsem napjatá jak špagát…Co všechno společenky svedou?“ |
doba vygenerování stránky: 1.3107099533081 sekund