| |||
před DDII Miko, Dan, Felix Felix samozřejmě nemá sebemenší nutkání se od dveří pohnout. Jediné, co se změní je hlasitost vrčení. Upřímně mě netrápí, že mě málem kousnul, asi bych reagovala stejně, ale nehodlám tu stát věčnost a hádat co se mu honí hlavou. Tiše si povzdechnu. Danielle už taky zlomila hůl a posadila se zpět na postel. Očividně chlapci rozumí víc než já, ale hádanku mi rozluštit nepomůže. Frustrovaně zalomím rukama. „Možná, kdyby ses proměnil a vysvětlil nám to slovy, mohli jsme si celou tuhle akci odpustit. Já nemám sebemenší ponětí, jak to tady chodí a 400 let jsem strávila většinu času sama v lese…na emoce zrovna nejsem odporník,“ přiznám konečně. Můj hlas je na danou situaci překvapivě klidný. Už bych i docela ráda spolupracovala, jenomže to bych musela vědět o co mu vlastně jde. Po pár minutách jednostranné konverzace konečně uslyšíme kroky a zpoza rohu vykoukne Miko. Nejspíš ji unavilo dlouhé čekání a rozhodla se nás jít zkontrolovat. „To bych taky ráda věděla,“ odpovím na její otázku. S ní možná bude vlkodlak spolupracovat lépe. |
| |||
Hala- schody Sigi, Yqi, May Bohužel se mi nepodařilo je dohnat, ač cítím jeho krev, vydám se po stopě, ale cestou zahlédnu koňský zadek, pokusím se jít potichu, ale nějak se mi nedaří. (11%). Tak když už mě určitě slyšeli, promluvim k nim. "Ahoj, kam to jdete? Tady není výtah?" Pach krve by že mě díky koupeli neměl být cítit, akorát ze mě kape voda. Pokud si toho všimnou jen dodám. "Jdu se převlect, ale v klidu já počkám." |
| |||
Schodiště vzhůru Sigi, Mayli Zeptá se sice Sigiho, ale poznámku si neodpustím. "Tady by bylo možné všechno." Vzpomenu si na minulou hodinu a pohodím ocasem sem a tam. Překvapeně se podívám po Mayli, když odvrací zrak. Naprosto netuším, proč to dělá. Nastavím se k Sigimu a když na mne mrkne, připravím se, že se odlepím od země. Když mne zvedne, zabalancuji si trochu vzad, abych se nepřevažovala. Nasadím celkem spokojený odevzdaný výraz, když začneme stoupat do schodů. Hezky hřeje. |
| |||
Učebna A a pomalým krokem k ošetřovně Asi kdo mě cestou potká, pokud někdo Čekám, jestli někdo nevznese nějaký dotaz, ale nevypadá to tak, takže si jen počkám, až všichni zmizí a seskočím z katedry. Doufám, že náležitě ocenili, že jsem jim nedal žádný úkol do příště. Zvážím, co bych mohl dělat, ale do kabinetu se mi vracet nechce - tam by mě mohl někdo hledat. Ale mohl bych se podívat, jak se vede Rubusovi. V mírně zfetované náladě si sice nejsem jistý, jestli je to úplně dobrý nápad, ale co bych tak mohl pokazit? Pomalým krokem a kupodivu v lidské podobě vyrazím směrem k ošetřovně. Vzhledem k tomu, že slyším nějaké dupání, tak zrovna moc nespěchám. |
| |||
Hala a vzhůru Yqi, May Její prohlášení o našich kolejích mě taky zrovna moc neuklidnilo. Vlastně jsem byl mnohem klidnější, když jsem prostě nějak dobloudil do pokoje a nevěděl jsem, co je kolem. Sakra. „Jo, někdo je prostě přirozený klikař a jiný smolař.“ Prohlásím skoro pohřebním tónem, ale pak nad tím mávnu rukou. Začínám si tu na to zvykat a zatím jsem přežil. A to ještě neví, co jsem zač. No tě prsk. Zatímco se Yqi zmenšuje, May si prochází co ví o škole, ale nakonci mě donutí k dalšímu nepěknému uchechtnutí. „Tuhle hodinu jsem neměl, ale pokud to bude vypadat jako na dosavadních hodinách... no řekněme, že tady by se asi mučením mohli nazývat všechny hodiny...“ Trochu se oklepu když si vzpomenu na první pomoc a trochu zblednu, jak se mi zhoupne žaludek nevolností. Radši si tedy přeměřím pohledem kentaurku a jednou rukou si ji chytím pod břichem a druhou před předníma nohama. Doufám, že umí alespoň trochu balancovat. Mrknu na ni, jestli je připravená a pomalu ji zvednu. Vypadalo by to, že váží asi tak tolik co vzduch, kterýému zabírá místo. Minimálně tedy na mě není vidět žádná namáhavá grimasa, jen svaly pod rudou kůží výrazně vystoupí a v očích mi zahrají jiskřičky ohně. „Tak tedy jdeme.“ Nikam nespěchám a krok mám stále stejně lehký. Jen to musí vypadat opravdu komicky. Trochu zakláním hlavu, aby se neškrábla o moje rohy. Po schodech je to o něco zajímavější, ale nic, co už bych jednou nezvládl. A to byla v bezvědomí a ještě jsem s ní táhnul bezvědomou upírku. „Tak povídej něco o sobě, zatím.“ Mrknu na May. Vůbec nezním zadýchaně, prostě jen procházka. |
doba vygenerování stránky: 1.3406600952148 sekund