| |||
před DDII Miko, Dan, Felix Přesně jak jsem předpokládala, když Felix spatří Miko, konečně se promění a vysvětlí situaci. Nechápavě nadzvednu obočí. „A to jsi musel čekat až do teď? Za celu cestu sem jsi ani nepípnul a dal sis před naším pokojem šlofíčka, než ses rozhodnul vymáčknout? Nehledě na to, že Miko byla o poschodí níž a mohl jsi jí to kdykoli sdělit?“ Tahle situace je pro mě tak zmatená, že už ani nevím, kdo z nás je ten natvrdlý. „Já se naprosto dobrovolně přiznávám, domnívala jsem se, že je ta mastička čistě na odstranění kosmetické vady. Z tvého chování, ale usuzuji, že nejsi stejného názoru a pokud máš pravdu, ohrozil jsi Miko stejně jako ten profesor. Kdyby ses vyjádřil hezky slovy dřív, Danielle by Miko mastičku vrátila a dokonce bychom se mohly zeptat samotného profesora,“ na chvíli se odmlčím. „Pokud teda není natolik zvrácený, že by nám lhal.“ Znovu si povzdechnu a zakroutím hlavou. „Dan, vrátíš prosím Miko tu mastičku, ať máme tohle konečně za sebou?“ Poprosím druhé děvče vlídným tónem. Nemyslím si, že chtěla své kamarádce úmyslně ublížit. |
| |||
Schodiště Sigi, Yqi, Sonja Jejich uklidnění přijmu, ovšem zrovna na radosti mě to nepřidá. To ty vzpomínky. Vzpomínky vždy připomenou to nejhorší. Teoreticky by to mohlo být tím, že nemám ty veselé. Jakmile Sigi nabídne dívce možnost projití, ustoupím jí i já. Dívka stručně popíše výtah. Mě zprvu trochu překvapí, že Yqi nezná výtahy, ale pak mě dojde, že ona se svým tělem by se sotva mohla objevit v některém z měst. Raději jsem tedy z ticha. Dívka se asi chystá už jít, ale podjede jí noha. Do háje. stihnu si uvědomit, co se stane. Bohužel jen o chvilku dřív než leží na schodech. Chudák. S dobrou vírou udělám krok k ní a nabídnu jí ruku s pomocí. Přeci se na ni jen nebudu dívat. Jak natáhnu ruku, uvědomím si, že by jí mohlo vadit, že je celá špinavá. Ostatně to i celý zbytek mé maličkosti. Možná bych se jí mohla zeptat, kde je sprcha... napadne mě vzhledem k tomu, že ona je mokrá. Jak já bych se ráda zbavila toho prachu a špíny, co se na mě usadila cestou skrz noru. |
| |||
Schodiště Sigi, Yqi, May Prohlídnu si ty stvořeníčka. Hm, ten rudý bude asi pikantní, ta kentaurka by mohla chutnat velmi zajímavě a co ta dívenka. Je hezoučká. Taková pěkná tvářička. Usměji se na ni. "Výtah, to je taková plošina co tě vyveze o patro nebo víc výš." Odpovídám sice kentaurce, ale se zalíbením si prohlížím dívku. Vůbec mi nepřijde divný, že se s tím kentaurka nesetkala, přece jen v lese něco takovýho asi nepotřebují, nebo kde to žila. Sjedu pohledem na dívčin krček a už se chystám skočit, když v tom mi podjede noha na louži, která ze mě kapala a já hodím nehoráznou tlamu k jejím nohám. "Doprdle!" zakleju. Nejsem já nešika. |
| |||
Schodiště Sigi, May, Sonja Posteskne si a Sigi se honem začne snažit, aby nebyl ten, co jí odradil. Sjedu k němu pohledem, trochu nechápu tu jeho snahu. Když si mě nadhodí, trochu zamávám rukama a tázavě se na něj podívám, ale jinak víc to neřeším. Pak jí vyzve, ať řekne něco o sobě. Zvědavě se na ni podívám, když začne vyprávět. "Na to tady jistě budou mít opatření... Přece jen je tu celá dlačí kolej..." Dodám k Sigiho slovům. Když řekne, že tady někdo je, podívám se Sigimu přes rameno a prohlédnu si přicházející dívku. Na první otázku jí odpoví nová dívka, na druhou na ní vyvalím oči. "Co je to výtah?" Nikoho jiného to ale očividně netrápí, takže to nechám být, když dodá že se jde převléct, podívám se na ni trochu omluvně, ale to začne řešit Sigi, takže se zdržuji komentáře. |
| |||
Schody Yqi, May, Sonja Je vidět, že informace o hodinách ji skutečně nepotěšili. Zapřemýšlím jak to aspoň trochu napravit. „Není to nakonec tak zlé. Když neděláš problémy a chodíš včas, tak se hodiny asi dají přežít, a mimo ně si můžeš dělat co chceš. Je tu dokonce i pár míst, kam se můžeš ztratit a pravděpodobně tě nikdo nebude rušit.“ Zamyslím se nad profesory, co jsem tu potkal. „Většina profesorů... asi... nám nechce moc ublížit.... jen si neberou rukavičky, což v reálném světě asi nikdo.“ Pokrčím rameny. Je pravda, že to tu není sranda, ale jistě by mohlo být o hodně hůř. Ušklíbnu se a malinko samolibě se usměju. Však kdo jsem, aby mi tak překvapený výraz trochu nepohladil ego. „To nic není.“ Barva mojí kůže se nepatrně změní, ale skutečně jen nepatrně. Rudá pleť má své výhody. Baví mě Yqin spokojený výraz a jen tak svěšené ruce, tak si ji asi uprostřed schodů trochu nadhodím. Skutečně jen nepatrně, kdyby se lekla, sotva ztratí kondakt s mýma rukama. Když May začne mluvit o sobě, přijde mi, že to nebyl úplně nejšťastnější nápad. No taky co mě to napadlo, zrovna tady? „To mě mrzí, to s tvou matkou, ale třeba někdy najdeš svého otce.“ Zkusím to trochu povzbudivěji. „Pár tvorů tu má s ovládáním se podobné problémy jako ty, pokud vím.... ale až tady skončíš, třeba to bude jinak. Vždyť o to tady asi jde, ne?“ Raši ani neříkám, že já jsem jeden z nich. Zatím to jde celkem dobře, takže pšš, ticho a hlavně nic neproseknout. Nevím, zdá se, že mě dlaci mají celkem rádi... tedy až do chvíle, kdy to zjistí. Hmm. Ze zamyšlení mě vytrhne znovu její hlas, takže se překvapeně ohlédnu právě ve chvíli, kdy nám upírka vchází do zorného pole. Zvědavě si ji prohlédnu, ale nemyslím si, že bych už měl tu čest. „My nespěcháme, klidně nás předběhni.“ Kouknu nahoru, kde zbývá posledních pár kroků, než budu moct uhnout a přestat blokovat schodiště. Ne, že by mě normálně znervózňoval někdo v zádech, ale tohle nemá s normálně co dělat. Pokud souhlasí nebo se neprojevuje, Poslední schody do patra vezmu rychleji a udělám krok stranou, aby mohla projít. |
| |||
Ošetřovna - hala Rubus, Sem Odkývám Rubusovi jeho slova a starostlivě se podívám na synka. Věřím, že je v těch nejlepších rukách. "Říkala něco o tom, že jí nějaký profesor ovlivnil." zabrblu si spíš pro sebe. "Zkusím nějakého najít. Bude v pořádku? Myslel jsem, že se o zranění postará jeho regenerace." Počkám si na odpověď a pak odejdu hledat teda nějakého profesora. Zkusím Sema, ten by měl mít teď volno. Mám kliku, protože ho zahlédnu v hale. Rychlými kroky k němu zamířím. "Dobrý den, máme problém. Jedna upírka zdivočela, napadla Vengeho, ten je teď na ošetřovně. Nechal jsem jí u bazénů, ale nevím, jestli tam ještě je." shrnu v rychlosti co se stalo. |
| |||
schody od haly do prvního patra Sigi, Yqueuas, Sonja „Bezvadné. A já doufala, že tady budu mít aspoň trochu klidu.“ postesknu si. Vydala jsem se sem hlavně proto, že jsem myslela, že mě tady nikdo nebude chtít zabít a že já tady nebudu moct nikomu ublížit. Venku se to mohlo stát téměř kdykoliv jedno i druhé. Po každém úplňku jsem se tedy raději stěhovala, neb jsem nevěděla, zda mě někdo náhodou neviděl. No snad to tady bude aspoň v tomhle lepší. Žádný útěk netřeba, jen je třeba snést trochu možného ubližování. A to snad to nějak vydržím. Možná si ho i zasloužím. Sigi zvedne Yqi jako mouchu. „Páni.“ nevydržím zticha při tom výkonu. Ten Sigi je ... monstrum. Už chápu tu informaci, že by mu po většinu doby nikdo nedokázal blížit. Aby něco jemu ublížilo, muselo by to být prvně velké asi jako mrakodrap. Při chůzi do schodů mě vyzve k mluvení o sobě. To není zrovna mé oblíbené téma. Ale oni se mnou jdou taky, přestože to ani pro jednoho není příjemný cíl. „Narodila jsem se a tím jsem zabila matku. Nevlastního tátu jsem v deseti zradila a nechala ho samotného. Svého pravého tátu neznám. No a od té doby utíkám a každý úplněk se proměňuji. Problém je, že to neovládám. vyprávím smutně. Párkrát ...“ Pokračuji po odmlce, ale po chvíli se odmlčím znovu. Nechci to říkat a nechci si to ani příliš připomínat. Párkrát už jsem při tom vyvraždila rodinku... Vzpomínky jsou jediné, co mě zůstává po úplňku. Většinou hodně nepříjemné vzpomínky. Při mluvení se koukám dolů, ale v jednu chvíli ucítím něco nového. „Někdo tu je.“ ozvu se tišeji, ale o to víc přesvědčivě. Mou domněnku potvrzuje i sluch. Nakonec se ten někdo ukáže. Holka ještě o trochu menší než já. A to jsem si myslela, že budu nejmenší. „Nazdar. Nahoru.“ pozdravím a odpovím rovnou i na dotaz. Je trochu divná, tedy chodit po chodbě mokrá tak, že ze mě kape mě přijde divné dost. A na divné si musím dávat pozor, že? Připomenu si, že Sigi tvrdil, jak jsou zde různě nebezpeční tvorové. Co když je i ona mnohem nebezpečnější než vypadá? |
| |||
před DDII Miko, Dan, Felix Felix samozřejmě nemá sebemenší nutkání se od dveří pohnout. Jediné, co se změní je hlasitost vrčení. Upřímně mě netrápí, že mě málem kousnul, asi bych reagovala stejně, ale nehodlám tu stát věčnost a hádat co se mu honí hlavou. Tiše si povzdechnu. Danielle už taky zlomila hůl a posadila se zpět na postel. Očividně chlapci rozumí víc než já, ale hádanku mi rozluštit nepomůže. Frustrovaně zalomím rukama. „Možná, kdyby ses proměnil a vysvětlil nám to slovy, mohli jsme si celou tuhle akci odpustit. Já nemám sebemenší ponětí, jak to tady chodí a 400 let jsem strávila většinu času sama v lese…na emoce zrovna nejsem odporník,“ přiznám konečně. Můj hlas je na danou situaci překvapivě klidný. Už bych i docela ráda spolupracovala, jenomže to bych musela vědět o co mu vlastně jde. Po pár minutách jednostranné konverzace konečně uslyšíme kroky a zpoza rohu vykoukne Miko. Nejspíš ji unavilo dlouhé čekání a rozhodla se nás jít zkontrolovat. „To bych taky ráda věděla,“ odpovím na její otázku. S ní možná bude vlkodlak spolupracovat lépe. |
doba vygenerování stránky: 1.3965818881989 sekund