| |||
schody od haly do prvního patra Sigi, Yqueuas, Sonja „Bezvadné. A já doufala, že tady budu mít aspoň trochu klidu.“ postesknu si. Vydala jsem se sem hlavně proto, že jsem myslela, že mě tady nikdo nebude chtít zabít a že já tady nebudu moct nikomu ublížit. Venku se to mohlo stát téměř kdykoliv jedno i druhé. Po každém úplňku jsem se tedy raději stěhovala, neb jsem nevěděla, zda mě někdo náhodou neviděl. No snad to tady bude aspoň v tomhle lepší. Žádný útěk netřeba, jen je třeba snést trochu možného ubližování. A to snad to nějak vydržím. Možná si ho i zasloužím. Sigi zvedne Yqi jako mouchu. „Páni.“ nevydržím zticha při tom výkonu. Ten Sigi je ... monstrum. Už chápu tu informaci, že by mu po většinu doby nikdo nedokázal blížit. Aby něco jemu ublížilo, muselo by to být prvně velké asi jako mrakodrap. Při chůzi do schodů mě vyzve k mluvení o sobě. To není zrovna mé oblíbené téma. Ale oni se mnou jdou taky, přestože to ani pro jednoho není příjemný cíl. „Narodila jsem se a tím jsem zabila matku. Nevlastního tátu jsem v deseti zradila a nechala ho samotného. Svého pravého tátu neznám. No a od té doby utíkám a každý úplněk se proměňuji. Problém je, že to neovládám. vyprávím smutně. Párkrát ...“ Pokračuji po odmlce, ale po chvíli se odmlčím znovu. Nechci to říkat a nechci si to ani příliš připomínat. Párkrát už jsem při tom vyvraždila rodinku... Vzpomínky jsou jediné, co mě zůstává po úplňku. Většinou hodně nepříjemné vzpomínky. Při mluvení se koukám dolů, ale v jednu chvíli ucítím něco nového. „Někdo tu je.“ ozvu se tišeji, ale o to víc přesvědčivě. Mou domněnku potvrzuje i sluch. Nakonec se ten někdo ukáže. Holka ještě o trochu menší než já. A to jsem si myslela, že budu nejmenší. „Nazdar. Nahoru.“ pozdravím a odpovím rovnou i na dotaz. Je trochu divná, tedy chodit po chodbě mokrá tak, že ze mě kape mě přijde divné dost. A na divné si musím dávat pozor, že? Připomenu si, že Sigi tvrdil, jak jsou zde různě nebezpeční tvorové. Co když je i ona mnohem nebezpečnější než vypadá? |
| |||
před DDII Miko, Dan, Felix Felix samozřejmě nemá sebemenší nutkání se od dveří pohnout. Jediné, co se změní je hlasitost vrčení. Upřímně mě netrápí, že mě málem kousnul, asi bych reagovala stejně, ale nehodlám tu stát věčnost a hádat co se mu honí hlavou. Tiše si povzdechnu. Danielle už taky zlomila hůl a posadila se zpět na postel. Očividně chlapci rozumí víc než já, ale hádanku mi rozluštit nepomůže. Frustrovaně zalomím rukama. „Možná, kdyby ses proměnil a vysvětlil nám to slovy, mohli jsme si celou tuhle akci odpustit. Já nemám sebemenší ponětí, jak to tady chodí a 400 let jsem strávila většinu času sama v lese…na emoce zrovna nejsem odporník,“ přiznám konečně. Můj hlas je na danou situaci překvapivě klidný. Už bych i docela ráda spolupracovala, jenomže to bych musela vědět o co mu vlastně jde. Po pár minutách jednostranné konverzace konečně uslyšíme kroky a zpoza rohu vykoukne Miko. Nejspíš ji unavilo dlouhé čekání a rozhodla se nás jít zkontrolovat. „To bych taky ráda věděla,“ odpovím na její otázku. S ní možná bude vlkodlak spolupracovat lépe. |
| |||
Hala- schody Sigi, Yqi, May Bohužel se mi nepodařilo je dohnat, ač cítím jeho krev, vydám se po stopě, ale cestou zahlédnu koňský zadek, pokusím se jít potichu, ale nějak se mi nedaří. (11%). Tak když už mě určitě slyšeli, promluvim k nim. "Ahoj, kam to jdete? Tady není výtah?" Pach krve by že mě díky koupeli neměl být cítit, akorát ze mě kape voda. Pokud si toho všimnou jen dodám. "Jdu se převlect, ale v klidu já počkám." |
| |||
Schodiště vzhůru Sigi, Mayli Zeptá se sice Sigiho, ale poznámku si neodpustím. "Tady by bylo možné všechno." Vzpomenu si na minulou hodinu a pohodím ocasem sem a tam. Překvapeně se podívám po Mayli, když odvrací zrak. Naprosto netuším, proč to dělá. Nastavím se k Sigimu a když na mne mrkne, připravím se, že se odlepím od země. Když mne zvedne, zabalancuji si trochu vzad, abych se nepřevažovala. Nasadím celkem spokojený odevzdaný výraz, když začneme stoupat do schodů. Hezky hřeje. |
| |||
Učebna A a pomalým krokem k ošetřovně Asi kdo mě cestou potká, pokud někdo Čekám, jestli někdo nevznese nějaký dotaz, ale nevypadá to tak, takže si jen počkám, až všichni zmizí a seskočím z katedry. Doufám, že náležitě ocenili, že jsem jim nedal žádný úkol do příště. Zvážím, co bych mohl dělat, ale do kabinetu se mi vracet nechce - tam by mě mohl někdo hledat. Ale mohl bych se podívat, jak se vede Rubusovi. V mírně zfetované náladě si sice nejsem jistý, jestli je to úplně dobrý nápad, ale co bych tak mohl pokazit? Pomalým krokem a kupodivu v lidské podobě vyrazím směrem k ošetřovně. Vzhledem k tomu, že slyším nějaké dupání, tak zrovna moc nespěchám. |
doba vygenerování stránky: 1.3119909763336 sekund